USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží

Den devátý, 9. listopadu 2012

Navštívit Las Vegas a nevhodit přitom jediný cent do „výherního“ automatu? Prý nemyslitelné, nám dvěma se to však přesto podařilo! Já, jak známo, jsem starý známý lakomec a Eva se svým, mírně řečeno, averzním vztahem k riziku taky zrovna nepatří mezi vymetače kasin. Možná jsme se připravili o životní zážitek, možná o štěstí začátečníků, které by nám vyneslo vítaný příspěvek na další cesty, kdoví. Jedno vím však jistě, ve Vegas už jsme dál zůstat nemohli, protože dálky nás znovu zavolaly na cestu. Než jsme ale vyrazili z města, co nikdy nespí, vyzvedli jsme si vyžehlené a voňavé prádlo z laundromatu a důkladně se posilnili v samoobslužné stanici jménem Wholefoods. Poprvé v životě jsem se také podíval do Walmartu, kde jsme za směšný peníz pořídili plynovou bombu na vaření. A pak už hurá na cestu!

Nevím vlastně ani, co všechno jsme si pro ten den původně plánovali, ale když jsme se ohromení monumentálností přehrady Hoover Dam a ukonejšení slunečními paprsky za soumraku vrátili k autu, bylo nám oběma jasné, že budeme rádi, pokud se ten den alespoň přiblížíme na dostřel od Grand Canyonu.

Navigace hlásila něco kolem tří hodin cesty do cíle a s postupujícím časem a kilometry začala padat nejprve teplota a potom i sníh. Eva je mrtvá, předává mi řízení a vmžiku usíná. Venku je pod nulou a přes sníh místy není vidět na silnici. Co teď? Nebylo tak těžké přesvědčit sama sebe, že toho dne raději vyměkneme a vezmeme zavděk teplou postelí v motelu u silnice. A protože se ani Eva nebránila, už kolem desáté jsme parkovali u Super8 na kraji arizonského Williamsu. Po vítané horké sprše a po zjištění, že Evina norská karta skutečně skončila kdesi v propadlišti dějin a nikdo se z ní podloudně nesnaží vyluxovat peníze, jsme se tak konečně mohli odebrat do říše snů.

Den desátý, 10. listopadu 2012

Ráno, budík ukazuje 6:30, za okny mráz a my vstáváme do nového dne. Snídaně připomínající cukrovou explozi, rychlé balení a hurá do Grand Canyonu. Ale co to? Parkoviště před motelem se proměnilo v jedno velké kluziště a naše auto je ukryté pod vrstvou ledu. Kde že je schovaná škrabka na okna? Že není? Teď by se nám ta kreditka zatraceně hodila.

Nakonec odmrazujeme za pomocí tvrdých reklamních letáčků a po chvíli nás překvapují první sluneční paprsky. Když konečně kolem deváté vyrážíme na výšlap (tedy spíše sešlap) do všeobjímajícího kaňonu, který si řeka Colorado po miliony let razila skalami, jsme navlečení jako sněhuláci. Sluníčko nás však nenechá na pochybách, kdo je tady pánem, a když po dvou hodinách sklesáme na nejnižší bod cesty, je nám příjemně jarně.

Pro samé kochání skoro nezbývá čas na jiné věci: střídají se v nás pocity fascinace, bezmoci a dojetí. Na pozdní oběd docházíme kolem druhé do skalní oázy zvané Indiánská zahrada. Vyprahlá pustina se tu díky vydatnému prameni mění v zelený ostrov. Eva si dobrovolně dává pauzu, a tak si pohled na Colorado z nedaleké vyhlídky musím vychutnat sám.

Cestou zpět na hranu kaňonu se střídavě předcházíme s horským průvodcem, který dělá společnost osamělé japonské turistce, a když pak konečně vycházíme poslední úsek, nad Coloradem mezi paprsky zapadajícího slunce poletují sněhové vločky. Nádhera.

Zaslouženou kávu střídá zima a únava a my si nadáváme, že jsme nastoupili do liduprázdného shuttlu, který nás více než půl hodiny vozí sem a tam po areálu rozlehlého kempu, než se konečně dopracujeme k osamělému autu na parkovišti. Následuje krátký přejezd na hranici parku a Eva zavelí ke stavbě stanu. Já se klepu zimou a upřímně ji obdivuji, že dokáže v takovém nečase postavit stan a uvařit večeři. Tak jako tuhle noc jsme se k sobě snad nikdy netulili.

Den jedenáctý, 11. listopadu 2012

Ráno nás probouzí zima a sluníčko dohromady. Jak už to tak bývá, zjišťujeme, že naše stanoviště mezi nízkými stromy ze dvou stran obklopuje silnice, ale naštěstí jsme nikomu nevadili. Voda v láhvi, co s námi spala ve stanu, by spíše než k pití posloužila k přípravě ledové tříště.

Ke snídani vaříme vajíčka a já se raduji jako malé dítě, když po zalití podchlazených skořápek voda v ešusu okamžitě krystalizuje a na kratičký okamžik skoro zamrzá. Na vyhlídce z kamenné věže se loučíme s Grand Canyonem, abychom ho pak skoro po celý zbytek dne objížděli autem. Posloucháme Hemingwayova Starce a moře s Ladislavem Mrkvičkou a ve vyhřátém autě poklimbáváme. Na chvilku zastavujeme u mostů přes Colorado a zase si to svištíme dál.

Konečně za soumraku dorážíme do Zionu, kde rozpukané skály hrají všemi barvami a ve společnosti podzimního listí působí téměř magicky. Po mrazivé noci ve stanu volíme opět bezpečnější motel na kraji parku a od indického majitele dostáváme deset dolarů slevy za nefunkční televizi. Kéž by to tak fungovalo i v normálním životě, že by nám ostatní platili ta to, abychom se nedívali na televizi. Výborná thajská večeře, chvilkové zklamání nad tím, že soutěskou s metr hlubokou říčkou se bez výbavy uprostřed listopadu neprobrodíme a zasloužený spánek.

Den dvanáctý, 12. listopadu 2012

Zion nám připravil krásný slunečný den. Komorní prostředí drobných kaňonků a úzkých skalních stezek, skýtajících úchvatné výhledy do údolí, dávají dokonale zapomenout na starosti všedního dne.

Brodíme se v tajícím sněhu, zpíváme, vzpomínáme na cesty minulé a sníme o těch příštích. Jen ty otravné veverky by si mohly najít něco k snědku samy a nežebrat o díl z našeho oběda. Opět až za soumraku dorážíme k autu a vyrážíme dále na sever a pak kousek na východ k Bryce Canyonu.

Při hledání opuštěného místa k noclehu nás náhoda zavádí do kempu pro jezdce na koních a u osamělého traileru skutečně pořehtávají dva urostlí hřebci. K večeři vaříme těstoviny se slaninou a poučeni z předchozích nezdarů uléháme v autě.

Den třináctý, 13. listopadu 2012

Jak se na Evě pozná, že spala v autě? Je celá rozlámaná a důrazně si pro sebe opakuje, že podobnou blbost už zkoušet nebude. Jak se ale ukazuje o dva dny později, realita bývá někdy jiná. Ale zpátky do současnosti. Hned po příjezdu do Brycu nás čeká zklamání, když se od rangerů dozvídáme, že Yellowstone už je na zimu definitivně uzavřený a my si zbytek našeho výletu budeme chtě nechtě muset užít v Utahu.

Co naplat, nemělo by smysl kazit si krásný den, a tak se už po chvíli vydáváme na procházku mezi zasněžené věžičky skalního města. Banán zčernalý mrazem dokonale kontrastuje s bílým příkrovem milionů trpaslíčků v údolí. Slunce pálí, kličkujeme mezi tou pískovcovou nádherou a chce se spát a na nic nemyslet.

Jako i předešlého dne potkáváme po cestě jen hrstku turistů a užíváme si uklidňující ticho, narušené jen občasným přeletem ptáčka či zašuměním stromů. Cesta k autu se najednou zdá skoro nekonečná, a tak si aspoň v dosahu signálu vybíráme, kam zajdeme na večeři. Nakonec nás však místo pečených holubů do huby čeká propečený hamburger v jediném otevřeném dineru poblíž našeho hotelu.

Stejně tak musíme zapomenout na výběrovou nabídku z Wholefoods a nakupujeme v místním supermarketu. Recepční v DaysInn se nejprve tváří, že chceme-li výhodnější cenu za nocleh z Booking.com, budeme si na jejich stránce pokoj i zarezervovat, po pár okamžicích se ale usměje a řekne nám, že se raději domluvíme a oba si ušetříme zbytečnou práci. Před usnutím nás čeká fantastická horká koupel ve vířivce a krátké zaplavání v hotelovém bazénku. Přesně tohle jsme potřebovali. A jak sladce se nám potom spalo!


USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti
USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží
USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky