Není sice mým zvykem popisovat na tomto blogu cestovatelské
zážitky, ale protože jsem povaha soutěživá a nechám se snadno vyhecovat, udělám
protentokrát výjimku a pokusím se o nemožné: stručnou a zábavnou formou shrnout
výlet do Ameriky, který jsme během prvních osmnácti listopadových dnů podnikli
společně s Evou.
Kdo zná můj styl vyprávění zážitků, už asi tuší, že ho na
dalších řádcích čeká záznam takřka deníkový, pokud bych však přece jen něco
důležitého opomněl, odkážu laskavého čtenáře na pomalu vznikající fotogalerii
nebo osobní setkání. A třebas mám naléhavý pocit, že do národních parků
středozápadu jsem se ze svých přátel vypravil skoro jako poslední, rád se
podělím i o případné cestovatelské tipy a doporučení.
Den první, 1.
listopadu 2012
Ať žijí duchové a indiáni! I tak by se dala charakterizovat
atmosféra vanoucí z každého stromu, kamene a řeky v národních parcích
Kalifornie, Arizony, Utahu a Colorada. Než však může začít obdivovat přírodní
krásy, musí se dychtivý cestovatel obrnit notnou dávkou trpělivosti a
proklestit si cestu houštinami měst. Jedním z oblíbených přístupových bodů
je veršotepci opěvované San Francisco, město i mnohými smrtelníky považované za
to nejkrásnější ve Spojených státech. A tam jsme dosedli i my dva s Evou.
Záměrně píšu dosedli a nikoli sedli, což by svádělo k tomu domýšlet si, že
jsme si ze San Francisca sedli na zadek.
Pravda byla o něco prozaičtější – my
jsme namísto sedání rovnou padli, a to čirou a nefalšovanou únavou. Aby také
ne, když jsme se hned po probděném letu vydali pěšky na pětimílovou procházku
po městě, jejímž vyvrcholením byl velký talíř sushi a mořských plodů, nepočítaje
v to přirozeně všechny vrcholy, které jsme cestou do restaurace zdolali.
Kdo má aspoň matnou představu o geografii San Francisca, pravděpodobně si už
ťuká na čelo či se rovnou logicky ptá, proč že jsme si nezkrátili cestu
tramvají, autobusem, trolejbusem, metrem, vlakem či lodí. Ano, všechny tyto
dopravní prostředky se dají při přesunech po městě využít, my jsme si však
z bláhové pohnutky chtěli ještě před spaním protáhnout nohy.
Den druhý, 2.
listopadu 2012
Ráno moudřejší večera, říká se, a proto jsme se posilněni
vydatnou americkou snídaní na druhý den do města vypravili vlakem, který se
jmenuje BART a při průjezdu centrem zajíždí do podzemí. Překvapivě sdílí stejné
podzemní terminály s metrem, které však během naší návštěvy ze záhadných
důvodů nefungovalo. Sanfranciská skyline nás nikterak neohromila, tak jsme se
po krátké procházce po nábřeží ve finanční čtvrti vydali na rozhlednu Coit
Tower. Přesněji pod rozhlednu, protože platit za vstup se nám nechtělo a
výhledy se nezdály o nic horší. Cestou jsme ještě stihli v čínské čtvrti
ochutnat nevalně vyhlížející dumpligs z rýžového těsta plněné krevetami a
španátem a zakoupit mírně předražené pohledy a známky, z nichž část dosud
leží nepopsaná kdesi na dně batohu. Tento krátký exkurs mě opět utvrdil v tom, že Číňani nás
jednou nevyhnutelně převálcují, protože průměrný Evropan se v tom jejich
mumraji nemá šanci zorientovat.
Po sestoupení do nižších atmosférických vrstev
a překonání několika dalších terénních zlomů se ovšem naplno začal hlásit o
slovo spánkový deficit a museli jsme se hodně přemáhat, abychom se
v nejbližším parku na trávníku neuložili k zimnímu spánku. Nezbývalo
však než zajít na rychlý oběd a naskočit na autobus ke Golden Gate. Krása a
nádhera, co se nedá popsat slovy, jen všudypřítomné davy turistů, před kterými
jsme po chvíli raději utekli na pláž. Věřte nebo ne, Pacifik byl jako vždy
odporně studený, ale koupel pod Zlatou bránou jsem si prostě a jednoduše nemohl
odpustit. Úžasná chvíle, opar, slunce pomalu blížící se k obzoru. Jen ta
představa, že musíme dojet zpátky do hotelu, vyzvednout kufry, dopravit se na
letiště, odtud do půjčovny, skamarádit se s autem a pak ještě nakoupit a najít
místo na spaní, to by zabilo i vola. A v reálu to nebylo o nic příjemnější,
než byste si dokázali představit. Už jen jízda místní trolejbusovou linkou
k hotelu byla hrůzostrašným zážitkem a odhalila pravý význam slangového
výrazu „socka“. Raději jsme vystoupili o stanici dřív, než abychom si ten
pestrobarevný koktejl vypili až do dna. Když jsme se konečně dvě hodiny po
domluveném čase rezervace probojovali do letištní půjčovny, ani jeden
z nás už neměl chuť ani sílu nic řešit.
A tak se prodejci Hertzu poměrně
snadno podařilo přesvědčit mě pro upgrade Chrysleru 200 Convertible na
Chevrolet Camaro. Aby také ne, když sliboval dvojnásobný zážitek za pouhých 50
dolarů navíc. A měl asi pravdu, žihadlo to bylo opravdu solidní a svou kombinací
žlutého laku a černé střechy dokonce připomínalo i tu pomyslnou vosu. Eva však zavelela
směr Whole Foods, a tak nezbývalo než kopnout našich 400 koní do slabin a
vyrazit. Prima večeře a pak už jen zavírající se oči a silná touha po spánku.
Kde že je ten vysněný kemp?
Hledáním jsme strávili dobrou hodinu. Offline,
online, na mapě, všude. Až nás nakonec zachránil ukazatel u silnice, který odhalil
cestu do dávno spícího nocležiště. Raději ani nechi domýšlet, co si ti spící
chudáci kolem asi pomysleli, když do ticha zaburácel náš šestilitrový osmiválec.
Ale nám už to v tu chvíli bylo docela jedno.
Den třetí, 3.
listopadu 2012
Když jsme se třetího dne ráno probudili, mysleli jsme si
naivně, že je venku zima. Jak krutý to byl omyl, se ale teprve mělo ukázat o
týden později a pár set kilometrů východněji v Utahu. Ach, Kalifornie!
Vycházející slunce a jasná obloha nám jasně naznačily, že nás čeká další krásný
den, který jsme pro začátek katalyzovali iniciačním stažením střechy a kávou ve
Sturbucks. Jak byla Eva nadšená, když zjistila, že cappuccino se tu připravuje
i ze sójového mléka! Zavládla jakási ospalá pohoda, ani jednomu se nechtělo nic
moc řešit a čekala nás ještě dlouhá cesta do Sequoia National Parku.
Pokus o
zpestření programu ve Vidlákovech po cestě nedopadl příliš přesvědčivě. Od
procházky kolem jezera nás odradily hejna komárů, od dezertu v mexické jídelně
zase fazole unylé chuti. To pravé však přišlo zanedlouho s naskakujícími výškovými
metry a kroutícími se silničkami. Úchvatné výhledy na King’s Canyon a zasněžené
hory na pozadí vystřídal němý úžas nad stromovými velikány, mezi nimiž General
Sherman vypadá jako unavený starý strýček s plandavým břichem.
Naši
procházku mezi stromovými giganty však brzy nemilosrdně utnula tma, a tak jsme
se po neúspěšném pokusu spočítat hvězdy na dokonale tmavé obloze pod rouškou
noci opět pirátsky vplížili do dalšího kempu. Třebas ve stínu dvoutisícových
vrcholů a jen kousek pod hranicí sněhu, postavit stan bylo díky kalifornskému klimatu stále
ještě hračkou.
Den čtvrtý, 4.
listopadu 2012
Další den jsme zahájili stylově snídaní nad řekou s výhledem
na vycházející slunce. Paprsky razící si cestu údolím jako by předznamenávaly,
že ten den nás čeká peklo jménem Death Valley. Neuvěřitelný scenic drive na
jižním okraji Sequoia National Forest, poslední zbytky civilizace a pak už jen
kaktusy a poušť.
Při překonávání tisícimetrových převýšení si i mocné Camaro
postavilo válce a odmítalo do nejprudších svahů držet předpisových 55 mil na
pátý ze šesti rychlostních stupňů. Rada pro neznalé: Death Valley je opravdu
rozlehlé a pokud máte takový gas-guzzler jako my, počítejte s tím, že se
vám průměrná spotřeba v kopcích zvedne o nejednu desetinku. Není proto od
věci mít nějakou tu zásobu benzínu, nechcete-li draze tankovat u návštěvnického
centra. A to náš temploměr za celý den ukázal nejvíc chabých 89°F a klimatizace mohla zůstat vypnutá.
Dechberoucí soumrak však dal rychle zapomenout na tyto přízemní starosti a my jsme se jen kochali a
kochali barevnými skalními útvary. Při průjezdu loopem u Zabriskie pointu jsme
pak chvíli vážně přemýšleli, zda Ameriku stvořili pro lidi nebo pro auta. Ale
to už nás očekávaný časový posun mezi Kalifornií a Nevadou hnal cestou dál a do
vlasů se znovu začal opírat studený vítr. Stihneme auto vrátit včas? Zvládneme
ještě odvézt bagáž do hotelu? Dotankujeme cestou nebo využijeme fill-up option?
S klesající teplotou a postupujícím časem si tyto otázky neodbytně prodíraly
cestičku vzhůru naší myslí, a když jsme pak přišli na můj omyl, že čas se posunuje až
v Utahu, opravdu hodně se nám ulevilo. I když se nám při příjezdu do Las
Vegas pořádně zatočila hlava, všechno se nakonec zdárně stihlo. A zatímco Eva
si užívala zaslouženou sprchu po dvoudenní cestě, já jsem pěšky objevoval cestu
z letiště na Strip.
Nevěřili byste, jak velký problém byl najít v neděli
večer místo pro dva v jedné z mnoha restaurací hotelu Luxor. Když nám
pak konečně na stole přistála Pekingská kachna, vůbec se nám nechtělo věřit, že
už je skoro deset hodin. To jsme si zase jednou užili světa...
USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
Více na 
Žádné komentáře:
Okomentovat