USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

Den čtrnáctý, 14. listopadu 2012

Jdeme do finále, přátelé! Těm z Vás, kteří tento epos dočetli až sem, upřímně gratuluji. Těm, co čtou náhodně, doporučuji v případě zájmu začít postupně od první kapitoly. A co se zbytkem? Pochopitelně dát za uši, nevděčníkům jedněm, ale vlastně spíš pochválit, že mají něco smysluplnějšího na práci. Že Vás snad ještě zajímá, co jsme s Evou viděli a zažili ve středu 14. listopadu? No tak dobrá, máte to mít. Inu, začali jsme pochopitelně snídaní a to klasicky po americku vaflemi se sirupem, řídkou kávou s mlékem a zcela výjimečně i vařenými vajíčky.

Nikam jsme se nehonili, beztak byla venku zima a věděli jsme, že po předchozích náročných dnech nemá smysl usilovat o žádné rekordy. Rangerka v návštěvnickém centru nám bez váhání schválila náš plán vyrazit na hike devítimílovým Spring Canyonem a s úsměvem dodala, že cesta ubíhá rychle a na samotném konci nás za odměnu čeká přebrodění potoka. Protože naznačila, že je široký jako rozpažené ruce a hluboký tak do půlky lýtek, nebáli jsme se vlka, nic. A další výlet tak mohl začít. Jarní kaňon si nás získal už od začátku působivou hrou světel a stínů, vyschlým říčním korytem s plátky bahna zkroucenými sluncem jako čokoládové hoblinky a pruhovanými pískovcovými skalami, které tolik lákaly k lezení. Eva si po pár dnech konečně zase pořádně odpočala, a tak se ani dlouho nedala pobízet a vylezla si do jedné skalní jeskyňky.

 Já jsem se vzápětí vyškrábal ještě výš, ale protože s lezením mám pramalé zkušenosti, zpátky dolů se mi pranic nechtělo, nevidě, kam bych mohl šlápnout. Ze strachu jsem proto nakonec raději ze dvou a půl metru skočil, což asi bylo mnohem nebezpečnější, ale byl jsem dole a to bylo to hlavní. Rangerka měla pravdu, cesta skutečně ubíhala rychle, alespoň tak nám to připadalo. Když se však kolem čtvrté začalo sluníčko sklánět k západu, začalo nám být zatraceně divné, že pořád ještě nejsme na konci. Zásoby téměř snědené, divoké ovce, které bychom si ulovili, se rozutekly a blížící se mrazivá noc na krku – nic moc. Jak jsme se proto zaradovali, když jsme konečně uslyšeli a po chvíli i uviděli očekávaný potok. To jsme však ještě netušili, co nás vzápětí čeká. Potok byl ve skutečnosti živá pětimetrová říčka, která se při nejlepší vůli přeskočit nedala, a tak nezbývalo než odhalit spanilou nožku.

Tak jsem to alespoň napoprvé udělal já. Když mi ale voda vystoupala nad kotníky, Eva už se za mnou zvesela smála a s kalhotami a botami kolem krku si suverénně prorazila cestu vpřed. Já jako správná primadona jsem se pak chvíli čertil, ale když jsem konečně pochopil, že nemám na vybranou, kalhoty jsem shodil též a všechny věci ukryl do batohu a tajně doufal, že mě voda nevezme s sebou. Vítězství, po zásluze důkladně umyté nohy a hurá na silnici, která nás slibovala přivést k zaparkovanému autu. Sedm mil zpátky nahoru se nám však jít nechtělo, a tak jsme si raději stopli první auto, co po minutě projelo kolem. Starší manželský pár v klasickém vanu, kde najdete vše potřebné k životu na cestách. Vivat, jsme zachráněni!

Nevím vlastně ani, kdy se ten plán zrodil, ale protože Yellowstone nám byl zapovězený, rozhodli jsme se nakonec už lehce zmožení pískovcovými skalami obětovat národní park Arches a raději se vydat do Colorada k indiánským pueblům v Mesa Verde. Toho večera nás tudíž čekala ještě dlouhá cesta. Nejprve chvíle napětí, jestli s docházející zásobou benzínu dojedeme do civilizace, a pak smělé rozhodnutí, že motelů bylo dost a znovu přespíme v autě. A věřte tomu nebo ne, navrhla to Eva. Kvůli mé nelibosti zakempovat hned vedle hlavní silnice jsme se málem pohádali, ale naštěstí bylo vhodné místo na dosah a my jsme se mohli opět vznést do říše snů.

Den patnáctý, 15. listopadu 2012

Jak jste si představovali indiánská puebla, když jste byli dětmi? Jako úhledné béžové stavby z nepálených cihel s dřevěnými žebříky a malými okénky, jak jste je znali z filmů o Vinnetouovi? A jak si je představujete dnes? Že by pořád stejně? Ne že bych se nutně chtěl připravit o podobné iluze, ale možnost spatřit obydlí indiánů a dozvědět se něco více o jejich životě na náhorních plošinách Colorada mi přišlo více než lákavé a ani Eva se nedala dlouho přesvědčovat.

Z druhé a tentokrát už opravdu poslední noci strávené v autě byla sice více než rozlámaná, ale ranní slunce vehnalo zpět do žil aspoň trochu ztracené energie, a tak jsme už v devět seděli v osamělém kinosále, abychom zhlédli krátký film o životě místních indiánů a o půlhodinku později se vypravili na guided tour se sympatickým rangerem, který za dlouhé roky vypiloval svoji prohlídku téměř k dokonalosti. Jedna herecká scénka střídala druhou, sem tam nějaké překvapení, úsměvy a na závěr mohutný potlesk návštěvníků. Někdo by namítl, že to bylo místy až přehnané a že po obsahové stránce se toho posluchač mnoho nedozvěděl, mně to ale vůbec nevadilo. Takhle nějak si totiž představuju sympatickou tvář Ameriky. Člověk se sice dobrovolně musí vzdát poloviny své mozkové kapacity a oddat se davovému nadšení, ale potom je mu fajn bez nároku na honorář.

Po téměř dvouhodinové prohlídce jsme se vydali po jednom z vyznačených okruhů za tzv. petroglyfy, tedy vyrytými kresbami ve skalních stěnách, které tu po sobě také zanechali indiáni. Jejich historie v tomto místě byla celkem pohnutá – přebývali tu v malých skupiných po celá staletí, ale až poslední dvě tři generace si vystavěli ona proslulá puebla pod skalními převisy, která je dokonale chránila před nebezpečím ze strany zvířat i útočníků a také před nepřízní počasí. Dohady, proč nakonec své skalní pevnosti opustili, aby odešli na jih k mexickým hranicím, se rozcházejí, příčin však bylo pravděpodobně více: nedostatek vody, dlouhodobá neúroda, přelidnění území, které mělo za následek rychlé vyčerpání zemědělské půdy, a možná ještě další, o kterých jsme se nedozvěděli.

Když jsme konečně vyprahlí a protažení došli zpátky k autu, řekli jsme si, že si zasloužíme dobrý oběd a na překvapivě zcela opuštěném piknikovém místě si ohřáli ty nejbáječnější pečené fazole s parmezánem. Jak se nám potom jelo dál, zvlášť když jsme si konečně poslechli i závěrečný boj Starce s mořem a jeho smutný konec. Plán pro tento den byl tedy splněn a nám nezbývalo, než stočit kormidlo zpět ve směru Utah a Monticello. Dali jsme si tu prima kus krávy v autentické restauraci připomínající stodolu a shodli se, že piškvorky ve dvou na malém displeji mobilního telefonu, kde člověk z nedostatku místa nerozvine žádnou pořádnou strategii, prostě a jednoduše hrát nejdou. Ubytování sice nebylo nejlevnější, ale tak milou paní recepční, co nám přesně poradila, kam se druhého dne vydat na výlet po Canyonlands, a co měla navíc krásného psa, jsme jinde nepotkali. A když se nám navíc ráno podařilo zapomenout část zásob v lednici a zabouchnout za sebou dveře od pokoje, usmálo se na nás štěstí v podobě údržbáře, který právě do jinak pustého motelu právě přijel na revizi.

Den šestnáctý, 16. listopadu 2012

Bez váhání jsme se s Evou shodli, že závěrečný výlet po Canyonlands byl opravdovou třešinkou na dortu a zaslouženou tečkou za naším výletem po Americe. Nekonečné rozlehlé pláně a pestrobarevné skalní útvary s vysokými kolmými stěnami a úzkými proláklinami, kterými se člověk chtě nechtě musel protáhnout, pokud chtěl pokračovat v cestě. Už jsme si také zvykli na turistické značení v podobě kamenných trpaslíčků, kteří svou práci odváděli spolehlivě a neúnavně za dne i za soumraku.

Jak tedy popsat část parku jménem Needles, kam jsme se vypravili? Slovy těžko, raději se podívejte na fotky a pak teprve uvidíte. A pořád to bude jen zlomek té monumentální krásy, co jsme toho dne spatřili. Na mě jako fotografa se navíc usmálo štěstí v podobě lehké oblačnosti, která po mnoha dnech s jasnou a vymydlenou oblohou přinesla vítané oživení záběrů.

A i když se jinak vlastně nic moc zvláštního nestalo (snad kromě toho, že mi po třech letech věrných služeb vypověděl poslušnost závěs ramenního popruhu u brašny na foťák a já byl zatraceně rád, že se to nestalo při šplhání po žebřících), byl to prostě a jednoduše moc prima den. V samotném závěru cesty nás zastihla tma, a tak jsme byli upřímně rádi, když jsme celí zase slezli ze skalních stezek na asfaltovou silnici.

Báječné těstoviny za zvuků praskajícího ohně a tónů kytary z nedalekého tábořiště už pak působily téměř nadpozemsky, ale jen do chvíle, než jsme si uvědomili, že jich už víc nesníme. Naším místem posledního spočinutí se stal levný motel v Green River, kde jsme pak nedostali ani snídani, ale to už jsme zase dávno snili o všem, co nás potkalo a ještě možná potká.

Den sedmnáctý, 17. listopadu 2012

Všechno hezké jednou končí, a tak to mělo být i s naším výletem. V den výročí sametové revoluce z naší cesty zbýval už jen závěrečný přesun do Salt Lake City, jehož jediným zpestřením byly zasněžené horské průsmyky. Město samotné pak působilo více než ospale a nic na tom nezměnily ani davy nakupujících v obchodních centrech s předčasnou vánoční výzdobou a dvě hordy svatebčanů, co pořizovaly usvěvavé fotky novomanželů před hlavním mormonským svatostánkem.

Celá ta mormonská záležitost na nás působila trochu divně – přece jen není normální, aby nějaké církvi v 21. století patřila polovina historického centra města, ale bylo by asi nespravedlivé Mormony soudit, když jsme se o nich vlastně nic nedozvěděli. Raději jsme si proto dali dobrý oběd a s povděkem přivítali, že policista kontrolující zaparkovaná auta své kolečko k naší Toyotě dokroužil až ve chvíli, kdy jsme už zpátky u auta přebalovali kufry na zpáteční cestu. Jak jsme byli vzápětí poučeni, nachází-li se totiž vedle parkovacího pruhu požární hydrant, musí k němu být zachován volný přístup cedule necedule.

To, že měl tento strážce parkovacích stání auto s pravostranným řízením, aby se mu lépe rozdávaly pokuty, už ani jednoho z nás moc nepřekvapilo. Sbalení a připravení na cestu, nezbývalo nám tedy než natankovat, zbavit se plynové bomby a vypravit se k poslední krátké cestě na letiště. Lehká nadváha nebyla problém a poslední káva v McDo společně s první zmrzlinou za celý výlet nás začaly uklimbávat k příjemnému spánku. Co na tom, že Delta v kvalitě servisu nesahala Air France ani po paty, nám se spalo víc než dobře.

Epilog čili dohra

Aby však byl popis našeho výletu kompletní, nesmím zapomenout na další strastiplný přestup na CDG, bez kterého by to snad ani nebylo ono, a na trmácení se narvaným autobusem domů po příletu do Prahy. Klasika, říkáte si asi. A protože zpátky do Mnichova se mi po takové kanonádě zážitků pranic nechtělo, pobyt v Praze jsem si ještě o část noci prodloužil. Ale to už patří do jiné pohádky, milé děti......

Tak se uzavřela naše cesta po Novém světě, byť v myšlenkách tam čas od času střídavě zamíří oba z nás. Kdoví, kam pojedeme příště....

A s těmito slovy se uzavírá i rok 2012 na Floridském žralokénku. Veselé Vánoce Tobě, Evo, která tento příspěvek čteš jako první, a veselé Vánoce i všem ostatním, kteří nepropadli adventnímu shonu a našli si chvilku pro moje řádky. Ať se nám ten příští rok vydaří minimálně stejně jako letošní a ať máme hodně na co vzpomínat. Vždyť přece žijeme jen jednou!

USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti
USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží
USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming

Není sice mým zvykem popisovat na tomto blogu cestovatelské zážitky, ale protože jsem povaha soutěživá a nechám se snadno vyhecovat, udělám protentokrát výjimku a pokusím se o nemožné: stručnou a zábavnou formou shrnout výlet do Ameriky, který jsme během prvních osmnácti listopadových dnů podnikli společně s Evou.

Kdo zná můj styl vyprávění zážitků, už asi tuší, že ho na dalších řádcích čeká záznam takřka deníkový, pokud bych však přece jen něco důležitého opomněl, odkážu laskavého čtenáře na pomalu vznikající fotogalerii nebo osobní setkání. A třebas mám naléhavý pocit, že do národních parků středozápadu jsem se ze svých přátel vypravil skoro jako poslední, rád se podělím i o případné cestovatelské tipy a doporučení.

Den první, 1. listopadu 2012

Ať žijí duchové a indiáni! I tak by se dala charakterizovat atmosféra vanoucí z každého stromu, kamene a řeky v národních parcích Kalifornie, Arizony, Utahu a Colorada. Než však může začít obdivovat přírodní krásy, musí se dychtivý cestovatel obrnit notnou dávkou trpělivosti a proklestit si cestu houštinami měst. Jedním z oblíbených přístupových bodů je veršotepci opěvované San Francisco, město i mnohými smrtelníky považované za to nejkrásnější ve Spojených státech. A tam jsme dosedli i my dva s Evou. Záměrně píšu dosedli a nikoli sedli, což by svádělo k tomu domýšlet si, že jsme si ze San Francisca sedli na zadek.

Pravda byla o něco prozaičtější – my jsme namísto sedání rovnou padli, a to čirou a nefalšovanou únavou. Aby také ne, když jsme se hned po probděném letu vydali pěšky na pětimílovou procházku po městě, jejímž vyvrcholením byl velký talíř sushi a mořských plodů, nepočítaje v to přirozeně všechny vrcholy, které jsme cestou do restaurace zdolali. Kdo má aspoň matnou představu o geografii San Francisca, pravděpodobně si už ťuká na čelo či se rovnou logicky ptá, proč že jsme si nezkrátili cestu tramvají, autobusem, trolejbusem, metrem, vlakem či lodí. Ano, všechny tyto dopravní prostředky se dají při přesunech po městě využít, my jsme si však z bláhové pohnutky chtěli ještě před spaním protáhnout nohy.

Den druhý, 2. listopadu 2012

Ráno moudřejší večera, říká se, a proto jsme se posilněni vydatnou americkou snídaní na druhý den do města vypravili vlakem, který se jmenuje BART a při průjezdu centrem zajíždí do podzemí. Překvapivě sdílí stejné podzemní terminály s metrem, které však během naší návštěvy ze záhadných důvodů nefungovalo. Sanfranciská skyline nás nikterak neohromila, tak jsme se po krátké procházce po nábřeží ve finanční čtvrti vydali na rozhlednu Coit Tower. Přesněji pod rozhlednu, protože platit za vstup se nám nechtělo a výhledy se nezdály o nic horší. Cestou jsme ještě stihli v čínské čtvrti ochutnat nevalně vyhlížející dumpligs z rýžového těsta plněné krevetami a španátem a zakoupit mírně předražené pohledy a známky, z nichž část dosud leží nepopsaná kdesi na dně batohu. Tento krátký exkurs mě opět utvrdil v tom, že Číňani nás jednou nevyhnutelně převálcují, protože průměrný Evropan se v tom jejich mumraji nemá šanci zorientovat.

Po sestoupení do nižších atmosférických vrstev a překonání několika dalších terénních zlomů se ovšem naplno začal hlásit o slovo spánkový deficit a museli jsme se hodně přemáhat, abychom se v nejbližším parku na trávníku neuložili k zimnímu spánku. Nezbývalo však než zajít na rychlý oběd a naskočit na autobus ke Golden Gate. Krása a nádhera, co se nedá popsat slovy, jen všudypřítomné davy turistů, před kterými jsme po chvíli raději utekli na pláž. Věřte nebo ne, Pacifik byl jako vždy odporně studený, ale koupel pod Zlatou bránou jsem si prostě a jednoduše nemohl odpustit. Úžasná chvíle, opar, slunce pomalu blížící se k obzoru. Jen ta představa, že musíme dojet zpátky do hotelu, vyzvednout kufry, dopravit se na letiště, odtud do půjčovny, skamarádit se s autem a pak ještě nakoupit a najít místo na spaní, to by zabilo i vola. A v reálu to nebylo o nic příjemnější, než byste si dokázali představit. Už jen jízda místní trolejbusovou linkou k hotelu byla hrůzostrašným zážitkem a odhalila pravý význam slangového výrazu „socka“. Raději jsme vystoupili o stanici dřív, než abychom si ten pestrobarevný koktejl vypili až do dna. Když jsme se konečně dvě hodiny po domluveném čase rezervace probojovali do letištní půjčovny, ani jeden z nás už neměl chuť ani sílu nic řešit.

A tak se prodejci Hertzu poměrně snadno podařilo přesvědčit mě pro upgrade Chrysleru 200 Convertible na Chevrolet Camaro. Aby také ne, když sliboval dvojnásobný zážitek za pouhých 50 dolarů navíc. A měl asi pravdu, žihadlo to bylo opravdu solidní a svou kombinací žlutého laku a černé střechy dokonce připomínalo i tu pomyslnou vosu. Eva však zavelela směr Whole Foods, a tak nezbývalo než kopnout našich 400 koní do slabin a vyrazit. Prima večeře a pak už jen zavírající se oči a silná touha po spánku. Kde že je ten vysněný kemp?

Hledáním jsme strávili dobrou hodinu. Offline, online, na mapě, všude. Až nás nakonec zachránil ukazatel u silnice, který odhalil cestu do dávno spícího nocležiště. Raději ani nechi domýšlet, co si ti spící chudáci kolem asi pomysleli, když do ticha zaburácel náš šestilitrový osmiválec. Ale nám už to v tu chvíli bylo docela jedno.

Den třetí, 3. listopadu 2012

Když jsme se třetího dne ráno probudili, mysleli jsme si naivně, že je venku zima. Jak krutý to byl omyl, se ale teprve mělo ukázat o týden později a pár set kilometrů východněji v Utahu. Ach, Kalifornie! Vycházející slunce a jasná obloha nám jasně naznačily, že nás čeká další krásný den, který jsme pro začátek katalyzovali iniciačním stažením střechy a kávou ve Sturbucks. Jak byla Eva nadšená, když zjistila, že cappuccino se tu připravuje i ze sójového mléka! Zavládla jakási ospalá pohoda, ani jednomu se nechtělo nic moc řešit a čekala nás ještě dlouhá cesta do Sequoia National Parku.

Pokus o zpestření programu ve Vidlákovech po cestě nedopadl příliš přesvědčivě. Od procházky kolem jezera nás odradily hejna komárů, od dezertu v mexické jídelně zase fazole unylé chuti. To pravé však přišlo zanedlouho s naskakujícími výškovými metry a kroutícími se silničkami. Úchvatné výhledy na King’s Canyon a zasněžené hory na pozadí vystřídal němý úžas nad stromovými velikány, mezi nimiž General Sherman vypadá jako unavený starý strýček s plandavým břichem.

Naši procházku mezi stromovými giganty však brzy nemilosrdně utnula tma, a tak jsme se po neúspěšném pokusu spočítat hvězdy na dokonale tmavé obloze pod rouškou noci opět pirátsky vplížili do dalšího kempu. Třebas ve stínu dvoutisícových vrcholů a jen kousek pod hranicí sněhu, postavit stan bylo díky kalifornskému klimatu stále ještě hračkou.

Den čtvrtý, 4. listopadu 2012

Další den jsme zahájili stylově snídaní nad řekou s výhledem na vycházející slunce. Paprsky razící si cestu údolím jako by předznamenávaly, že ten den nás čeká peklo jménem Death Valley. Neuvěřitelný scenic drive na jižním okraji Sequoia National Forest, poslední zbytky civilizace a pak už jen kaktusy a poušť.

Při překonávání tisícimetrových převýšení si i mocné Camaro postavilo válce a odmítalo do nejprudších svahů držet předpisových 55 mil na pátý ze šesti rychlostních stupňů. Rada pro neznalé: Death Valley je opravdu rozlehlé a pokud máte takový gas-guzzler jako my, počítejte s tím, že se vám průměrná spotřeba v kopcích zvedne o nejednu desetinku. Není proto od věci mít nějakou tu zásobu benzínu, nechcete-li draze tankovat u návštěvnického centra. A to náš temploměr za celý den ukázal nejvíc chabých 89°F a klimatizace mohla zůstat vypnutá.

Dechberoucí soumrak však dal rychle zapomenout na tyto přízemní starosti a my jsme se jen kochali a kochali barevnými skalními útvary. Při průjezdu loopem u Zabriskie pointu jsme pak chvíli vážně přemýšleli, zda Ameriku stvořili pro lidi nebo pro auta. Ale to už nás očekávaný časový posun mezi Kalifornií a Nevadou hnal cestou dál a do vlasů se znovu začal opírat studený vítr. Stihneme auto vrátit včas? Zvládneme ještě odvézt bagáž do hotelu? Dotankujeme cestou nebo využijeme fill-up option? S klesající teplotou a postupujícím časem si tyto otázky neodbytně prodíraly cestičku vzhůru naší myslí, a když jsme pak přišli na můj omyl, že čas se posunuje až v Utahu, opravdu hodně se nám ulevilo. I když se nám při příjezdu do Las Vegas pořádně zatočila hlava, všechno se nakonec zdárně stihlo. A zatímco Eva si užívala zaslouženou sprchu po dvoudenní cestě, já jsem pěšky objevoval cestu z letiště na Strip.

Nevěřili byste, jak velký problém byl najít v neděli večer místo pro dva v jedné z mnoha restaurací hotelu Luxor. Když nám pak konečně na stole přistála Pekingská kachna, vůbec se nám nechtělo věřit, že už je skoro deset hodin. To jsme si zase jednou užili světa...

USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming

USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti

USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží

USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky