Mnichovské bilancování

Je to vždycky zvláštní pocit, když něco končí a člověk by se měl rozloučit. Možná namítnete, že s každým koncem vždy přece něco nového začíná a namísto smutnění je lepší se na to nové připravit nebo ještě lépe rovnou těšit. Jenže co s tím, když vás osud zavane na opuštěný břeh obrostlý trnovými keři a vy chtě nechtě musíte podruhé vstoupit do téže řeky? Opět budete mít pravdu, když řeknete, že ani táž řeka nikdy není stejná; i v mém případě v ní za půl roku uplynulo mnoho vody a teď v zimě má docela jinou barvu. Nebyl by to ale můj styl, abych do ní jen tak pokorně sestoupil na způsob Virginie Woolfové. Vlastní hrdost mi velí skočit po hlavě a zkusit plavat proti proudu, kde břeh nesvírá houští a kde i na sněhu každý den aspoň na chvíli zasvítí slunce. Se štěstím ale tahle moje řeka do jarního tání ještě naposledy zamrzne a já z toho zase nějak vybruslím.

Ne, nemám v úmyslu vás zmást, jen se snažím zachytit svoje pocity z toho, co mě v nejbližší době čeká. I když si to nerad přiznávám, vrátit se do pulzující Prahy z pohodlí Mnichova, kde mám vše na dosah ruky a mimo práci po mně nikdo nic nechce, bude představovat lehký kulturní šok. Najednou tu zase nebudu jen na návštěvě a rodině i kamarádům tak nějak zevšedním (abyste rozuměli, nebudu už zase nikoho přemlouvat, aby se mnou během mých krátkých víkendových návštěv zašel na jedno, ale naopak se budu muset bránit tomu, abych po večerech nezapíjel s kamarády žal nad těžkým údělem pracujícího člověka, smílaného mezinárodními korporacemi). A proto mě napadlo, že by bylo fajn vykročit do staronového života v Praze s novou energií, nápady a skromným, ale o to neodbytnějším předsevzetím zkusit ve svém životě něco změnit. Vyhlašuji proto výběrové řízení na takové kroky, které by mi pomohly objevit nové cesty a hlasitě provolávám, že nevítězí nejlevnější nabídka, ale naopak ty z nejneotřelejších a nejneprobádanějších. Tak co, jdete do toho se mnou? :-)

O toulání po Tenerife – díl druhý

Den pátý

Ráno jsem musel uznat, že Eva měla zase jednou pravdu. Jedenkrát jsme si postavili stan (resp. vršek stanu, co jsme měli s sebou) a přitom spali z kopce, i když hned vedle byl rovný plácek skrčený pod větvemi. Ve tmě se mi prostě zdály nižší než ve skutečnosti a nechtěl jsem si znepřátelit lesní skřítky, chápete?

Toho dne nás čekal dlouhý výlet, ale díky tomu, že chladné a mlhavé ráno se brzy přelilo do sluncem zalitého dne, nám to ani nepřišlo. Vrchol, a to doslova, nás čekal na velkorysé vyhlídce nad vesničkou El Draguillo, kde nám pobyt zpestřily švitořivé sýkorky a kde jsme zjistili, že veškeré naše zásoby se kromě sušenek a čokolády smrskly na jeden oschlý krajíc chleba a kousek fuetu.

Vzápětí jsme ale seběhli dolů do vesnice na výborný oběd, a tak nás smrt hladem protentokrát minula.

Proběhli jsme se po pláži, nafotili fotky modelů a modelek, postavili hrad a když se nám podařilo setřást písek mezi prsty, mohlo se jít dál.

Přání, že v El Draguillu, kam jsme došli po pobřežní silnici, si dáme ještě kávu, bylo pouhým snem a co hůř, začala nám docházet voda.

Pohanka k večeři byla proto mírně řečeno křupavější.

Den šestý

Třebas nás v noci přišly pozdravit horské kozy, do lahve s vodou nám nenapršelo, a tak jsme se na cestu zpět do civilizace vydali s necelým půllitrem životadárné tekutiny. Ani u majáku, ani u potůčku v rokli jsme nepochodili, zachránil nás až kohoutek u kapličky v Chamorze.

Ten byl ovšem také tím jediným, co jsme tu potkali. Slibovaná hospoda nikde a další autobus měl jet až za čtyři hodiny. Po krátkém občerstvení, které nám zpestřil náš Angličan se skládacím kolem, který se sem zrovna vydal na výlet, jsme proto vyrazili pomalu vpřed, doufajíce ve šťastnou ruku při stopování.

A skutečně, netrvalo dlouho a už nás naložil manželský pár z Drážďan, který jsme o něco dříve míjeli cestou do Chamorgy. Silnice na jižní stranu ostrova se z hřebenové cesty záhy změnila na klikatící se bestii, a tak se nám docela ulevilo, když nás přivítalo Santa Cruz de Tenerife. Stop nás však dovedl až do Candelarie, a tam už nás konečně čekalo vytoužené pivo a tapas.

A pak hurá za sprchou do hotelu! Tedy přesněji do našeho studia, které si však velikostí nezadalo s apartmánem pro čtyřčlennou výpravu. Za 15 € na osobu a noc jsme nemohli čekat žádný zázrak, ale sprcha fungovala a po bohaté večeři v indické restauraci se spalo přesladce.

Den sedmý

Tři dva jedna a konečně je tu potápění! Snad kvůli přetrvávajícímu nachlazení se Eva odhodlala konzultovat, zda je pro ni kurz vhodný vzhledem k problémům se srážlivostí krve, a dozvěděla se, čeho se trochu obávala – že tohle je v každém případě nutné konzultovat s lékařem.

Potápět jsem se tedy vydal sám, ač toho dne jen v bazénu a za bedlivého dozoru tří instruktorů (z nichž jeden učil mě, druhý se učil učit a třetí se dívala, jak mu to jde).

Plán na odpoledne pak zněl jasně: sehnat Evě něco na sebe, aby do Prahy nemusela v letních šatech. Neuvěřitelné se stalo skutečností, podařilo se!

Za vybrané kalhoty a tričko jsme se odměnili kávou v místním bio obchůdku a zatímco se Eva vypravila léčit zpátky domů na pokoj, já jsem si vyšlápnul na nedaleký vrcholek Montana Roja, který narušuje jinak mírné tvary pobřeží Costa del Silencio.

Den osmý

Druhý den potápěčského kurzu už byl o mnoho zajímavější. Čekaly mě totiž dva ponory na otevřeném moři a ani Eva nepřišla docela zkrátka, když se navlečená ve dvou vrstvách neoprénu rozhodla zkusit šnorchlování.

Zážitky z potápění se popisují jen těžko. Oproti pozvolnému tréninku v bazénu to byl najednou pocit, jako když vás hodí do vody a napoprvé se mi vůbec nedařilo vyrovnávat tlak v uších. Vše se ale brzy uklidnilo a nakonec jsem dostal i pochvalu za rozvážné pohyby a sebevědomý výraz. Samotný kurz jsem pak zakončil jednoduchým testem a mohli jsme se rozloučit.

Tým Mary, Neila, Chrise, Moniky a Tonyho nám připravil opravdu moc pěkné zpestření závěrečných dnů na Tenerife. Večer jsme pak úspěšný den oslavili ciderem na pláži při západu slunce a ochutnávkou místních specialit v zaručeně autentické restauraci v Los Abrigos, která podle všeho patří jedné kubánské rodině.

Den devátý

Všechno hezké jednou končí a tak to mělo být i s naší dovolenou. Poslední den jsme po chvíli přemlouvání mohli zůstat na pokoji až do odjezdu, čehož jsme využili ke čtení pohádek a po procházce na oběd i zběsilé závěrečné koupeli v bazénu.

Co na tom, že jsme autobus na letiště, odjíždějící z dva kilometry vzdálené zastávky doslova dobíhali, tohle jsme si přece nemohli nechat ujít.

A jak se pak v letadle krásně spalo. Jen zima, co nás přivítala zpátky v Mnichově, nebyla zrovna nejpříjemnější, ale byl čas se rozloučit a vydat se každý vlastní cestou.

Jediná otázka zůstává nezodpovězená: Co bude příště? A bude ještě nějaké příště? Dobrou noc, děti. J

O toulání po Tenerife – díl první

Co vás napadne jako první, když se řeknou Kanárské ostrovy? Troufnu si hádat, že většinou asi nekonečné bloky hotelů a davy turistů povalujících se na lehátkách. Zkušenější cestovatelé si možná vzpomenou na černé sopečné pláže a ostrý vítr. Ti nejostřílenější pak s lišáckým úsměvem vytáhnou jako trumf černočernou oblohu plnou hvězd a všudypřítomné květy. A samozřejmě psy a kočky, kterých je tu ku cti Psích ostrovů opravdu požehnaně.

Proč jsme se však na Kanáry vypravili my a proč jsme si vybrali zrovna Tenerife? Na počátku bylo slovo. Slovo dalo další slovo a zrodil se plán. A pro ten už stačilo přesvědčit druhého parťáka do nepohody, což se po pár týdnech váhání v případě Evy s lehkou dopomocí dvou spiklenců nakonec podařilo. Lehce ukvapený nákup letenek a stres z balení a přesunu do Mnichova brzy vystřídaly úsměvy a dobrá nálada, a náš výlet tak mohl nerušeně začít.

Den první

Tak jak nás nás už při mezipřistání na Fuerteventuře a následném přeletu Gran Canarie vítaly sluneční paprsky a skvělá viditelnost přinášející nádherné pohledy na Teide, na zemi jsme se dlouho neohřáli. 

Zmeškaný přípoj, první letošní koupání v moři a zmrzlina do kornoutu se brzy rozplynuly v zapadajícím slunci a benzínových výparech z doplněných zásob na vaření a my jsme neomylně zamířili ze Santiaga del Teide do okolních kopců. Čerstvý vítr na hřebeni nám připomněl, že ani na západ od Maroka nepanuje vždy jen ono pověstné jaro, a když jsme už poněkolikrát nevěřícně zírali do mapy, kam že nás to vede místní značení, rozhodli jsme se složit hlavy v závětří s vidinou teplé noci.

Den druhý

Jak se ukázalo, výrazné ochlazení oproti předchozímu týdnu nás zastihlo lehce nepřipravené, a tak jsem měl ráno na talíři kromě výborné vločkové kaše s oříšky a ovocem taky otázku, proč že si Eva nevzala svůj mrazuvzdorný spacák.

Mlha a déšť se ale naštěstí v průběhu dne zase rozplynuly a odpolední káva v podobě piva za doprovodu místních lidových muzikantů v hospůdce na skalním ostrohu v malebné vísce Masca nám vrátila energii do žil, abychom sestoupili stejnojmennou soutěskou až na pobřeží.

Na jinak frekventovaném turistickém přístavišti nám dělala společnost jen mourovatá kočka a výhled na sousední La Gomeru.

Den třetí

Cíl na pondělí zněl neskromně a při vstávání za rozbřesku se nám zdál čím dál víc nereálný: vyšplhat soutěskou zpět do vesnice, najít rychlý spoj do Santiaga a dopravit se libovolným způsobem pod Teide, abychom večer spočinuli v horské chatě Altavista. Celkové převýšení 3250 metrů.

Ale přálo nám štěstí. Když jsme se po třech hodinách konečně vyškrábali do Mascy, zatáčkami na protilehlém kopci už si razil cestu náš autobus. Bravurní řidičské schopnosti kapitána midibusu nás třičtvrtěhodinovou trasou provedly bratru za 25 minut a zanedlouho jsme se vypravili zkusit štěstí na náš první stop.

Nemá smysl tu rozebírat detaily, zkrátka a dobře nějakým zázrakem jsme se na tři stopy za dvě hodiny dostali až na vytoužené parkoviště a mávali skupině horalů, vyrážející před námi.

Po ranních 600 metrech nás čekalo dalších 900 až na cílovou kótu. V pomalu zapadajícím slunci jsme ještě pomaleji stoupali vpřed, ale i přes sílící vítr, únavu a těžké batohy jsme trasu zvládli rychleji, než slibovaly ukazatele.

Na Altavistě nás přivítala pestrá mezinárodní společnost, tekoucí voda a nakonec i čtrnáctilůžkový pokoj, v němž jsme jako poslední příchozí nakonec zůstali sami a vůbec nám to nevadilo.

Den čtvrtý

Veliké Teide nám nedovolilo dospat, jinak řečeno z vyhřátých postelí se nám v pět ráno ani trochu nechtělo. Snídani jsme ale naštěstí měli připravenou už od večera a když se postupně ostatní dobrodruzi začali vytrácet, odhodlali jsme se také.

Chudák Eva mě asi v duchu musela pořádně proklínat, protože ji nebylo tak docela dobře, ale i díky její pevné vůli jsme nakonec východ slunce na vrcholu přece jen stihli.

A že to stálo za to, se můžete nejlépe přesvědčit sami. Monumentální stín hory společně se sirnými výpary a mrazivým větrem připravily skutečně neopakovatelnou atmosféru, a tak nám ani moc nevadilo, že viditelnost toho dne byla prachmizerná.

Na sestup po lávových pláních a ujíždějícím písku jsme ostatně potřebovali více než před sebe vidět pod nohy a byla to cesta dlouhá, předlouhá – nahoru je to ze zkušenosti vždycky snazší.

A opět nás čekal nelehký cíl. Ze silnice na západním svahu Teide se přesunout na samý východ ostrova do pohoří Anaga. Náš stopařský rekord v čekání tentokrát trval déle než půl hodiny, zato následující padesátikilometrový přelet nám dal doslova křídla a před šestou už jsme vesele vyskočili z autobusu na opačném konci světa.

Jenže co k jídlu, když už nám skoro žádné nezbylo? V jediném hostelu široko daleko jsme dostali chutnou zeleninovou pánev s trochou masa a milou společnost britského cestovatele, který se po Tenerife přesunoval na skládacím kole a vzezřením připomínal Richarda Bransona. Ale my už jsme opět museli vyrazit dál do tmy, protože jsme poprvé za naši výpravu chtěli spát v kempu. A téměř se to podařilo.

Novoroční střízlivění

Start nového kalendářního roku pro mě nebývá jednoduchý. Jednak proto, že přechod do školní či pracovní reality ze svátečního opojení mi důrazně připomene, že sotva začala zima a na první jarní sluneční paprsky i západy slunce po pracovní době si ještě drahnou chvíli počkám, a hlavně proto, že pokaždé s mírným zděšením zjišťuji, kolik z věcí, co jsem chtěl v uplynulém roce uskutečnit, se ztratilo v černé díře jménem volný čas. Zní to téměř jako neslušný výraz, ten volný čas, a přesto se štěstí mnohých odvozuje od toho, jak s ním umějí hospodařit.

V půlce léta se mi do ruky dostal lehce sugestivní příběh o tom, jak se stárnoucí hokynář pokoušel svůj volný čas uschovat a zúročit u kouzelníka s tváří ďábla, až ho ten pekelník dočista vysál a přesvědčil, že vlastně žádný nepotřebuje. Takový pocit mívám občas i já – k čemu je mi volný čas, pokud jej nemohu trávit se svými kamarády či blízkými? Ano, máte pravdu, existuje spousta možností, jak s ním efektivně naložit. Otevřít knížku, pustit si film, jít si zasportovat, jen tak se toulat po městě. Pro mě je však stále ještě tím největším potěšením, pokud se něco děje a já mohu být při tom. Blázen a přerostlé dítě k tomu, co se nedokáže zabavit samo a neumí odpočívat, řeknete si možná. Ale to už je můj momentální stav mysli, se kterým na povel sotva něco udělám.

Nedávám si novoroční předsevzetí, protože nemám dost pevnou vůli, abych své nedostatky dokázal vyřešit sám. Nekouřím, hubnout nepotřebuji a na sport si vždycky čas a chuť najdu. Všechno ostatní je pro mě otázkou motivace, trpělivosti a hlavně tolerance, vzájemného pochopení a lásky. Rád bych v tomto roce popošel o krok dál ke křižovatce, z níž vede cesta štěstí, spokojenosti a vnitřního klidu. Vykročit po ní vpřed a přestat se nervózně ohlížet bude vyžadovat mnohem větší odhodlání a odvahu. Až vám proto při nějakém ze vzájemných setkání budu tvrdit, že nestíhám, dvě hodiny už jsem měl být někde úplně jinde a hlava se mi zatím vznáší kdesi v oblacích, připomeňte mi, že tento konkrétní okamžik je jedinečný a stojí za to jej prožívat naplno. Nevracejte mě zpátky na zem, pokud to nebude nutné, ale jemně mi naznačte, že žít bych měl právě teď. Pokud budete důslední, jednoho krásného dne Vám za to s úsměvem poděkuji a na důkaz vděčnosti s Vámi možná i společně vykouřím indiánskou dýmku míru. Howgh!