Mnichovské bilancování

Je to vždycky zvláštní pocit, když něco končí a člověk by se měl rozloučit. Možná namítnete, že s každým koncem vždy přece něco nového začíná a namísto smutnění je lepší se na to nové připravit nebo ještě lépe rovnou těšit. Jenže co s tím, když vás osud zavane na opuštěný břeh obrostlý trnovými keři a vy chtě nechtě musíte podruhé vstoupit do téže řeky? Opět budete mít pravdu, když řeknete, že ani táž řeka nikdy není stejná; i v mém případě v ní za půl roku uplynulo mnoho vody a teď v zimě má docela jinou barvu. Nebyl by to ale můj styl, abych do ní jen tak pokorně sestoupil na způsob Virginie Woolfové. Vlastní hrdost mi velí skočit po hlavě a zkusit plavat proti proudu, kde břeh nesvírá houští a kde i na sněhu každý den aspoň na chvíli zasvítí slunce. Se štěstím ale tahle moje řeka do jarního tání ještě naposledy zamrzne a já z toho zase nějak vybruslím.

Ne, nemám v úmyslu vás zmást, jen se snažím zachytit svoje pocity z toho, co mě v nejbližší době čeká. I když si to nerad přiznávám, vrátit se do pulzující Prahy z pohodlí Mnichova, kde mám vše na dosah ruky a mimo práci po mně nikdo nic nechce, bude představovat lehký kulturní šok. Najednou tu zase nebudu jen na návštěvě a rodině i kamarádům tak nějak zevšedním (abyste rozuměli, nebudu už zase nikoho přemlouvat, aby se mnou během mých krátkých víkendových návštěv zašel na jedno, ale naopak se budu muset bránit tomu, abych po večerech nezapíjel s kamarády žal nad těžkým údělem pracujícího člověka, smílaného mezinárodními korporacemi). A proto mě napadlo, že by bylo fajn vykročit do staronového života v Praze s novou energií, nápady a skromným, ale o to neodbytnějším předsevzetím zkusit ve svém životě něco změnit. Vyhlašuji proto výběrové řízení na takové kroky, které by mi pomohly objevit nové cesty a hlasitě provolávám, že nevítězí nejlevnější nabídka, ale naopak ty z nejneotřelejších a nejneprobádanějších. Tak co, jdete do toho se mnou? :-)

O toulání po Tenerife – díl druhý

Den pátý

Ráno jsem musel uznat, že Eva měla zase jednou pravdu. Jedenkrát jsme si postavili stan (resp. vršek stanu, co jsme měli s sebou) a přitom spali z kopce, i když hned vedle byl rovný plácek skrčený pod větvemi. Ve tmě se mi prostě zdály nižší než ve skutečnosti a nechtěl jsem si znepřátelit lesní skřítky, chápete?

Toho dne nás čekal dlouhý výlet, ale díky tomu, že chladné a mlhavé ráno se brzy přelilo do sluncem zalitého dne, nám to ani nepřišlo. Vrchol, a to doslova, nás čekal na velkorysé vyhlídce nad vesničkou El Draguillo, kde nám pobyt zpestřily švitořivé sýkorky a kde jsme zjistili, že veškeré naše zásoby se kromě sušenek a čokolády smrskly na jeden oschlý krajíc chleba a kousek fuetu.

Vzápětí jsme ale seběhli dolů do vesnice na výborný oběd, a tak nás smrt hladem protentokrát minula.

Proběhli jsme se po pláži, nafotili fotky modelů a modelek, postavili hrad a když se nám podařilo setřást písek mezi prsty, mohlo se jít dál.

Přání, že v El Draguillu, kam jsme došli po pobřežní silnici, si dáme ještě kávu, bylo pouhým snem a co hůř, začala nám docházet voda.

Pohanka k večeři byla proto mírně řečeno křupavější.

Den šestý

Třebas nás v noci přišly pozdravit horské kozy, do lahve s vodou nám nenapršelo, a tak jsme se na cestu zpět do civilizace vydali s necelým půllitrem životadárné tekutiny. Ani u majáku, ani u potůčku v rokli jsme nepochodili, zachránil nás až kohoutek u kapličky v Chamorze.

Ten byl ovšem také tím jediným, co jsme tu potkali. Slibovaná hospoda nikde a další autobus měl jet až za čtyři hodiny. Po krátkém občerstvení, které nám zpestřil náš Angličan se skládacím kolem, který se sem zrovna vydal na výlet, jsme proto vyrazili pomalu vpřed, doufajíce ve šťastnou ruku při stopování.

A skutečně, netrvalo dlouho a už nás naložil manželský pár z Drážďan, který jsme o něco dříve míjeli cestou do Chamorgy. Silnice na jižní stranu ostrova se z hřebenové cesty záhy změnila na klikatící se bestii, a tak se nám docela ulevilo, když nás přivítalo Santa Cruz de Tenerife. Stop nás však dovedl až do Candelarie, a tam už nás konečně čekalo vytoužené pivo a tapas.

A pak hurá za sprchou do hotelu! Tedy přesněji do našeho studia, které si však velikostí nezadalo s apartmánem pro čtyřčlennou výpravu. Za 15 € na osobu a noc jsme nemohli čekat žádný zázrak, ale sprcha fungovala a po bohaté večeři v indické restauraci se spalo přesladce.

Den sedmý

Tři dva jedna a konečně je tu potápění! Snad kvůli přetrvávajícímu nachlazení se Eva odhodlala konzultovat, zda je pro ni kurz vhodný vzhledem k problémům se srážlivostí krve, a dozvěděla se, čeho se trochu obávala – že tohle je v každém případě nutné konzultovat s lékařem.

Potápět jsem se tedy vydal sám, ač toho dne jen v bazénu a za bedlivého dozoru tří instruktorů (z nichž jeden učil mě, druhý se učil učit a třetí se dívala, jak mu to jde).

Plán na odpoledne pak zněl jasně: sehnat Evě něco na sebe, aby do Prahy nemusela v letních šatech. Neuvěřitelné se stalo skutečností, podařilo se!

Za vybrané kalhoty a tričko jsme se odměnili kávou v místním bio obchůdku a zatímco se Eva vypravila léčit zpátky domů na pokoj, já jsem si vyšlápnul na nedaleký vrcholek Montana Roja, který narušuje jinak mírné tvary pobřeží Costa del Silencio.

Den osmý

Druhý den potápěčského kurzu už byl o mnoho zajímavější. Čekaly mě totiž dva ponory na otevřeném moři a ani Eva nepřišla docela zkrátka, když se navlečená ve dvou vrstvách neoprénu rozhodla zkusit šnorchlování.

Zážitky z potápění se popisují jen těžko. Oproti pozvolnému tréninku v bazénu to byl najednou pocit, jako když vás hodí do vody a napoprvé se mi vůbec nedařilo vyrovnávat tlak v uších. Vše se ale brzy uklidnilo a nakonec jsem dostal i pochvalu za rozvážné pohyby a sebevědomý výraz. Samotný kurz jsem pak zakončil jednoduchým testem a mohli jsme se rozloučit.

Tým Mary, Neila, Chrise, Moniky a Tonyho nám připravil opravdu moc pěkné zpestření závěrečných dnů na Tenerife. Večer jsme pak úspěšný den oslavili ciderem na pláži při západu slunce a ochutnávkou místních specialit v zaručeně autentické restauraci v Los Abrigos, která podle všeho patří jedné kubánské rodině.

Den devátý

Všechno hezké jednou končí a tak to mělo být i s naší dovolenou. Poslední den jsme po chvíli přemlouvání mohli zůstat na pokoji až do odjezdu, čehož jsme využili ke čtení pohádek a po procházce na oběd i zběsilé závěrečné koupeli v bazénu.

Co na tom, že jsme autobus na letiště, odjíždějící z dva kilometry vzdálené zastávky doslova dobíhali, tohle jsme si přece nemohli nechat ujít.

A jak se pak v letadle krásně spalo. Jen zima, co nás přivítala zpátky v Mnichově, nebyla zrovna nejpříjemnější, ale byl čas se rozloučit a vydat se každý vlastní cestou.

Jediná otázka zůstává nezodpovězená: Co bude příště? A bude ještě nějaké příště? Dobrou noc, děti. J

O toulání po Tenerife – díl první

Co vás napadne jako první, když se řeknou Kanárské ostrovy? Troufnu si hádat, že většinou asi nekonečné bloky hotelů a davy turistů povalujících se na lehátkách. Zkušenější cestovatelé si možná vzpomenou na černé sopečné pláže a ostrý vítr. Ti nejostřílenější pak s lišáckým úsměvem vytáhnou jako trumf černočernou oblohu plnou hvězd a všudypřítomné květy. A samozřejmě psy a kočky, kterých je tu ku cti Psích ostrovů opravdu požehnaně.

Proč jsme se však na Kanáry vypravili my a proč jsme si vybrali zrovna Tenerife? Na počátku bylo slovo. Slovo dalo další slovo a zrodil se plán. A pro ten už stačilo přesvědčit druhého parťáka do nepohody, což se po pár týdnech váhání v případě Evy s lehkou dopomocí dvou spiklenců nakonec podařilo. Lehce ukvapený nákup letenek a stres z balení a přesunu do Mnichova brzy vystřídaly úsměvy a dobrá nálada, a náš výlet tak mohl nerušeně začít.

Den první

Tak jak nás nás už při mezipřistání na Fuerteventuře a následném přeletu Gran Canarie vítaly sluneční paprsky a skvělá viditelnost přinášející nádherné pohledy na Teide, na zemi jsme se dlouho neohřáli. 

Zmeškaný přípoj, první letošní koupání v moři a zmrzlina do kornoutu se brzy rozplynuly v zapadajícím slunci a benzínových výparech z doplněných zásob na vaření a my jsme neomylně zamířili ze Santiaga del Teide do okolních kopců. Čerstvý vítr na hřebeni nám připomněl, že ani na západ od Maroka nepanuje vždy jen ono pověstné jaro, a když jsme už poněkolikrát nevěřícně zírali do mapy, kam že nás to vede místní značení, rozhodli jsme se složit hlavy v závětří s vidinou teplé noci.

Den druhý

Jak se ukázalo, výrazné ochlazení oproti předchozímu týdnu nás zastihlo lehce nepřipravené, a tak jsem měl ráno na talíři kromě výborné vločkové kaše s oříšky a ovocem taky otázku, proč že si Eva nevzala svůj mrazuvzdorný spacák.

Mlha a déšť se ale naštěstí v průběhu dne zase rozplynuly a odpolední káva v podobě piva za doprovodu místních lidových muzikantů v hospůdce na skalním ostrohu v malebné vísce Masca nám vrátila energii do žil, abychom sestoupili stejnojmennou soutěskou až na pobřeží.

Na jinak frekventovaném turistickém přístavišti nám dělala společnost jen mourovatá kočka a výhled na sousední La Gomeru.

Den třetí

Cíl na pondělí zněl neskromně a při vstávání za rozbřesku se nám zdál čím dál víc nereálný: vyšplhat soutěskou zpět do vesnice, najít rychlý spoj do Santiaga a dopravit se libovolným způsobem pod Teide, abychom večer spočinuli v horské chatě Altavista. Celkové převýšení 3250 metrů.

Ale přálo nám štěstí. Když jsme se po třech hodinách konečně vyškrábali do Mascy, zatáčkami na protilehlém kopci už si razil cestu náš autobus. Bravurní řidičské schopnosti kapitána midibusu nás třičtvrtěhodinovou trasou provedly bratru za 25 minut a zanedlouho jsme se vypravili zkusit štěstí na náš první stop.

Nemá smysl tu rozebírat detaily, zkrátka a dobře nějakým zázrakem jsme se na tři stopy za dvě hodiny dostali až na vytoužené parkoviště a mávali skupině horalů, vyrážející před námi.

Po ranních 600 metrech nás čekalo dalších 900 až na cílovou kótu. V pomalu zapadajícím slunci jsme ještě pomaleji stoupali vpřed, ale i přes sílící vítr, únavu a těžké batohy jsme trasu zvládli rychleji, než slibovaly ukazatele.

Na Altavistě nás přivítala pestrá mezinárodní společnost, tekoucí voda a nakonec i čtrnáctilůžkový pokoj, v němž jsme jako poslední příchozí nakonec zůstali sami a vůbec nám to nevadilo.

Den čtvrtý

Veliké Teide nám nedovolilo dospat, jinak řečeno z vyhřátých postelí se nám v pět ráno ani trochu nechtělo. Snídani jsme ale naštěstí měli připravenou už od večera a když se postupně ostatní dobrodruzi začali vytrácet, odhodlali jsme se také.

Chudák Eva mě asi v duchu musela pořádně proklínat, protože ji nebylo tak docela dobře, ale i díky její pevné vůli jsme nakonec východ slunce na vrcholu přece jen stihli.

A že to stálo za to, se můžete nejlépe přesvědčit sami. Monumentální stín hory společně se sirnými výpary a mrazivým větrem připravily skutečně neopakovatelnou atmosféru, a tak nám ani moc nevadilo, že viditelnost toho dne byla prachmizerná.

Na sestup po lávových pláních a ujíždějícím písku jsme ostatně potřebovali více než před sebe vidět pod nohy a byla to cesta dlouhá, předlouhá – nahoru je to ze zkušenosti vždycky snazší.

A opět nás čekal nelehký cíl. Ze silnice na západním svahu Teide se přesunout na samý východ ostrova do pohoří Anaga. Náš stopařský rekord v čekání tentokrát trval déle než půl hodiny, zato následující padesátikilometrový přelet nám dal doslova křídla a před šestou už jsme vesele vyskočili z autobusu na opačném konci světa.

Jenže co k jídlu, když už nám skoro žádné nezbylo? V jediném hostelu široko daleko jsme dostali chutnou zeleninovou pánev s trochou masa a milou společnost britského cestovatele, který se po Tenerife přesunoval na skládacím kole a vzezřením připomínal Richarda Bransona. Ale my už jsme opět museli vyrazit dál do tmy, protože jsme poprvé za naši výpravu chtěli spát v kempu. A téměř se to podařilo.

Novoroční střízlivění

Start nového kalendářního roku pro mě nebývá jednoduchý. Jednak proto, že přechod do školní či pracovní reality ze svátečního opojení mi důrazně připomene, že sotva začala zima a na první jarní sluneční paprsky i západy slunce po pracovní době si ještě drahnou chvíli počkám, a hlavně proto, že pokaždé s mírným zděšením zjišťuji, kolik z věcí, co jsem chtěl v uplynulém roce uskutečnit, se ztratilo v černé díře jménem volný čas. Zní to téměř jako neslušný výraz, ten volný čas, a přesto se štěstí mnohých odvozuje od toho, jak s ním umějí hospodařit.

V půlce léta se mi do ruky dostal lehce sugestivní příběh o tom, jak se stárnoucí hokynář pokoušel svůj volný čas uschovat a zúročit u kouzelníka s tváří ďábla, až ho ten pekelník dočista vysál a přesvědčil, že vlastně žádný nepotřebuje. Takový pocit mívám občas i já – k čemu je mi volný čas, pokud jej nemohu trávit se svými kamarády či blízkými? Ano, máte pravdu, existuje spousta možností, jak s ním efektivně naložit. Otevřít knížku, pustit si film, jít si zasportovat, jen tak se toulat po městě. Pro mě je však stále ještě tím největším potěšením, pokud se něco děje a já mohu být při tom. Blázen a přerostlé dítě k tomu, co se nedokáže zabavit samo a neumí odpočívat, řeknete si možná. Ale to už je můj momentální stav mysli, se kterým na povel sotva něco udělám.

Nedávám si novoroční předsevzetí, protože nemám dost pevnou vůli, abych své nedostatky dokázal vyřešit sám. Nekouřím, hubnout nepotřebuji a na sport si vždycky čas a chuť najdu. Všechno ostatní je pro mě otázkou motivace, trpělivosti a hlavně tolerance, vzájemného pochopení a lásky. Rád bych v tomto roce popošel o krok dál ke křižovatce, z níž vede cesta štěstí, spokojenosti a vnitřního klidu. Vykročit po ní vpřed a přestat se nervózně ohlížet bude vyžadovat mnohem větší odhodlání a odvahu. Až vám proto při nějakém ze vzájemných setkání budu tvrdit, že nestíhám, dvě hodiny už jsem měl být někde úplně jinde a hlava se mi zatím vznáší kdesi v oblacích, připomeňte mi, že tento konkrétní okamžik je jedinečný a stojí za to jej prožívat naplno. Nevracejte mě zpátky na zem, pokud to nebude nutné, ale jemně mi naznačte, že žít bych měl právě teď. Pokud budete důslední, jednoho krásného dne Vám za to s úsměvem poděkuji a na důkaz vděčnosti s Vámi možná i společně vykouřím indiánskou dýmku míru. Howgh!

USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

Den čtrnáctý, 14. listopadu 2012

Jdeme do finále, přátelé! Těm z Vás, kteří tento epos dočetli až sem, upřímně gratuluji. Těm, co čtou náhodně, doporučuji v případě zájmu začít postupně od první kapitoly. A co se zbytkem? Pochopitelně dát za uši, nevděčníkům jedněm, ale vlastně spíš pochválit, že mají něco smysluplnějšího na práci. Že Vás snad ještě zajímá, co jsme s Evou viděli a zažili ve středu 14. listopadu? No tak dobrá, máte to mít. Inu, začali jsme pochopitelně snídaní a to klasicky po americku vaflemi se sirupem, řídkou kávou s mlékem a zcela výjimečně i vařenými vajíčky.

Nikam jsme se nehonili, beztak byla venku zima a věděli jsme, že po předchozích náročných dnech nemá smysl usilovat o žádné rekordy. Rangerka v návštěvnickém centru nám bez váhání schválila náš plán vyrazit na hike devítimílovým Spring Canyonem a s úsměvem dodala, že cesta ubíhá rychle a na samotném konci nás za odměnu čeká přebrodění potoka. Protože naznačila, že je široký jako rozpažené ruce a hluboký tak do půlky lýtek, nebáli jsme se vlka, nic. A další výlet tak mohl začít. Jarní kaňon si nás získal už od začátku působivou hrou světel a stínů, vyschlým říčním korytem s plátky bahna zkroucenými sluncem jako čokoládové hoblinky a pruhovanými pískovcovými skalami, které tolik lákaly k lezení. Eva si po pár dnech konečně zase pořádně odpočala, a tak se ani dlouho nedala pobízet a vylezla si do jedné skalní jeskyňky.

 Já jsem se vzápětí vyškrábal ještě výš, ale protože s lezením mám pramalé zkušenosti, zpátky dolů se mi pranic nechtělo, nevidě, kam bych mohl šlápnout. Ze strachu jsem proto nakonec raději ze dvou a půl metru skočil, což asi bylo mnohem nebezpečnější, ale byl jsem dole a to bylo to hlavní. Rangerka měla pravdu, cesta skutečně ubíhala rychle, alespoň tak nám to připadalo. Když se však kolem čtvrté začalo sluníčko sklánět k západu, začalo nám být zatraceně divné, že pořád ještě nejsme na konci. Zásoby téměř snědené, divoké ovce, které bychom si ulovili, se rozutekly a blížící se mrazivá noc na krku – nic moc. Jak jsme se proto zaradovali, když jsme konečně uslyšeli a po chvíli i uviděli očekávaný potok. To jsme však ještě netušili, co nás vzápětí čeká. Potok byl ve skutečnosti živá pětimetrová říčka, která se při nejlepší vůli přeskočit nedala, a tak nezbývalo než odhalit spanilou nožku.

Tak jsem to alespoň napoprvé udělal já. Když mi ale voda vystoupala nad kotníky, Eva už se za mnou zvesela smála a s kalhotami a botami kolem krku si suverénně prorazila cestu vpřed. Já jako správná primadona jsem se pak chvíli čertil, ale když jsem konečně pochopil, že nemám na vybranou, kalhoty jsem shodil též a všechny věci ukryl do batohu a tajně doufal, že mě voda nevezme s sebou. Vítězství, po zásluze důkladně umyté nohy a hurá na silnici, která nás slibovala přivést k zaparkovanému autu. Sedm mil zpátky nahoru se nám však jít nechtělo, a tak jsme si raději stopli první auto, co po minutě projelo kolem. Starší manželský pár v klasickém vanu, kde najdete vše potřebné k životu na cestách. Vivat, jsme zachráněni!

Nevím vlastně ani, kdy se ten plán zrodil, ale protože Yellowstone nám byl zapovězený, rozhodli jsme se nakonec už lehce zmožení pískovcovými skalami obětovat národní park Arches a raději se vydat do Colorada k indiánským pueblům v Mesa Verde. Toho večera nás tudíž čekala ještě dlouhá cesta. Nejprve chvíle napětí, jestli s docházející zásobou benzínu dojedeme do civilizace, a pak smělé rozhodnutí, že motelů bylo dost a znovu přespíme v autě. A věřte tomu nebo ne, navrhla to Eva. Kvůli mé nelibosti zakempovat hned vedle hlavní silnice jsme se málem pohádali, ale naštěstí bylo vhodné místo na dosah a my jsme se mohli opět vznést do říše snů.

Den patnáctý, 15. listopadu 2012

Jak jste si představovali indiánská puebla, když jste byli dětmi? Jako úhledné béžové stavby z nepálených cihel s dřevěnými žebříky a malými okénky, jak jste je znali z filmů o Vinnetouovi? A jak si je představujete dnes? Že by pořád stejně? Ne že bych se nutně chtěl připravit o podobné iluze, ale možnost spatřit obydlí indiánů a dozvědět se něco více o jejich životě na náhorních plošinách Colorada mi přišlo více než lákavé a ani Eva se nedala dlouho přesvědčovat.

Z druhé a tentokrát už opravdu poslední noci strávené v autě byla sice více než rozlámaná, ale ranní slunce vehnalo zpět do žil aspoň trochu ztracené energie, a tak jsme už v devět seděli v osamělém kinosále, abychom zhlédli krátký film o životě místních indiánů a o půlhodinku později se vypravili na guided tour se sympatickým rangerem, který za dlouhé roky vypiloval svoji prohlídku téměř k dokonalosti. Jedna herecká scénka střídala druhou, sem tam nějaké překvapení, úsměvy a na závěr mohutný potlesk návštěvníků. Někdo by namítl, že to bylo místy až přehnané a že po obsahové stránce se toho posluchač mnoho nedozvěděl, mně to ale vůbec nevadilo. Takhle nějak si totiž představuju sympatickou tvář Ameriky. Člověk se sice dobrovolně musí vzdát poloviny své mozkové kapacity a oddat se davovému nadšení, ale potom je mu fajn bez nároku na honorář.

Po téměř dvouhodinové prohlídce jsme se vydali po jednom z vyznačených okruhů za tzv. petroglyfy, tedy vyrytými kresbami ve skalních stěnách, které tu po sobě také zanechali indiáni. Jejich historie v tomto místě byla celkem pohnutá – přebývali tu v malých skupiných po celá staletí, ale až poslední dvě tři generace si vystavěli ona proslulá puebla pod skalními převisy, která je dokonale chránila před nebezpečím ze strany zvířat i útočníků a také před nepřízní počasí. Dohady, proč nakonec své skalní pevnosti opustili, aby odešli na jih k mexickým hranicím, se rozcházejí, příčin však bylo pravděpodobně více: nedostatek vody, dlouhodobá neúroda, přelidnění území, které mělo za následek rychlé vyčerpání zemědělské půdy, a možná ještě další, o kterých jsme se nedozvěděli.

Když jsme konečně vyprahlí a protažení došli zpátky k autu, řekli jsme si, že si zasloužíme dobrý oběd a na překvapivě zcela opuštěném piknikovém místě si ohřáli ty nejbáječnější pečené fazole s parmezánem. Jak se nám potom jelo dál, zvlášť když jsme si konečně poslechli i závěrečný boj Starce s mořem a jeho smutný konec. Plán pro tento den byl tedy splněn a nám nezbývalo, než stočit kormidlo zpět ve směru Utah a Monticello. Dali jsme si tu prima kus krávy v autentické restauraci připomínající stodolu a shodli se, že piškvorky ve dvou na malém displeji mobilního telefonu, kde člověk z nedostatku místa nerozvine žádnou pořádnou strategii, prostě a jednoduše hrát nejdou. Ubytování sice nebylo nejlevnější, ale tak milou paní recepční, co nám přesně poradila, kam se druhého dne vydat na výlet po Canyonlands, a co měla navíc krásného psa, jsme jinde nepotkali. A když se nám navíc ráno podařilo zapomenout část zásob v lednici a zabouchnout za sebou dveře od pokoje, usmálo se na nás štěstí v podobě údržbáře, který právě do jinak pustého motelu právě přijel na revizi.

Den šestnáctý, 16. listopadu 2012

Bez váhání jsme se s Evou shodli, že závěrečný výlet po Canyonlands byl opravdovou třešinkou na dortu a zaslouženou tečkou za naším výletem po Americe. Nekonečné rozlehlé pláně a pestrobarevné skalní útvary s vysokými kolmými stěnami a úzkými proláklinami, kterými se člověk chtě nechtě musel protáhnout, pokud chtěl pokračovat v cestě. Už jsme si také zvykli na turistické značení v podobě kamenných trpaslíčků, kteří svou práci odváděli spolehlivě a neúnavně za dne i za soumraku.

Jak tedy popsat část parku jménem Needles, kam jsme se vypravili? Slovy těžko, raději se podívejte na fotky a pak teprve uvidíte. A pořád to bude jen zlomek té monumentální krásy, co jsme toho dne spatřili. Na mě jako fotografa se navíc usmálo štěstí v podobě lehké oblačnosti, která po mnoha dnech s jasnou a vymydlenou oblohou přinesla vítané oživení záběrů.

A i když se jinak vlastně nic moc zvláštního nestalo (snad kromě toho, že mi po třech letech věrných služeb vypověděl poslušnost závěs ramenního popruhu u brašny na foťák a já byl zatraceně rád, že se to nestalo při šplhání po žebřících), byl to prostě a jednoduše moc prima den. V samotném závěru cesty nás zastihla tma, a tak jsme byli upřímně rádi, když jsme celí zase slezli ze skalních stezek na asfaltovou silnici.

Báječné těstoviny za zvuků praskajícího ohně a tónů kytary z nedalekého tábořiště už pak působily téměř nadpozemsky, ale jen do chvíle, než jsme si uvědomili, že jich už víc nesníme. Naším místem posledního spočinutí se stal levný motel v Green River, kde jsme pak nedostali ani snídani, ale to už jsme zase dávno snili o všem, co nás potkalo a ještě možná potká.

Den sedmnáctý, 17. listopadu 2012

Všechno hezké jednou končí, a tak to mělo být i s naším výletem. V den výročí sametové revoluce z naší cesty zbýval už jen závěrečný přesun do Salt Lake City, jehož jediným zpestřením byly zasněžené horské průsmyky. Město samotné pak působilo více než ospale a nic na tom nezměnily ani davy nakupujících v obchodních centrech s předčasnou vánoční výzdobou a dvě hordy svatebčanů, co pořizovaly usvěvavé fotky novomanželů před hlavním mormonským svatostánkem.

Celá ta mormonská záležitost na nás působila trochu divně – přece jen není normální, aby nějaké církvi v 21. století patřila polovina historického centra města, ale bylo by asi nespravedlivé Mormony soudit, když jsme se o nich vlastně nic nedozvěděli. Raději jsme si proto dali dobrý oběd a s povděkem přivítali, že policista kontrolující zaparkovaná auta své kolečko k naší Toyotě dokroužil až ve chvíli, kdy jsme už zpátky u auta přebalovali kufry na zpáteční cestu. Jak jsme byli vzápětí poučeni, nachází-li se totiž vedle parkovacího pruhu požární hydrant, musí k němu být zachován volný přístup cedule necedule.

To, že měl tento strážce parkovacích stání auto s pravostranným řízením, aby se mu lépe rozdávaly pokuty, už ani jednoho z nás moc nepřekvapilo. Sbalení a připravení na cestu, nezbývalo nám tedy než natankovat, zbavit se plynové bomby a vypravit se k poslední krátké cestě na letiště. Lehká nadváha nebyla problém a poslední káva v McDo společně s první zmrzlinou za celý výlet nás začaly uklimbávat k příjemnému spánku. Co na tom, že Delta v kvalitě servisu nesahala Air France ani po paty, nám se spalo víc než dobře.

Epilog čili dohra

Aby však byl popis našeho výletu kompletní, nesmím zapomenout na další strastiplný přestup na CDG, bez kterého by to snad ani nebylo ono, a na trmácení se narvaným autobusem domů po příletu do Prahy. Klasika, říkáte si asi. A protože zpátky do Mnichova se mi po takové kanonádě zážitků pranic nechtělo, pobyt v Praze jsem si ještě o část noci prodloužil. Ale to už patří do jiné pohádky, milé děti......

Tak se uzavřela naše cesta po Novém světě, byť v myšlenkách tam čas od času střídavě zamíří oba z nás. Kdoví, kam pojedeme příště....

A s těmito slovy se uzavírá i rok 2012 na Floridském žralokénku. Veselé Vánoce Tobě, Evo, která tento příspěvek čteš jako první, a veselé Vánoce i všem ostatním, kteří nepropadli adventnímu shonu a našli si chvilku pro moje řádky. Ať se nám ten příští rok vydaří minimálně stejně jako letošní a ať máme hodně na co vzpomínat. Vždyť přece žijeme jen jednou!

USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti
USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží
USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží

Den devátý, 9. listopadu 2012

Navštívit Las Vegas a nevhodit přitom jediný cent do „výherního“ automatu? Prý nemyslitelné, nám dvěma se to však přesto podařilo! Já, jak známo, jsem starý známý lakomec a Eva se svým, mírně řečeno, averzním vztahem k riziku taky zrovna nepatří mezi vymetače kasin. Možná jsme se připravili o životní zážitek, možná o štěstí začátečníků, které by nám vyneslo vítaný příspěvek na další cesty, kdoví. Jedno vím však jistě, ve Vegas už jsme dál zůstat nemohli, protože dálky nás znovu zavolaly na cestu. Než jsme ale vyrazili z města, co nikdy nespí, vyzvedli jsme si vyžehlené a voňavé prádlo z laundromatu a důkladně se posilnili v samoobslužné stanici jménem Wholefoods. Poprvé v životě jsem se také podíval do Walmartu, kde jsme za směšný peníz pořídili plynovou bombu na vaření. A pak už hurá na cestu!

Nevím vlastně ani, co všechno jsme si pro ten den původně plánovali, ale když jsme se ohromení monumentálností přehrady Hoover Dam a ukonejšení slunečními paprsky za soumraku vrátili k autu, bylo nám oběma jasné, že budeme rádi, pokud se ten den alespoň přiblížíme na dostřel od Grand Canyonu.

Navigace hlásila něco kolem tří hodin cesty do cíle a s postupujícím časem a kilometry začala padat nejprve teplota a potom i sníh. Eva je mrtvá, předává mi řízení a vmžiku usíná. Venku je pod nulou a přes sníh místy není vidět na silnici. Co teď? Nebylo tak těžké přesvědčit sama sebe, že toho dne raději vyměkneme a vezmeme zavděk teplou postelí v motelu u silnice. A protože se ani Eva nebránila, už kolem desáté jsme parkovali u Super8 na kraji arizonského Williamsu. Po vítané horké sprše a po zjištění, že Evina norská karta skutečně skončila kdesi v propadlišti dějin a nikdo se z ní podloudně nesnaží vyluxovat peníze, jsme se tak konečně mohli odebrat do říše snů.

Den desátý, 10. listopadu 2012

Ráno, budík ukazuje 6:30, za okny mráz a my vstáváme do nového dne. Snídaně připomínající cukrovou explozi, rychlé balení a hurá do Grand Canyonu. Ale co to? Parkoviště před motelem se proměnilo v jedno velké kluziště a naše auto je ukryté pod vrstvou ledu. Kde že je schovaná škrabka na okna? Že není? Teď by se nám ta kreditka zatraceně hodila.

Nakonec odmrazujeme za pomocí tvrdých reklamních letáčků a po chvíli nás překvapují první sluneční paprsky. Když konečně kolem deváté vyrážíme na výšlap (tedy spíše sešlap) do všeobjímajícího kaňonu, který si řeka Colorado po miliony let razila skalami, jsme navlečení jako sněhuláci. Sluníčko nás však nenechá na pochybách, kdo je tady pánem, a když po dvou hodinách sklesáme na nejnižší bod cesty, je nám příjemně jarně.

Pro samé kochání skoro nezbývá čas na jiné věci: střídají se v nás pocity fascinace, bezmoci a dojetí. Na pozdní oběd docházíme kolem druhé do skalní oázy zvané Indiánská zahrada. Vyprahlá pustina se tu díky vydatnému prameni mění v zelený ostrov. Eva si dobrovolně dává pauzu, a tak si pohled na Colorado z nedaleké vyhlídky musím vychutnat sám.

Cestou zpět na hranu kaňonu se střídavě předcházíme s horským průvodcem, který dělá společnost osamělé japonské turistce, a když pak konečně vycházíme poslední úsek, nad Coloradem mezi paprsky zapadajícího slunce poletují sněhové vločky. Nádhera.

Zaslouženou kávu střídá zima a únava a my si nadáváme, že jsme nastoupili do liduprázdného shuttlu, který nás více než půl hodiny vozí sem a tam po areálu rozlehlého kempu, než se konečně dopracujeme k osamělému autu na parkovišti. Následuje krátký přejezd na hranici parku a Eva zavelí ke stavbě stanu. Já se klepu zimou a upřímně ji obdivuji, že dokáže v takovém nečase postavit stan a uvařit večeři. Tak jako tuhle noc jsme se k sobě snad nikdy netulili.

Den jedenáctý, 11. listopadu 2012

Ráno nás probouzí zima a sluníčko dohromady. Jak už to tak bývá, zjišťujeme, že naše stanoviště mezi nízkými stromy ze dvou stran obklopuje silnice, ale naštěstí jsme nikomu nevadili. Voda v láhvi, co s námi spala ve stanu, by spíše než k pití posloužila k přípravě ledové tříště.

Ke snídani vaříme vajíčka a já se raduji jako malé dítě, když po zalití podchlazených skořápek voda v ešusu okamžitě krystalizuje a na kratičký okamžik skoro zamrzá. Na vyhlídce z kamenné věže se loučíme s Grand Canyonem, abychom ho pak skoro po celý zbytek dne objížděli autem. Posloucháme Hemingwayova Starce a moře s Ladislavem Mrkvičkou a ve vyhřátém autě poklimbáváme. Na chvilku zastavujeme u mostů přes Colorado a zase si to svištíme dál.

Konečně za soumraku dorážíme do Zionu, kde rozpukané skály hrají všemi barvami a ve společnosti podzimního listí působí téměř magicky. Po mrazivé noci ve stanu volíme opět bezpečnější motel na kraji parku a od indického majitele dostáváme deset dolarů slevy za nefunkční televizi. Kéž by to tak fungovalo i v normálním životě, že by nám ostatní platili ta to, abychom se nedívali na televizi. Výborná thajská večeře, chvilkové zklamání nad tím, že soutěskou s metr hlubokou říčkou se bez výbavy uprostřed listopadu neprobrodíme a zasloužený spánek.

Den dvanáctý, 12. listopadu 2012

Zion nám připravil krásný slunečný den. Komorní prostředí drobných kaňonků a úzkých skalních stezek, skýtajících úchvatné výhledy do údolí, dávají dokonale zapomenout na starosti všedního dne.

Brodíme se v tajícím sněhu, zpíváme, vzpomínáme na cesty minulé a sníme o těch příštích. Jen ty otravné veverky by si mohly najít něco k snědku samy a nežebrat o díl z našeho oběda. Opět až za soumraku dorážíme k autu a vyrážíme dále na sever a pak kousek na východ k Bryce Canyonu.

Při hledání opuštěného místa k noclehu nás náhoda zavádí do kempu pro jezdce na koních a u osamělého traileru skutečně pořehtávají dva urostlí hřebci. K večeři vaříme těstoviny se slaninou a poučeni z předchozích nezdarů uléháme v autě.

Den třináctý, 13. listopadu 2012

Jak se na Evě pozná, že spala v autě? Je celá rozlámaná a důrazně si pro sebe opakuje, že podobnou blbost už zkoušet nebude. Jak se ale ukazuje o dva dny později, realita bývá někdy jiná. Ale zpátky do současnosti. Hned po příjezdu do Brycu nás čeká zklamání, když se od rangerů dozvídáme, že Yellowstone už je na zimu definitivně uzavřený a my si zbytek našeho výletu budeme chtě nechtě muset užít v Utahu.

Co naplat, nemělo by smysl kazit si krásný den, a tak se už po chvíli vydáváme na procházku mezi zasněžené věžičky skalního města. Banán zčernalý mrazem dokonale kontrastuje s bílým příkrovem milionů trpaslíčků v údolí. Slunce pálí, kličkujeme mezi tou pískovcovou nádherou a chce se spát a na nic nemyslet.

Jako i předešlého dne potkáváme po cestě jen hrstku turistů a užíváme si uklidňující ticho, narušené jen občasným přeletem ptáčka či zašuměním stromů. Cesta k autu se najednou zdá skoro nekonečná, a tak si aspoň v dosahu signálu vybíráme, kam zajdeme na večeři. Nakonec nás však místo pečených holubů do huby čeká propečený hamburger v jediném otevřeném dineru poblíž našeho hotelu.

Stejně tak musíme zapomenout na výběrovou nabídku z Wholefoods a nakupujeme v místním supermarketu. Recepční v DaysInn se nejprve tváří, že chceme-li výhodnější cenu za nocleh z Booking.com, budeme si na jejich stránce pokoj i zarezervovat, po pár okamžicích se ale usměje a řekne nám, že se raději domluvíme a oba si ušetříme zbytečnou práci. Před usnutím nás čeká fantastická horká koupel ve vířivce a krátké zaplavání v hotelovém bazénku. Přesně tohle jsme potřebovali. A jak sladce se nám potom spalo!


USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti
USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží
USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky