První týden na Law School

Uplynul přesně týden a den od mého posledního příspěvku, což je pekelně dlouhá doba a nejvyšší čas, abych s tím něco udělal. I když ten opravdový, nikoli virtuální týden mi na vlastní kůži připadal mnooohem delší, ba chvílemi skoro až nekonečný, laskavý čtenář promine a s úsměvem prohodí, že to bude jistě nějaká mýlka a že je tu pořád něco nového k přečtení:-).

Sám jsem se do toho teď tak zamotal, že mi utekla nit a nevím, o čem jsem chtěl začít psát. Nu, tak řekněte sami. Chtěli byste se něco dozvědět o amerických profesorech práva, jejich úchylkách a (zpravidla téměř hereckých) charakterech? Zajímá vás, jak se stravují studenti, kteří nemají na nic tak nepodstatného jako jídlo čas a raději věnují ušetřené minuty nahrávání fotek na internet? Nebo byste se snad rádi dozvěděli něco víc o romantických nocích v poloprázdné knihovně?

Jestli jste se začali těšit na nějaké drby, tak vás asi dneska zklamu. Všechno tohle si totiž nepochybně zaslouží samostatný vyčerpávající blogpost a nerad bych něco podstatného minul. Pojďte se tedy se mnou alespoň krátce den po dni prolétnout nazpět mými vzpomínkami a zkuste si představit, jaké by ty chvíle byly pro vás!

Den nultý, neděle: Po vyčerpávající páteční party a nakupování a výletě na South Beach o den později konečně nezbývá nic jiného, než se vrhnout na přípravy do školy. Ani to moc nebolí, jen dlouhé stránky případů čím dál víc přibývají a s blížící se půlnocí naopak ubývají studenti z knihovny. Nevzdávám se a ve tři dopisuju poslední slova. Aspoň na ten První den mít všechno připravené...

Den první, pondělí: Vstávat v devět ráno má svoje neoddiskutovatelné výhody. Stejně tak jsem poprvé vděčný za svoje osamocené robinsonské ubytování, neboť z dormu do posluchárny dojdu pěšky a nemusím se spoléhat na žádné dopravní prostředky mimo svých nohou. I když zkuste si to v místním "osvěžujícím" vzduchu pochodovat ostrou chůzí s notebookem deset minut po sluníčku. Jestli jste někdy slyšeli reklamní slogan "vaše záda vám budou vděčná" (ano, je to kosmodisk!), vzpomeňte si na mě. Je to úplně stejný pocit, jako kdyby vám někdo pod tričko přilepil kus neprodyšného plastu... Díky klimatizaci se pak dostaví efekt šokového zchlazení, což je během první hodiny naprosto super, protože dokážete myslet a cítíte se i po probdělé noci v příčetném stavu, ale pak aby se člověk schoval pod deku. Brr! A jak myslíte, že to ve škole dopadlo? Profesorka na Contracts se po mně snažila zopakovat moje jméno a když jsem jí na to řekl "that's fine", všichni vybuchli smíchy. Naštěstí jsem nebyl poslední:-). Konečně ani má příprava nebyla dokonalá, protože jsem přehlédl drobnou poznámku ve fajlíku Lawyering Skills and Values a zapomněl vygooglovat jméno vládní agentury dohlížející na dodržování lidských práv. Jak jsem se ale dozvěděl ve středu, předepsaný úkol nesplnil nikdo a bodová penalizace se výjimečně nekonala. Ono to je občas těžké vyznat se v úkolech z přednášek, když jsou normálně všechny assignments na internetu a člověk si z praktických důvodů dělá poznámky na počítači. Když už ho musí tahat s sebou, tak aby to aspoň stálo za to, že...

Úterý: Po další krátké noci se dostavují první příznaky únavy. Hodina Criminal Law se zdá být nekonečná, ale během přestávky na oběd se mi daří zaktivovat záložní zdroj a dokončit přípravu na odpolední Torts Law. Z plánované posilovny večer opět nic není a přednost dostává slaboduchý podvodník u LSATs. Zkuste si teď schválně za úkol zjistit vy, k čemu tyhle testy slouží:-).

Středa: Příprava se vyplatila a všechno mi připadá nad slunce jasné. Ony totiž Contracts nejsou pro evropské studenty nejoblíbenějším předmětem tak docela nadarmo. Máme k nim zkrátka nejblíž, i když mě každou chvíli napadá, že to nebo ono by v českém právu bylo přesně naopak. Jen od sebe různá pravidla jasně oddělit, aby nevzniknul zmatek. Odpoledne vyrážím s Italy na nákup a pětiminutová cesta shuttle busem se div nepromění ve frontovou bitvu. Zuřivá gestikulace a hlasitá výměna názorů dvou mladých mužů o tom, kterak správně vařit špenát a co se do něj nesmí zapomenout přidat, se zkrátka jen tak nevidí. Napadne mě, že hodinu na nakupování, než pojede autobus zpátky, asi sotva využiju, a tak se v mezičase nechám ostříhat. Kadeřnice tu zřejmě nosí nůžky proklatě nízko u pasu, protože mi toho na hlavě moc nezbude. Ale rozhodně se po půlhodině obskakování necítím ošizený. Žádné české šmik, šmik a je to! Konečně jsem si taky vybojoval balíčky s učebnicemi z eBay a Amazonu. Škola mi je několik dnů nepředala jen proto, že nás skoro dva týdny po našem příjezdu nebyli schopni přidat do databáze ubytovaných studentů. IT sucks...

Čtvrtek: Po ranní přednášce si vděčně uvědomuju, že na Torts máme připraveno několik případů dopředu, a tak pauza na oběd probíhá v pohodové atmosféře. Večer se jdu doslova zničit na rotoped a pak ležím nehnutě několik minut opřený o stěnu vyhřátého bazénu. Nejvíc mě baví z vody pozorovat přistávající letadla a závodit, kdo bude na druhé straně dřív!

Pátek: Ranní hodina uteče jako voda a pak přichází čas na všechno, co se během týdne prostě nedalo stihnout. Odpolední experiment s učením u bazénu vychází jen z poloviny, protože se nám na lehátku nemilosrdně zavírají oči. Ale na uvítací party v gym a po večeři ve městě si to vynahrazujeme. Jen kdybychom se vrátili zpátky trochu dřív… Disko smažka už ze mě zkrátka asi nebude:-).

O Benátkách Ameriky, (ne)plánované procházce po pláži a nakupování v Apple Store

Že jste ještě nikdy neměli za děkana černocha, který má profil na Facebooku a zve své studenty na vyjížďku luxusní jachtou? Inu, já až do dneška také ne. Nebo jsem o tom alespoň nevěděl. Jako bych pořád zapomínal, že za velkou louží prostě některé věci fungují jinak. Vítejte v zemi neomezených možností, vítejte v Americe!

Od začátku Orientation nás všichni profesoři lákali k účasti na závěrečném zlatém hřebu programu, vyjížďce na lodi s děkanem law school. Dlouho to vypadalo, že se místa a času vyplutí budeme muset dopátrat sami, ale nakonec jsme se přece jen dočkali mailu s instrukcemi, kdo a kam se máme dostavit a co vzít na sebe. V dlouhých kalhotách a košilích jsme se poslušni rozkazu shromáždili v atriu školy a když už jsme si začali říkat, jestli z toho nakonec přece jen nebude bojovka a hledání pokladu, přiřítil se stařičký autobus univerzálního designu "Greyhound" s řidičem ne nepodobným balzamované mumii. Rozvrzanými čelistmi otevírajícími úzkou škvírku mezi zpuchřelými rty se snažil sdělit něco o tom, proč nefunguje klimatizace, zatímco ze všech lil pot proudem a proklínali vteřinu, kdy vlezli dovnitř. I když jsme pak ještě málem sejmuli jednu značku před výjezdem z campusu a ve Fort Lauderdale museli potupně couvat ze slepé ulice, s předstihem jsme dorazili do přístavu a vděčně zapluli na vychlazenou první palubu.

Přesně se třetí jsme se odlepili od břehu a fascinovaně sledovali domečky podél zvýšené hráze širokého říčního kanálu, míjejíce zvedací mosty a rychlé motorové čluny. U většiny domů byla krásná zahrada s bazénem, krásného dne si ale venku užíval málokdo. Tak jsme aspoň na chvíli vyšplhali na otevřenou horní palubu a vzali to na sebe. Kromě sympatického děkana se s námi na palubě zdravila i část profesorů, které jsme měli možnost poznat během uplynulého týdne, a mezi všemi nenápadně korzovali zdvořilí číšníci střihu anglických džentlmenů, nabízejíce koktejly a drobné občerstvení. Houbové paštičky, párečky v listovém těstě i masové kuličky v pálivém dipu byly příjemným zpestřením vyhlídkové plavby, ale o jídlo jde vždycky přece až na posledním místě, že:-).

Když jsme se rozloučili s kapitánem a děkanem a vystoupili zpátky na pevnou zem, v povzdálí už náš známý mumizovaný řidič vytáčel zatáčku u jacht-klubu. Nevím, jestli mají americké autobusy menší rejd nebo jen zoufale pomalé řidiče, ale opět došlo na couvání. V následujícím okamžiku se ozvala rána jako z děla a železný sloupek u vstupu se zapotácel jako kuželka na bowlingové dráze, vychýlen minimálně o 45° od svislé osy. Řidič to jako by nic odpíchnul a ostře zabrzdil před čekající skupinou studentů a sloupek si k velkému údivu všech přihlížejících našel cestu zpět do původní polohy. V tu chvíli jsem byl Karlovi vděčný za nápad, že si prodloužíme odpoledne na pobřeží a vrátíme se společně s následující skupinou.

A šli jsme. Po pár minutách nás přivítala nekonečná písečná pláž s občasnými skupinkami koupajících se rodinek s dětmi a za zády se nám uzavřela neprostupná hradba vysokých budov, jeden skoro jako druhý. Těžko říct, jestli jsou všechna ta betonová monstra jenom hotely, nebo některá slouží i jako prázdninové byty, nicméně přes své vyleštěné skleněné fasády a moderní vzhled vypadají dost smutně a opuštěně. Stoupající příliv mě po chvíli přiměl sundat si boty a vyhrnout nohavice u proklatě černých kalhot, a tak jsem si už v předepsaném business casual nepřipadal jako takový exot.

Šli jsme dál. Pořád dál a dál, až jsme si nakonec začali říkat, že už přece každou chvíli musíme výt v "downtown", kde byl náš cíl. Chyba lávky! Tedy spíše mola, které, jak jsme byli skálopevně přesvědčeni, mělo oddělovat pláž od dlážděné promenády. Věřte tomu nebo ne, hodinu jsme šli opačným směrem a ničeho si nevšimli. Díky tomuto drobnému zaváhání jsme ale vzápětí dostali možnost vyzkoušet cestování místním - údajně těžce sociálním - autobusem. Za dolar a čtvrt, což je mimochodem méně než v Praze, nás řidič po chvilce dovezl na správné místo a oblaženi fungující klimatizací jsme mohli začít pátrat po nákupní galerii.

Jestli je něco opravdu typického pro americké vysokoškoláky, je to nepochybně laptop od Apple. Macy tady zkrátka frčí stejně jako u nás teď EEEčka a jejich majitelé si na ně dobrovolně nechávají nainstalovat školní Windows, jen aby zůstali freecoolin. Karel se už před odjezdem z Čech rozhodl dát sbohem svému stárnoucímu Aceru a teď měla konečně nastat ta slavnostní chvíle, jenže... Všechno fungovalo krásně, dokud agilní prodavačka ve víru veršů o výhodách prodloužené záruky za pouhých 180 dolarů nepožádala o číslo amerického řidičáku. Jasně, že jsme si ho na těch pár měsíců nezařizovali, když se tu většinou dá bez problému jezdit s českým a navíc se sami pravděpodobně nikam ani nedostaneme. Nic naplat, bez řidičáku není MacBook. Nebo aspoň v Apple Store. Když jsme vzápětí zjistili, že stejně nebezpečným zbožím je tu zřejmě i SIM karta v předplacené sadě, kterou je možné koupit jen ve značkové prodejně T-Mobile, raději jsme si šli koupit něco k pití a vydali se na cestu zpátky k autobusu...

Co mají společného Barcelona, Řím a Praha

Co mají společného Barcelona, Řím a Praha? Všechna tři města jsou nepochybně moderními a pulzujícími metropolemi, které zaslouženě poutají zájem turistů svou unikátní architekturou a atmosférou, zkrátka geniem loci, jež jsem zatím na Floridě nenašel (i když po pravdě vlastně ani nevím, jak se takový genius loci hledá:-). Na první hodině kurzu Lawyering Skills and Values jsme od profesora Niedwieckiho (nechává si říkat "Nedviki" a přiznal se mi, že ze své "téměř mateřské" polštiny zná asi 4 slova) dostali za úkol zjistit pár informací a následně před ostatními prezentovat libovolného neznámého spolustudenta. Jako bonus jsme měli najít jednu zajímavou věc, která nás spojuje. V uličce jsem málem vrazil do Wesleyho, který se naštěstí od jeho filmového jmenovce tvářil docela přátelsky a mírumilovně. Přidala se k nám ještě Míša, na kterou už žádný nezadaný student nezbyl, a po chvíli tlachání jsme přišli na to, že všichni tři jsme navštívili Paříž. Úkol byl tedy splněn a vy už možná znáte odpověď na moji otázku, i když tato nápověda funguje v opačném gardu.

Barcelonu, Řím a Prahu tedy spojuje Fort Lauderdale, chcete-li studenti, kteří z těchto měst pocházejí a přijeli studovat sem. Dvanáct individualit, dvanáct čerstvých hlav, dvanáct rozhněvaných mužů a žen, kteří by rádi na domácí právní scéně udělali trochu pořádek (tedy aspoň já:-). Poznali jsme se už druhý den po našem příjezdu, kdy nás náš koordinátor David pozval na setkání s dvěma profesorkami. Na úvod jsme se dozvěděli spoustu praktických informací a tipů do života na campusu, nejdéle jsme se však nakonec zabývali otázkou, jak se v rozhovoru s místními studenty vyhnout tématu školného, které na rozdíl od nich neplatíme, a pokud by přece jen došlo na lámání chleba, jak si zkusit vymyslet, že domácí univerzitě platíme také. Nevím, nevzpomínám si, za co jsem naposledy na právech platil kromě obědů v menze a kávy v automatu. Asi to byla koruna za uložení saxofonu v šatně nebo koruna za formulář žádosti o rozložení ročníku. Opravdu great value for money - no řekněte, kdo z vás to má?

Opravdové seznamování a seznámení nás čekalo o den později, kdy David pro všechny žijící a přítomné, nové i starší studenty výměnného dual-degree programu připravil grilování v parku. Co čert nechtěl, od samého rána hustě pršelo a oproti místním zvyklostem pršet nepřestalo ani za pět minut, ani za hodinu, ba ani do odpoledne, a tak jsme nakonec přivítali azyl v Davidově obýváku. Společnost nám po chvilce přiběhli dělat dva raťafáci, kteří si ode všech dosyta užili drbání a s holčičkou v náručí nás pozdravila i Davidova brazilská žena Rufi. Tím chci říci, že pochází z Brazílie, nikoli, že má ještě manželku americkou, i když jako univerzální model by to nemuselo být tak docela špatné.

Nebudu to protahovat, kolumbijské párečky i americké burgery byly moc dobré, menší rozpaky vyvolal key lime cake se svou charakteristickou třískající se chutí. Sám jsem se s ním vypořádal tak, že jsem hořkokyselou citronovou náplň smíchal se sladkým krémem na povrchu a najednou se to i dalo sníst. Ale i když to možná nebyla od Davida nejšťastnější volba, všichni jsme si řekli, že s americkými chutěmi budeme experimentovat i nadále. O tom a o stolování ale až někdy příště.

Zařizování domácnosti

Mluvit o zařizování domácnosti u čtyřměsíčního pobytu na dormu je asi nadnesené. Když si ale vzpomenu na začátek loňského září, kdy mě stejné dobrodružství potkalo v Kolíně nad Rýnem, je to nebe a dudy. Přitom kdybych měl jen tak od boku vypálit asociace k Porýní a k Floridě, nepochybně by to Florida dotáhla na nebe a zlato Rýna by zůstalo utopené na dně řeky v koženém vaku (a nemyslím to zle). V tomto ohledu to ale bylo jiné. Z vónhajmu jsem prostě došel s batohem do supermarketu a s trochou snahy do něj najednou nasoukal dva talíře, misku a skleničky, prací prášek, hadry a houbičky na nádobí, pár balení trvanlivých potravin a do ruky se mi právě tak akorát vešel odpadkový koš s několika pytlíčky Haribáků. Za hodinu a půl jsem byl hotový a nebylo víc co řešit.

Florida ovšem hned napoprvé překvapila a asi mě ani Vás nepřekvapí, když bude překvapovat i nadále. Když to vezmu od začátku, na nákup je tu určitě také možné vyrazit s batohem, tím ale veškerá podobnost končí. I samotný batoh navíc před závěrečnou scénou ztrácí smysl v záplavě igelitových tašek, do nichž pokladní každý kousek ochotně zabalí. Ale nepředbíhejme. Nejdřív je nutné se do obchodu probojovat, ať už to je "mól", "sjuprmárkit" nebo "dventy-fór-seven fármesi", což ve skutečnosti nemá s lékárnou mnoho společného. Možnosti jsou v podstatě tři. Nejjednodušší je dojet autem na parkoviště, které má zpravidla větší rozlohu, než je prodejní plocha obchodů. Bez vlastního auta se tato alternativa trochu komplikuje, ale univerzita myslí na všechno, a tak každý den vypravuje jeden shuttle bus po okružní trase do mallu i supermarketu. Je to celkem vychytané, protože zpátky řidič studenty sváží zvlášť, a tak příznivci úsporného nakupování mohou být zpátky za německou hodinu a půl. Mallisti si naopak mohou vychutnat skoro dvě a půl hodiny korzování a okukování výloh; pro milovníky pěší chůze to může být aspoň napoprvé i pěkná vycházka.

Konec srandy, teď přichází tvrdá realita. Talíře a skleničky totiž není možné sehnat za hodinu a půl, ale bohužel ani za dvojnásobek času a to z toho jediného prostého důvodu, že je v supermarketu ani v mallu nemají. Tedy aspoň v podobě, jak je známe z Evropy. Nemýlíte se, sklo je to, oč tu běží. A tak přicházejí ústupky, kdy jediné porcelánové talíře mají v sadě i s příbory a skleněné skleničky jsou k mání jen pro milovníky vína a tedy na stopce. Nákupčí, co náhodně bloumá mezi regály, na své roztrpčení rychle zapomene u importovaného Pilsner Urquellu a Hoegaardenu nebo u čokolády Lindt o kus dál. Když jsem si spočítal, o kolik je tu belgické pivo a německá čokoláda levnější než v Evropě, napadlo mě, že by nebylo marné obojí vozit zpátky a prodávat na domácím trhu se stále solidní marží, ale znáte Američany. Na něco takového by určitě uvalili ochranné dovozní i vývozní clo současně.

Poslední kapitolou, kterou jsem chtěl u nákupů zmínit, je naprosto odlišný způsob balení a relativní vnímání rozměrů. O Češích se říká, že milují rodinná balení a prací prášky nakupují nejraději v pytlích po deseti nebo více kilogramech. Američani nás ale dokázali trumfnout. Stačí se podívat na galonové kanystry s mlékem (u něhož se mi stále nepodařilo odhalit původ zvláštní pachuti), pětilibrová balení mouky a cukru a vany se zmrzlinou připomínající nafukovací člun pro děti. Já jsem nakonec také neodolal a zabrousil po nadstandardních velikostech zapátrat do oddělení textilu a domácích potřeb. Výsledným úlovkem, který už jste možná někteří viděli na fotkách, je kompletní sada přikrývky a povlečení "king size". Proč by ne, když byla za stejnou cenu. Moje peřina tak nyní funguje skoro jako spacák, protože mě pohltí ze všech stran (což se mimochodem při běžící klimatizaci docela hodí), prostěradlo se mi kolem matrace podařilo také obtočit z obou stran a ze zbytků mám ještě závěs přes celou stěnu, který důmyslně kryje výklenek na nepořádek, a potah na židli. Co udělám s dvěma přebytečnými povlaky na polštář, jsem se ještě nerozhodl, ale kdyby snad na Halloween někdo chtěl jít za Davida Duka, milerád posloužím.

Den se změnil v noc a noc se nachýlila k ránu, tak se jdu propadnout do své nekonečné peřiny a načerpat sílu na další den. Snad už konečně seženu odpadkový koš a hrnec na těstoviny, když se můj spolubydlící stále ještě neuráčil přijet a nabídnout mi kuchyňské vybavení k zapůjčení. A já přitom myju nádobí docela rád:-)!

Dobrodružná cesta a noční přepadení

Tak mi ten půlrok na Floridě pěkně začal. Z práv nás sice vybrali čtyři, ale na letišti jsem ve středu 12. srpna o půl sedmé ráno čekal docela sám. Holky vyrazily o pár dnů napřed okouknout New York a Karel, který kupoval letenku už jednou nohou na dovolené na západním pobřeží, dal přednost e-mailové nabídce "first minute" a Oslu s velkým O. Přesto jsem si až do přistání v New Yorku nemohl na nic stěžovat. Slečna u přepážky v Praze se mě jen opatrně zeptala, kde že budu ve Fort Lauderdale bydlet a sešlápnutím pedálu poslala můj kufr do temné díry. Pak už šlo všechno docela rychle. O půl deváté, kdy o prázdninách většina slušných lidí ještě spí, už jsem se po necelých dvou měsících opět pozdravil s Bruselem a po nezbytném vyzbrojení několika plechovkami krieku mě s trochou nadsázky pohltil Boeing 757 Delta Air Lines. Nadsázky proto, že na transatlantický stroj je model 757 co do počtu sedadel velmi střídmý, a tak rozhodně nehrozí, že by člověk musel složitě hledat své místo přeskakujíc z uličky do uličky. Já jsem si to své vybral napravo u okénka těsně za křídlem a jak se ukázalo, byl to správný tip, protože mi zůstaly všechny tři sedačky.

S ubývajícími minutami do konce letu začala pomalu narůstat moje nervozita. Na přestup na JFK jsem měl vyhrazenou pouhou hodinu a půl, což může, i když nutně nemusí, představovat problém. Světe div se, přišel jako na zavolanou. Sotva na baggage claim vyjelo prvních pár zavazadel, porouchal se horní dopravní pás, a tak jsem ještě čtyřicet minut před plánovaným odletem neměl svůj kufr. Mohl jsem se na něj sice vykašlat, ale znamenalo by to i nutnost na místě vypít nebo vyhodit baterii krieku a čekat na zbloudilého taxikáře při dobré vůli za dva dny. Osud to však vymyslel jinak, a tak sotva co jsem půl hodiny před cestou přebalil nepovšimnuté zavazadlo a vydal se na dlouhý běh na druhý konec terminálu, praštila mě do očí obrazovka s informací o předpokládaném tříhodinovém zpoždění. No nic, honil jsem se zbytečně, ale ještě že tak. Tři hodiny se dají přežít a to, že newyorští intelektuálové nedokázali jediný displej pro transferující cestující umístit před celní prohlídku, už mě asi příště trápit nebude.

Klidným krokem jsem tedy došel k přepážce, kde mě přivítala Míša s Kristýnou a promptně mi nabídly, jestli si místo čekání na zpožděné letadlo neuděláme zálet přes Cincinatti. Jindy by mě to asi bavilo, ale ve chvíli, kdy jsme každý z nás měli kufry na jiném místě a letadlo mělo startovat za chvíli, jsem dal raději na doporučení informátora na přepážce. Vzápětí Míša dostala nápad, že s takovým zpožděním už máme nárok na občerstvení zdarma, a tak jsme každý dostali svou první sedmidolarovou poukázku. Nakonec z nich byly tři a ze tří hodin čekání skoro sedm. Za tu dobu jsme stihli prohlédnout všechny fotky, vyměnit tunu zážitků, vypít smoothie a hnusné překapávané kafe ze Starbucks a rozkoukat Simpsons Movie a stejně nám to ještě bylo málo. Ve finále jsme pak ještě hodinu bojovali ve frontě jumbo jetů o své místo na taxiway a povolení ke startu, takže z 15.50 bylo 23.20. Stane se:-).

Někteří cestující to ale tak easy nebrali a mezi nimi i jeden na první pohled sympatický chlápek, který si ještě na letišti namaloval několik cedulek v duchu "I hate Delta". Nic na tom nezměnil ani fakt, že Delta za zpoždění nemohla, protože na celém východním pobřeží řádily bouřky a ATC věž ve Washingtonu byla na čas mimo provoz. Amík tak využil drobné nehody, kdy při vyparkovávání letadla řidič posunovacího auta neopatrně dupnul na brzdu, až to s celým McDonellem pěkně hodilo a náš milý spolucestující si pak ve Fort Lauderdale vyreklamoval odvoz na vozíku a lékařské ošetření. Bůh ví, u čeho to nakonec skončilo...

Výsledek naší nekonečné poutě byl ten, že Karel, který letěl z Prahy o dvě hodiny později a přestupoval ve Philadelphii, byl nakonec i s vlastním zpožděním v cíli o dvě hodiny dřív. Ve dvě ráno už ovšem nebylo moc času na rozjímání, tak jsme skočili do prvního taxíku, který nás s hispánskou dobrosrdečností a trochou naší dopomoci dopravil k dormům. Holky neměly sebemenší problém, mně však nebylo přáno ještě víc než hodinu ulehnout. Moje kolej "Cultural Living Center" je jednou ze starších, i když zachovalých budov dormů a nemá vlastní recepci. Klíče se proto předávají v sousedních Commons, kde je přes celou noc bezpečnostní služba. Inu, vysvětlil jsem svůj problém, byl jsem vyslyšen a s nevelkým nadšením za pár minut přiběhla čerstvě probuzená asistentka Jess. Nejdřív na mě sice zkoušela různé fígle jako jestli tu nemám auto nebo nějaké kamarády nebo zda aspoň neznám číslo pokoje, ale poté, co jsem jí popravdě řekl, že už jsem pětadvacet hodin na cestě, už byla very helpful a v pohodě.

Po telefonátu s dalšími dvěma lidmi nějakým zázrakem sehnala rezervní klíč od mého přiděleného pokoje, jelikož normální byl zavřený ve schránce na přístupovou kartu denní služby, ale stále ještě neměl být mému trápení konec. Když jsme totiž otevřeli dveře do předsíně, která je tu současně kuchyní a obývacím pokojem, zůstali jsme zírat na obří plastový kontejner, desatero párů bot, několik dresů a krabic s instantními jídly a proteiny všude po místnosti. Jessica se nejdřív podivila, co ty věci dělají v apartmánu, kde podle počítače nikdo nebydlí, ale pak prostě konstatovala, že v takovém bordelu mě nemůže nechat, a tak následovalo další stěhování, tentokrát do pohodlného single apartmánu pro residential assistenty na Commons. V pět jsem si díky duchapřítomně přibalenému spacáku mohl pogratulovat a zavřít oči.

Story s ubytováním se tak protáhla až do odpoledne dalšího dne, ale abych Vás o ni nepřipravil, dopadlo to tak, že jsem nakonec na stejné koleji dostal úplně jiný pokoj bez bordelu a vlastně až do dnešního dne bez spolubydlícího. Docela mě pobavilo, když jsem si v systému našel jeho jméno - Sanjay Gupta - které podle Wikipedie přes svůj exotický původ patří americkému neurochirurgovi profláklému z několika médií. Ale asi to bude jen vtipná shoda jmen, protože jen na Wiki jsou zmínění další dva Sanjayové, z nichž jeden je komiksový kreslíř a druhý bollywoodský režisér. Kdoví, co mě ještě čeká za překvapení:-).

Obligátní úvod

"Tak už to na mě taky přišlo," konstatuje napůl vítězně a napůl vyděšeně čerstvě rozčtvrcená Pavlína na závěr Neveuxovy divadelní (Dvou)hry. Nečekaná pointa, která je však jen dalším, byť už nadobro posledním zvratem v komediálním příběhu, prozrazuje, že dvojitou hru během představení s diváky nehráli pouze herci na jevišti, ale snad odněkud z nebeského zákulisí i sám autor. Vítejte na scéně! Přišel čas rozkrýt všechna tajemství, ať už si za vypůjčenými úvodními slovy představíte cokoli.

Nebyl by to snad ani čistokrevný blog, kdybych mu v prvním postu nepřivěštil něco pronikavé inteligence, špetku nabroušeného ostrovtipu a přinejmenším záhon nevadnoucí čtivosti, ale ať se budu snažit sebevíc, sotva vymyslím něco, co ještě nebylo řečeno. Svůj blog už má dneska téměř každý, to je fakt a nedá se s tím nic udělat. Tečka.

Kdyby Vás však přece jen zajímalo, co pohnulo ledy v mém zamrzlém oceánu vzpomínek a snů, nabídnu krátké vysvětlení. Většina z Vás už asi dávno ví, že mě docela baví psát, ba co psát - vymýšlet blbiny, které zpravidla málokdo pochopí, a s potěšením všemocného editora je pak posílat do éteru. Jedovatým plynem Vás teď otravovat nechci, ale konečně můžu z plna hrdla vyvolat pravdu, o které se docela jistě dozví celý swwwět. A aby to nebylo příliš okaté, jako zástěrka pro mé nové internetové dobrodružství poslouží můj odjezd do Ameriky.

Ještě než se pustím do slíbeného rozpouštění a vypouštění své duše, chtěl bych poděkovat pár prima lidem za inspiraci a jejich vlastní pilné blogování, které mě přesvědčilo o tom, že blogy přece jen někdo čte. A i kdybych to byl jen já sám, zkuste ve volné chvíli mrknout na příspěvky od Honzy, druhého Honzy, Olinky nebo Ondry. Třeba se dozvíte něco nového ze života daleko od tepla domácího krbu.

Stále Vám něco uniká? Přesněji řečeno - jak mohl někdo vymyslet tak úchylný název pro blog? Můžu Vás uklidnit, že mě napadaly názvy ještě mnohem horší, ale tenhle aspoň zčásti vystihuje podstatu mého vezdejšího bytí. Napovím, že žralok je zastřešujícím jménem a symbolem sportovních týmů Nova University, pod kterou náleží i moje nová law school. A že jsem tak smělý, rád bych Vám dal do toho dravého světa právníků aspoň maličko nahlédnout.

Vítám Vás ve Fort Lauderdale, chcete-li na campusu Nova Southeastern University v Davie na Floridě!

P.S.: Na úplný závěr poznámka k místnímu časovému paradoxu. Přestože se nacházím na Floridě, kterou stejně jako celou Eastern Timezone dělí od Prahy jen šest hodin časového posunu, moderní technologie mi dovolily, abych se vrátil zpátky v čase o celý týden. Nenápadné kouzlo sice nemá žádný jiný cíl, než nahnat týdenní zpoždění v blogování, přesto doufám, že se třeba přece jen někdo nechá nachytat:-).