Na nudu v Čechách (ani v Brně) patent nemáme

Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale ani v procesu amerického právnického vzdělávání nejsou všechny úkoly čirou radostí a zábavou. Přesto se na první pohled a zejména pak v kontrastu se "starou evropskou školou" law school na Floridě jeví světaneznalému cizinci jako ostrov svobodného myšlení, vtahujících diskusí a ničím nesvazované kreativity. O to více pak ovšem překvapí okamžiky, které studenta vznášejícího se na obláčcích stáhnou zpátky na zem a nemilosrdně mu zahvízdají v uších dobře známými tóny uspávající kakofonie (autora netřeba jmenovat).

Dobře vím, že je to užitečné, dobře vím, že se bez toho žádný americký právník neobejde, dobře vím, že jinak než opakováním se to člověk nenaučí. Nebudu Vás déle napínat, co je tou tajemnou nudou, kterou všichni dobře znáte. Jsou to citace. Dokázal bych vyjmenovat tisíc a jeden důvod, proč je jejich dokonalé zvládnutí nezbytné, počínaje prostou skutečností, že "hloupé" vyhledávací databáze statutes a cases si s chybným formátem nevědí rady, pokračuje nedotknutelným hájemstvím zvaným autorské právo (chcete-li copyright) a konče puntičkářstvím nejmenovaných profesorů opačné orientace (údajný desetiprocentní podíl homosexuálních profesorů ve škole se zkrátka musí nějak projevit - zdejší liberální prostředí navíc únikové cestičky typu "don't ask, don't tell policy" rozhodně nepodporuje;-).

Proč se tedy nepokusit učinit nutné zlo o něco zábavnějším, když už ho stejně dávno všichni vzali na milost a nikdo s ním opravdu nebojuje? Nemusíme přece trávit dlouhé hodiny v knihovně plazíce se v úzkých uličkách mezi regály za neustálého vyhýbání se s ostatními studenty, kteří hledají totéž, v ideálním případě alespoň v sousedním státě, v tomto případě o pár polic dál. Opravdu to totiž ani zdaleka nepřipomíná bojovku - místo dobrodružného putování k další zprávě po úspěšném splnění úkolu Vás čeká další martyrium v podobě přepisování výsledků vyhledávání do počítače, kdy si musíte hlídat správné formátování a bez přestání listovat editorskou biblí jménem Bluebook.

Na pár stech listů v kroužkové vazbě se skrývají tisíce vzorových citací, jen tak vědět, kterou kdy použít. Mně osobně přijde nejzajímavější část vysvětlující citování právních předpisů a soudních rozhodnutí ze všech zemí světa. Tvrdý oříšek jménem Česká republika však touze po dokonalosti přece jen se ctí odolal, když se americká lokomotiva po rozcvičce na čárkách a přátelském souboji s háčky zastavila u řeky plné udatných kroužků. Pro znalce jistě nebude překvapením, že zaskóroval Ústavní soud se svojí Sbírkou nálezů a usnesení. Držme mu proto palce i na domácí, potažmo evropské půdě - je vidět, že na to má;-).

Na závěr pro pobavení přidám ukázku z dnešního vyhledávacího a citačního "testu inteligence". Která americká jurisdikce řeší soudní spory ve Wisconsinu? Ano, správně, je to "State of Wisconsin"! Můžete si připsat bod za správnou odpověď a já Vám společně s floridskými žraloky přeji hezký den.

Evropa kontinentem svobody

Nepamatuji se, že bych si kdy Ameriku vysníval jako zemi svobody. Jsem sice v mnoha ohledech naivní, ale věřit laciným (a s populismem hraničícím) heslům se zkrátka nevyplácí. Je sice pravda, že v poslední divadelní novince Oldstars coby věrný sluha Rudolf toužím na stará kolena poznat svět a cestovat kontinentem nových možností (i.e. Severní Amerikou:-), ale jistě si vybavíte, jak němečtí muži pera dokážou báječně fabulovat o divokém západě. Možná že byl Wolfgang Kohlhaase v skrytu duše jedním z nich. Ale neodbíhejme od tématu.

Zkrátka naivní jsem nebyl! Přesto jsem však v sobě nosil jakousi utkvělou představu, že tu lidé nejsou svazováni tolika nesmyslnými pravidly jako v Evropě a že se tu, jak bych to tak řekl, žije o něco jednodušeji. Good for me! Vystřízlivěl jsem totiž rychleji, než opilý student college při policejní kontrole cestou z party. Ve skutečnosti jsem se ani opít nemohl, ale k tomu se ještě dostanu:-).

V právu, jak možná někteří tušíte, se rozlišují čtyři možné způsoby plnění: hezky po latinsku "dare, facere, omittere a pati" (tedy něco dát, vykonat, zdržet se konání či konání jiného strpět). Netřeba vysvětlovat, že podstatou prvních dvou je činnost aktivní, v případě druhé dvojice je pak lepší doma sedět a louskat buráky. Chce-li však člověk trochu žít, shodou okolností se nachází na Floridě a ty buráky upřímně zas tak moc nemusí, nezbude mu než se začít prát, třebaže se tu s tím moc nepočítá. Proč taky - všechno funguje, tak co bychom něco měnili?

Vlastní hrdost však velí sveřepě vyrazit vpřed a občas chvíli narážet hlavou do zdi, dokud nepovolí. Na Nova Southeastern University je bohužel zbytečných zdí velmi mnoho a často mívám podezření, že byly postaveny tak dávno, že už si nikdo nepamatuje jejich prvotní smysl (univerzita byla založena v roce 1964 a campus je ještě o něco mladší). A proto je mi všech, s nimiž kvůli své tvrdohlavé povaze musím chtě nechtě polemizovat o přínosu pro Evropana nepochopitelných pravidel, tak trochu líto.

Pravidlo jedna tak trochu překvapivě zní "sám si nepomůžeš". Pokud jste měli Ameriku za ráj individualismu, rychle odhoďte růžové brýle (tedy pokud máte podobně zabarvené vidění světa jako já:-), nebo zemřete! Smrt to bude rychlá a bezbolestná, v bezpečí campusu, kde studentům nic nechybí, a dost možná za bílého dne a v přímém přenosu (bezpečnostních kamer). Usvědčit vraha však bude téměř nadlidský úkol, protože veškerý důkazní materiál je přehlídkou banalit, které sice člověk může vnímat jako osobní křivdu a těžké ponížení, ale (ruku na srdce) samy o sobě ještě nikoho nezabily. Kauzální řetězec z nich složený by byl navíc tak dlouhý a zpřetrhaný, že by z něj nebožtík ještě před svou smrtí musel sestavit dramaticky vyznívající dokument, který by zapůsobil na porotu silněji než plamenná řeč obhájce (tady bych si možná dovolil připomenout známý film Vyvolávač deště).

Jsem zvědavý, zda i vám by následující banality začaly po čase lézt na nervy. Kde začít? Třeba u toho, že si sám bez cizí pomoci nemůžu vybrat poštovní schránku. Bydlím v dormu, který nemá recepci a asi proto, že je sám paradoxně nehlídaným ostrůvkem svobody v moři plném žraloků, vystavuje své obyvatele nebezpečím na cestě k pobřeží. Schránky jsou dobře střežené v mail room ve freshmanském dormu o pár desítek kroků dál. Moje krásná čipová karta mě však dovnitř nepustí, a tak pokaždé musím zvonit a čekat, až mi recepční cinkne. Ať dělám, co dělám, připomíná mi to mé rané dětství, kdy jsem ještě chodil po světě neozbrojen vlastními klíči a při návratech domů vždycky musel prosit o otevření štamgasty "tam u nás v přízemí". "Teď už jsem starší a vím, co vím", ale vzhledem k tomu, že od mého příjezdu se pošta všelijak zpožďuje a zašmodrchává, chodím ji kontrolovat poctivě každý den, abych se vyhnul nebezpečí šoku z doručení veškeré zatoulané korespondence najednou.

Karta je nemilosrdná i v případě, že se rozhodnu navštívit své kamarády na dalším dormu na Rolling Hills. Vzhledem k tomu, že často děláme do školy něco společně, chceme si užít zdejšího čerstvě zrekonstruovaného bazénu (investice 3,5 mil. USD) nebo jen máme zkrátka chuť se vidět, není to úplně příjemné. Navíc zde na nebohého návštěvníka číhá ještě mnoho dalších nebezpečí... A tak i když už se úspěšně dostanu přes vstupní dveře, nesmím na sobě nechat znát, že tu nebydlím, protože jinak se nevyhnu povinné registraci. Stejně tak se nesmím zapomenout u bazénu, protože ačkoli do vody se dostanu i bez karty, není již cesty zpět. Nebohá plavčice už mě musela dvakrát vysvobodit kartou vlastní. A prý že je bazén otevřený všem grad students. Jistě, ale jen když Tě sem pustí kamarád! Konečně nebezpečná je i neznalost prostředí. Když dá člověk přednost schodišti před výtahem, dostane se do pasti zakončené evakuačním východem. Těžké dveře se otevírají za krásného hudebního doprovodu alarmu, který si však již pro příště raději nechám ujít:-)!

Ve svém vyprávění bych mohl pokračovat o chodnících, které samy nikam nepokračují, a zlomyslně tak vrhají ty, kteří nepochopili, že tady se nechodí ani napravo ani nalevo, nýbrž autem, do spárů nebohých řidičů. Pokud už nějaký chodník existuje, klidně vsaďte boty, že se bude klikatit jako had, protože při optimalizaci trajektorie po trávě je nebudete potřebovat. A opět jsme u oblíbené kamarádské pomoci - nevadí že nemáš auto, všichni Tě přece rádi odvezou. Těžko se vysvětluje, že o takovou pomoc nestojím, když to přece v pohodě zvládnu sám. Život je boj! Malým paradoxem nechť je zaběhnuté pravidlo, že vyjma pomoci příbuzných a profesionálů se tu oběti dopravních a jiných nehod na veřejnosti mohou spolehnout jen a jen na sebe. Tady, zdá se, kamarádské svezení nefunguje. Ale aby náhodou nebyli potenciální záchranáři až příliš odrazováni, vymysleli si zdejší zákonodárci "Good Samaritan Act", který zbavuje odpovědnosti za pomoc, která by tak úplně nepomohla. Kam jen ten svět spěje, ptá se uvědomělý Evropan...

Nejparadoxnější za všech paradoxních příběhů o pomoci kamarádů jsem však zažil na slavnostní recepci k zahájení semestru tuto středu. Škola pro nás připravila milé pohoštění, profesoři se postarali o zábavnou společnost a pro uvolnění se rozlévalo kalifornské víno a nebudějovický Budweiser. Rád jsem ochutnal bílé víno, které skvěle sedlo ke smaženým krevetám v kokosovém obalu a čerstvým jahodám. Když jsem si však chtěl nechat malý kelímek dolít, nastal problém. U pultu stála jiná slečna a marně jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem právě jedno víno měl, že jednadvacet už mi bylo docela dávno a že tady na té akci s jistotou žádný alkoholový nezletilec být nemůže. Nepovolila, ani když jsem jí opakoval, že jako cizinec s sebou řidičák americký nenosím a pas se mi do kapsy nevejde. Zato mi však dala nabídku, která se odmítá. Prý ať si pošlu kamaráda s řidičákem, který mi kelímek následně předá. Tohle že je respekt k zákonům. Dovolím si proto tvrdit, že při svém smyslu pro obcházení pravidel jsou Češi naprostí loseři. Obcházejí totiž jenom ty zákony, u kterých to má nějaký smysl. Ale stejně mi zůstává záhadou, proč datum narození není na školním ID, když po něm ve škole tak touží...


Příkladů bych jistě našel víc, už se mi však začínají zavírat oči a před ranním vstáváním na výlet na Key West bych ještě rád stihnul jednu epozidu seriálu The Big Bang Theory. Co tedy dodat závěrem? Těžko říct, zda všechno jen přehnaně prožívám, snažím se zaplašit nepříjemné zážitky z dětství, anebo na mé kritice "praktického rozumu" přece jen něco je. Jedno vím však jistě: ve svém boji se nevzdám!

O levném pivu na posvátné školní půdě

Ne, opravdu se ze mě nestal milovník amerického piva. Ostatně není problém přemluvit jednoho z kamarádů, aby mě zavezl do místního hypermarketu Target, kde je nepřeberný výběr evropských pivních klasik, a to prosím za ceny nižší než v Čechách. Je libo Hoegaarden, Stellu Artois, Heineken, či dáváte přece jen přednost klasice jménem Pilsner Urquell?

Američané pivo milují. Víno ze studentů NSU při společných akcích pije málokdo, aspoň jedno pivo si naopak dají všichni (oblíbené české "zajdem' na jedno" by si tu tak mnohem snáze uhájilo původní význam slov). Tomu také zpravidla odpovídá široká nabídka draughts, tedy točených piv. Zaručeně dostanete Bud Light, Coors a Miller, často také Coronu nebo Guiness. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Naopak naprosto nevyzpytatelná bývá cena. Pokud už je někde uvedená, je to téměř svátek. Vyhráno však ještě zdaleka nemáte, protože se mění téměř stejně rychle jako počasí. V systému všemožných happy hours se dá jen stěží vyznat, zvláště když cena stoupá úměrně počtu piv, která jste vypili. A tak jsem jednou v oblíbené hospodě Geronimos na kraji campusu platil za pivo dolary 2, jindy 5,50. Mým suverénně nejdražším pivem byl Samuel Adams wheat na JFK za neuvěřitelných 11 dolarů. Chytrému napověz, hloupého kopni...

Nejlepší deal nás však čekal v pátek večer v malém billiardovém baru Flight Deck v multifunkční sportovně-kulturně-stravovací budově Don Taft University Center. Nepochybuji o tom, že její stavba spolykala několik miliard, neboť ukrývá dva divadelní sály, celou Faculty of Arts, sportovní halu, dvoupatrovou tělocvičnu, food court a kdoví co ještě. A proto tak trochu podezřívám sponsors, že si něco z rozpočtu ulili i na dotované pivo. No řekněte sami - kde jinde dostanete Bud do čtyřky za dolar a Guiness za dva? V Praze tedy rozhodně ne... Tak ať slouží:-)!

O potápění se žraloky na Key Largo

Podobně jako z Aljašského poloostrova vybíhá do Pacifiku předlouhý pás Aleutských ostrovů, i Florida má svůj ocásek nazývaný Florida Keys. Ostrůvky různých velikostí od rozlohy golfového hřiště až po území menšího města spojuje fascinující stavební dílo jménem Overseas Highway. Celý pás Florida Keys, zakončený známým Key West pak díky svému mělkému moři a zahnutému tvaru připomíná pobřežní kosy Holandska.

Ve skromné sestavě tří mužů a jedné slečny jsme se včera na první z Florida Keys s poetickým názvem Key Largo. Bylo by trefné hledat paralelu v italském označení pomalého hudebního tempa, protože v sobotu odpoledne tu dávno chcípl pes, milovníci filmů si ale spíše vybaví poválečnou gangsterku stejného jména s Humphrey Bogartem v hlavní roli. My jsme však nepřijeli meditovat do říše ticha ani pašovat kontraband z Kuby, naším cílem byl malý korálový útes půl hodinky lodí od pobřeží.

Zkrátka výlet na potápění, trocha toho dobrodružství a poznání mořských krás. A vydařilo se to parádně. Z Key Largo jsme chvilku po páté odpoledne vyrazili rychlým katamaránem na volné moře, omývaní častými sprškami kapek od přídě dvojitého trupu rozrážející vlny. Po čekání na spalujícím slunci byly vítr ve vlasech a chladivá voda moře příjemným osvěžením, to hlavní nás však čekalo, až když jsme nasadili ploutve, brýle a šnorchl a seskočili do vody. Na prozkoumání seskupení drobných korálových útesů v nevelkém prostoru ohraničeném bójemi jsme měli asi hodinku, více už by zapadající slunce nedovolilo.

Hned po prvních pár tempech už na nedočkavé pozorovatele čekalo překvapení. Odkudsi z neznáma se pod námi zjevila mohutná mořská želva, hbitě pádlující vpřed ploutvovitými konci nohou. Nádhera! Chvilku jsem si s ní zkusil pod vodou zazávodit, abych si ji prohlédl zblízka, ale neměl jsem šanci. Když jsem se vynořil pro dávku kyslíku, Luděk náš pozorovatelský úlovek hned okomentoval slovy "želva ninja" a já jsem mu musel dát za pravdu. Kromě želvy nás potom čekaly ještě shluky rybiček všech možných velikostí a těch nejneuvěřitelnějších tvarů a zbarvení, zářivě modré a fialové podvodní rostliny, v poryvech proudění vlající mořské řasy.

Největším překvapením však byla návštěva malého žraloka, který se na nás připlaval podívat. Když jsem ho zahlédl, napadlo mě, že vypadá docela jinak než všechny okolní ryby. Typické torpédovité tělo s podlouhlými ploutvemi na stranách a ostrým trojúhelníkem na hřbetu se nedá s ničím zaměnit. Mohl měřit metr, metr padesát na délku, ale ještě než jsem se z náhodného setkání na několik metrů stačil vzpamatovat, už si to pelášil pryč. Proto jsem byl moc rád, když mi Luděk po návratu na palubu řekl, že ho viděl také, a určitě jsem se tak nespletl. Cesta zpět pak byla až téměř kýčovitá romantika. Na obzoru pod mraky se objevil rudnoucí sluneční kotouč, a jak se pomalu nořil do mořských vln, o kus dál se hlásily o pozornost bouřkové mraky s jasnými blesky. S kelímkem šampaňského v ruce už nebylo co víc si přát. I když... Ano, večeře přišla jen o pár chvil později a musím dodat, že tomatový chowder a krabí klepeta opravdu stála za to!

O záludnosti amerických kohoutků a o tom, proč se tady pořádně nevysprchujete

Američtí kohoutci jsou nevyzpytatelní, o tom není sporu. Jednou Vás nechají napjatě čekat, než se pořádně nažhaví, jindy Vás doslova oněmí svojí rychlostí, ale jsou i chvíle, kdy zcela vysátí ztratí veškerou šťávu. Těžko v tom hledat nějakou logiku - každý kohoutek má zkrátka svoje vrtochy, a tak záleží spíše na momentálním štěstí a sympatiích, jestli Vás ten či onen laskavě vezme na milost. A co teprve když se objeví nějaký nový druh kohoutka, se kterým jste se dosud nesetkali - to je pak velmi radno mít se na pozoru!

Z Floridského žralokénka na Vás doteď vykukovaly a mrkaly příspěvky spíše delší, někdy snad až velmi dlouhé, o jejichž čtivosti sice při vší skromnosti a objektivní sebereflexi nemám sebemenších pochyb, na druhou stranu mě taky nebaví se několikrát v průběhu psaní vracet na začátek textu, abych zjistil, o čem že jsem to chtěl vlastně psát. Dnešní příspěvek proto směřuje na pole neorané, z něhož postupně podle aktuálních povětrnostních podmínek vyroste tu a tam nějaký žhavý postřeh, jindy popis cestovatelských zážitků a občas třeba i stesk nad nespravedlností čehokoli. Nechci však podle americké tradice hledat viníky úplně za vším, a proto se i nadále raději budu držet osvědčeného "blame yourself".

Ostatně když jsem se tu po střetu s výše jmenovanými kohoutky několikrát opařil, byla to také jen a jen moje blbost. Jen kdyby tak američtí konstruktéři a instalatéři občas přemýšleli trošku praktičtěji... Ale ne, nebudu obviňovat:-)! Raději napíšu, z čeho by se pro příště mohli poučit.

Aspoň na úvod však musím Američany pochválit. Na včerejší přednášce z Torts pronesl profesor Richmond jedno moudro na adresu britského zákonodárství: "Jasně že kopírujeme britské zákony. Jenom je pak vylepšíme." Díky bohu, že v kohoutkodárství šli místní svojí vlastní cestou a neokopírovali samostatný vývod pro teplou a studenou vodu (to jsem zažil na vlastní kůži předloni a na dlouhou dobu mi to stačilo). Leč, o moc dál se také nedostali.

První a základní zrada totiž podtrhuje kritizovanou americkou nestřídmost. S používáním pákových baterií je většina Evropanů dobře srozuměna a bylo by zbytečné vysvětlovat, že stačí páčku nadzvednout a pro dosažení žádané teploty pootočit doleva nebo doprava (někdy také naopak, pokud nějaký šikula prohodil přívodní hadičky, ale to se dá jednoduše napravit). Když už tekoucí vody více netřeba, celý proces je uzavřen zatlačením na páčku zpět směrem dolů. Nikoli však v Americe! Každý den se zas a znovu divím, proč voda kape dál, i když jsem páku zodpovědně spustil. Vysvětlení je nasnadě. Američané mají zřejmě nepřekonatelný smysl pro estetično, a proto pokud páku nezaparkujete přesně doprostřed, voda poteče zlomyslně dál.

Zrada číslo dvě na Vás čeká ve sprše ve sportovním centru. Vstoupíte dovnitř, zatáhnete závěs, pak však zatáhnete za páčku a nic. Po chvíli se dovtípíte, že je nutné pootočit páčkou doprava a začne téct studená voda. O něco dále po směru hodinových ručiček se o slovo přihlásí i teplá, ale na plynulou regulaci průtoku zapomeňte. Voda si zkrátka teče, jak chce. A nemusíte mít ani diplom z Ivy League, aby Vám došlo, že pokud chcete vodu vypnout, nevyhnete se cestou zpátky studenému proudu. Že by návrat k přírodě?

Jen o pár kroků dál už číhá zrada třetí. Sprcha u bazénu. Ta pro jistotu žádný kohoutek nemá a aktivuje se stisknutím rozpláclého čudlíku. Když jsem k ní přišel poprvé, udělil jsem čudlíku náležitou dávku kinetické energie a čekal slastné objetí vodních kapek. Dlouho jsem se však neradoval, protože voda se zastavila ještě dříve, než mi stihla stéct po vlasech na čelo. Pochopil jsem, že nastává boj a jal se tlačítko intenzivně tisknout. Trochu jako znamení nouze v tramvaji, dalo by se říct. Jsou však okamžiky, přesněji řečeno místa na těle, na které když přijde řada, nemůžete držet ruce vzhůru. Stejně jako v té tramvaji:-). A tak raději skočíte do bazénu rovnou, nebo sprchování necháte až na dorm.

Pomyslný kruh se tedy uzavírá, a aby nebylo všem tragédiím konec, ani sprcha na pokoji Vám nedopřeje vytoužený relax. Chybí totiž sprchová hadice! Titerná hlavice daleko u stropu pak nápadně připomíná rozprašovače venkovních sprch, které všechny slušné české děti znají ze školky. Možná je pohodlné na sebe nechat téct vodu a nemuset nic dělat, ale troufám si tvrdit, že to jde u baterie s hadicí také. Zkuste si však ze sebe smýt šampón a mýdlovou pěnu, která ulpěla na dolních partiích těla. Jedním možným řešením je napustit si plnou vanu a důkladně se vymáchat. Můžete se také prosmýkat kolem hlavice jako akrobat a postupně omýt jednotlivé končetiny. Anebo se vrátit zpátky do bazénu a smířit se s tím, že chlór je nejlepší dezinfekce. Já to zatím dělám tak, že se postavím na hranu vany a silnějšímu proudu vody se alespoň přiblížím. Kdybyste však měli zlepšovací návrh, dejte mi, prosím, vědět!

O levném nakupování, co s Američany ani nehne

Floridský poloostrov má mnoho podob a možná ještě více přezdívek. Některé z nich jsou oprávněné, jiné založené na často roztomilých předsudcích. Nejznámějším z těchto lidových pojmenování pro Floridu je patrně "Největší domov důchodců v Americe", oficiální zákonná přezdívka (sic!) pak zní zcela překvapivě "The Sunshine State". A aby toho nebylo málo, grafické ztvárnění tohoto jména defaultně (marně hledám český ekvivalent pro toto slovo - nejblíže by bylo asi standardně) zdobí i floridské registrační značky aut. Kdyby Vás nicknames amerických států zajímaly více, vyčerpávající seznam nabízí Wikipedia a historii jejich původu stránky 50states. Žádný černý humor ani sprostá jména však nečekejte…

Já však tentokrát nebudu psát ani o floridských důchodcích (protože jsem jich zatím mnoho nepotkal) ani o nekonečných slunečních paprscích (protože poslední dva týdny tu průměrně tak půl dne proprší), nýbrž o něčem tak povrchním a nudném jako je nakupování. Pro většinu cestovatelů není žádnou novinkou, že v Americe se nakupuje levně, rychle a hodně, nejdůležitější je ale bohatý výběr a dlouhé otevírací hodiny většiny obchodních center. V tomto směru puritánské Německo a Francie se svojí přehnanou ochranou zaměstnaneckých práv se mohou jít rovnou zahrabat. Jediným větším nedostatkem tak zůstává horší dostupnost obchodů, které bývají daleko od civilizace, a člověk nemotorizovaný tak nemá jinou šanci, než si najít lépe situovaného kamaráda. Pro studenty NSU se nabízí alespoň skromná služba v podobě shuttle busu, který jednou denně zajíždí k nejbližšímu supermarketu (cca 2,5 km) a mallu (ještě o něco dále).

Nebyli bychom však zdatní čeští junáci, kdybychom se s mými pražskými spolužáky nevypravili na vlastní pěst a bez auta objevovat další skrytá místa. Já jsem si oblíbil zejména Tower Shops, kam se dá i s batohem na zádech v parném odpoledni dojít za necelou půlhodinku. Hlavním lákadlem je tu pro mě Office Depot, které nabízí kompletní sortiment papírnictví a široký výběr počítačového příslušenství, ale dá se zde sehnat i kancelářský nábytek nebo všelijaké brašny a batohy. Název ostatně hovoří za vše. Druhým atraktivním obchodem je outletový Ross, kde člověk sežene snad jakékoli oblečení a domácí potřeby. Jen výběr se rychle mění a můžete si být jisti, že spoustu věcí, co byste si rádi koupili, nebudou mít ve vaší velikosti. Ale dá se to brát i pozitivně - člověk tak alespoň neutratí celé své úspory (nebo chcete-li stipendium:-).

"Naše holky" Kristýna s Míšou byly ještě o něco odvážnější, když si naplánovaly výlet do dalšího levného obchodu Dollar Tree. Cesta na první pohled nevypadá složitě - nedaleko od dormů na hlavní jezdí jediná autobusová linka, které to k centru výhodných nákupů trvá možná čtvrt hodiny. Holky se ale při hledání spojení přehlédly v čase jízdy, a tak se jim zcela neplánovaně podařilo dojet až na konečnou autobusu do vedlejší county (správního obvodu), která už je součástí Miami. Když mi zavolaly o radu, nejprve jsem měl chuť se od srdce zasmát do sluchátka, ale když jsme se pak hodnou chvíli snažili shodnout na tom, jak se jmenuje obchodní centrum, kam měly namířeno, rozhodly se, že si poradí samy. Nakonec to nebylo tak složité, protože centrum při zpáteční cestě zahlédly, ale půlhodina čekání na autobus na rozpáleném betonu ve společnosti pochybných existencí (na Floridě je MHD na rozdíl od Evropy opravdu považována za "socku" se vším a všemi, co k tomu patří...) prý nebyla zrovna vrcholem dne:-).

Jiným, ale zato nebezpečně návykovým způsobem nakupování, jsou nákupy po internetu. Nemyslím tím ani tolik klasické internetové obchody, kde si vyberete zboží, zaplatíte kartou a za pár dnů dostanete poštou za pakatel vysněný balíček. Moje objednávka na Amazonu tedy rozhodně ničím vysněným nebyla (legal research, uniform system of citation a podobně). Mluvím o fenoménu eBay a Craigslist, kde člověk snadno ztratí sebekontrolu a klidně se po hodině brouzdání přistihne, že od původně hledaného kusu sportovního vybavení se dostal třeba až k nákupu výletní plavby po Karibiku (to se mi stalo například včera). Velmi nebezpečné jsou rovněž agregátory, které srovnávají aktuální ceny zboží v různých obchodech a nabízejí vychytané funkce typu upozornění na pokles ceny nebo historii jejího vývoje v čase. Sám neznám horší pocit, než když týden po nákupu drahého zboží cena třeba o dvacet procent klesne, a tak, pokud je to možné, nakupuji pouze tehdy, když je aktuální cena nejnižší v historii výrobku a nějaký ten den už se výrazně nepohnula.

Proč to však všechno píšu? Protože mám také dva odvážné nákupní cíle, na jejichž splnění si ale klidně pár měsíců počkám. Rád bych si tu pořídil novou digitální zrcadlovku od Canonu a po šesti letech snad už také vlastní saxofon (nejspíše od Yamahy), pokud bankovní účet dovolí. S tím účtem to totiž také vůbec není jednoduché. Studenti se většinou proti kursovému riziku nepojišťují a futures ani forwards nejsou právě mojí nejoblíbenější kapitolou z corporate finance (ale co také je, že;-), a tak nezbývá než dolary za koruny vyměnit rovnou a netrápit se sledováním volatility, anebo počkat s nákupem na okamžik nejvýhodnějšího kursu. Sám jsem se pod vlivem okolností rozhodl pro smíšenou variantu. Raději nakupuji za dolary, protože potom mám jistotu, že z mého účtu bude odečtena předem známá částka a nikoli suma odpovídající nepředvídatelnému kursu za dva či tři dny jako v případě platby českou kartou. No jo, ale jak koruny převést z českého účtu na americký a nezaplatit při tom lichvářská procenta za přeshraniční převod?

Na řešení jsem docela náhodou přišel sám a ex-post mi dala zapravdu i internetová fóra českých finančních serverů. Jmenuje se PayPal a většina z Vás si jej asi spojí se zprostředkováním karetních plateb za nákupy na eBay. PayPal však může fungovat stejně dobře i jako virtuální účet, kde můžete mít paralelně uloženy peníze v několika měnách a s rozumným kursem je mezi sebou převádět (Jen příliš nedoporučuji váhat, kolik že to vlastně chcete vyměnit, protože zpětná výměna je samozřejmě také spojena s prémií pro zprostředkovatele, a tak byste mohli za chvíli skončit jako ten chlapec z pohádky, který vyměňoval a vyměňoval, až nakonec neměl nic. I když to možná v tom příběhu bylo naopak:-). Velkou výhodou je, že z českého i amerického studentského účtu je možné na PayPal peníze převést bez poplatku za dva dny a stejně tak je zadarmo stáhnout na bankovní účet zpět, ať už konvertované nebo ne. Jen mi vrtá hlavou, proč něco podobného nenabídne žádná banka. Pod hlavičkou dceřinky - zprostředkovatele by žádnou speciální licenci nepotřebovala a jistě by byla schopná nabídnout větší uživatelské pohodlí a rychlejší převod ze zdrojového konta. Sounds like a good business model!

Konečně jsem si vzpomněl, že jsem Vám chtěl vyprávět ještě jeden mikropříběh. Totiž jak jsem se zatoulal do amerického Cash&Carry jménem Costco, které je obdobou našeho Makra. Podobně jako v Makru se musíte zaregistrovat, zaplatíte registrační poplatek 50 dolarů a v typicky americkém stylu pak vesele skládáte do vozíků stokusová balení čokoládových tyčinek nebo desetikilové krabice cereálií. Tím jsem se samozřejmě nedal zmást – vybral jsem si krásnou nástěnnou mapu USA za sedm dolarů a balení sportovních ponožek a vesele vyrazil k pokladně. V tu chvíli jsem však o exkluzivitě tohoto nákupního klubu ještě neměl tušení a až když jsem si všimnul velké cedule s nápisem registration u vchodu, kde na rozdíl od Makra nikdo nelustruje zákazníky, došlo mi, že budu muset zase vrátit svůj úlovek do regálů. Chlápkovi za mnou se mě však zželelo, když jsem se chtěl ujistit, že tu opravdu nenakoupím, a nechal mě zaplatit účet na svoji registraci. Nakonec, jeho to nic nestálo, tak o co jde... Ostatně jak jsem naznačil v názvu postu, levné nakupování s Američany nehne:-).

Jestli bude mít můj příběh o nakupování foťáku a saxofonu podobně šťastný konec nebo aspoň nějakou pointu, která se penězi neměří, na to si budu muset ještě počkat. Jen vím, že kursu čtrnáct korun za dolar už se letos určitě nedočkám. I když - kdoví:-)...

Jak jsem se nestal hvězdou showbyznysu

Minulý týden jsem dostal další ze svých mnoha ztřeštěných nápadů. Na nástěnkách nenápadně rozmístěných po campusu se objevily inzeráty oznamující zahájení činnosti univerzitního divadelního souboru v nové sezóně. Vypadaly docela přívětivě a stálo na nich něco v duchu "přijďte předvést, co umíte, zveme všechny studenty i učitele." Tanečníci si měli připravit nějakou pohybovou kreaci, zpěváci píseň a adepti na herecké pozice monolog. Nabídka mě okamžitě zaujala a řekl jsem si, že kdo nic nedělá, nic nezkazí - však to znáte...

A tak jsem udělal pravý opak. Našel jsem si monolog z Shakespearova Othella, který už jsem se dříve učil česky, a byl opravdu hodně překvapen jeho originálním zněním. Tedy pokud po těch čtyřech stech letech přece jen nedoznalo nějakých tajných změn. Vzal jsem si text na lehátko k bazénu a za zvuků motorů přistávajících letadel kousek nad hlavou (pozorování ocelových strojů ve finální fázi přibližovacího manévru je podle mého v případě tohoto swimming poolu ještě o něco zajímavější než samotné plavání, protože teplá voda odrazuje od rychlejších pohybů:-) jsem maně lovil z paměti českou verzi v naději, že se tak dopátrám pravého smyslu Mistrových slov. Nakonec jsem zvítězil nad hmotou a s výjimkou jednoho verše dal celý výstup dohromady. Do konce týdne však chtě nechtě celý Othello musel k ledu, protože jsem měl jiné věci na práci a na koukání.

Vzpomněl jsem si na něj znovu až v pondělí večer, když jsem se chystal k zaslouženému odpočinku po dlouhé přípravě, ale nemilosrdně zavírající se oči nepustily umění na světlo světa. A tak přišlo úterý, kdy se měly konat i zkoušky všech divadelních adeptů. Takticky jsem zvolil vyčkávací strategii a šel se nejprve mrknout, co je to vlastně za lidi a jak se na mě budou koukat. Inu, samotné inscenátory jsem nespatřil, ale slečna, co měla na starosti registraci uchazečů, mi řekla, ať určitě přijdu, a tak jsem se utvrdil v tom, že zkusím přednést svůj monolog.

Za prudkého deště jsem přeběhl pár kroků na dorm a s pomocí Youtube se dopátral správné výslovnosti u několika slov. Po hodině a půl jsem konečně uznal, že si dvouminutový text pamatuju a jsem schopný aspoň přibližně interpretovat verše i to, co se skrývá mezi nimi a vyrazil se podívat zpět. Společnost před divadelním sálem se mezitím rozrostla a já se během pár minut poznal s několika sympatickými freshmany, tedy mladšími studenty těsně po střední. Co mě ale překvapilo, všichni byli studenty divadla, a to byla velká rána pod pás, neboť jsem čekal, že ti zde budou mít svůj vlastní soubor. A taky že mají, jenže až ve vyšších ročnících. Bavilo mě je pozorovat, jak se připravovali na své pěvecké výstupy a na první pohled všichni překypovali nevybitou energií. Já jsem se nepříliš úspěšně snažil zakrýt vlastní nervozitu, ale nakonec mě dostala jedna slečna, která, když jsem jí pověděl, odkud jsem a co studuju, řekla jen, že musím mít hodně velkou odvahu, když jsem tu, ale že mi prý drží palce.

Ještě jsem ale ani nestihl zpracovat, co tím přesně chtěla říct, a už mě zavolali dovnitř. V sympatickém sále pro nějakých osmdesát diváků seděla v prvních dvou řadách skupina šesti učitelů - herců, režisérů, či co já vím a vypadali jako kritici vystřižení ze všech českých studentských divadelních festivalů, kam jsem se kdy podíval. Korunovaly to brýle ve stylu Arnošta Goldflama na nose jednoho profesora. V tu chvíli jsem byl stále ještě v pohodě, nebo jsem si to aspoň myslel. To, co však přišlo v příští chvíli, byla směs nevědomí a hrůzy. Těžko se to popisuje, ale zkusím to.

Udělal jsem dva kroky dozadu, ujistil se, že můžu začít, pregnantně vyslovil první verš a v ten okamžik se mi všechno slilo ve změť barev, tvarů a zvuků a začalo obrovskou rychlostí kroužit kolem mě. Text, který jsem ještě pár minut předtím bezpečně znal, jsem najednou nedokázal sestavit ani po smyslu, byť by mi to u veršů a navíc v angličtině bylo platné asi jako mrtvému zimník. Totální potupa! Zmateně jsem vytáhnul přeložený text z kapsy u kalhot a jako zraněný překážkář se ctí doklopýtal do cíle, kde se delirium pomalu proměnilo zpátky v realitu. Vždycky jsem si myslel, že z podobných situací dokážu vybruslit, ale tohle byl zkrátka absolutní zářez. Pusto, prázdno, nic...

Ještě ne zcela ovládaje své pohyby a řeč jsem ze sebe dostal pár zdvořilostních frází a pozdrav na rozloučenou a vyrazil rychle pryč. Téměř jsem dosprintoval do posilovny a následující půl hodinu se na rotopedu snažil vyhnat všechny otravné myšlenky ven z hlavy. Asi se mi to zčásti podařilo, protože prokletý Shakespearův text jsem dal bezpečně dohromady znovu až ráno cestou do školy. Když jsem si pak přečetl mail od výběrové komise, už jsem byl jen vděčný za to, že mě nepozvali zpátky na čtenou zkoušku připravovaného představení. Ještě bych jim to musel vysvětlovat…

A tak jsem došel k závěru, že ona slečna před divadelním sálem měla pravdu. Sice se říká, že doma není nikdo prorokem, ale já jsem se jím nestal ani tady. A jsem za to nakonec rád:-).