Cestování a poskakování po Mnichově

Přesunování se z bodu A do bodu B odjakživa patřilo mezi moje oblíbená témata. Ostatně už odmala se řídím heslem, že i cesta může být cíl (za což mě mnozí po prodělané osobní zkušenosti proklínají). Pokud si mohu vybrat, nejraději k přesunům volím letadlo nebo (rychlo)vlak, kamarády za bdělého a střízlivého stavu také rád vozím autem (to ovšem pouze za předpokladu, že si nemusím dělat starosti s následným parkováním). Autobusy ani lodě mě nebaví, protože jsou příliš pomalé a zpravidla nenabízejí ani pěkný výhled.

Samostatnou kapitolou je městská doprava, jíž byla k mé velké radosti věnována rozsáhlá příloha v posledním dvojčísle Respektu. Metro a snad ještě o něco více tramvaje mě vždy přiváděly k úžasu a svou magickou mocí způsobovaly, že jsem se nejednou jen tak pro radost zajel podívat na dosud nepoznané místo na trati. Dost už ale toho obšírného uvozování: V Mnichově je totiž všechno jinak, přátelé, a podobně jako loni v Holandsku používám k dopravě po městě kolo. Přesněji řečeno, přesunování se po městě je vítanou pozitivní externalitou mého aktivního pohybu v sedle, protože jak jsem naznačil v jednom ze svých holandských blogpostů, nikdy nedopustím degradaci bicyklu na dopravní prostředek (o čemž asi nejlépe svědčí propocený dres na skříňce v kanceláři).

Proč si ale takhle komplikovat život, když mnichovská MHD vychází ze srovnání veřejné dopravy v evropských metropolích vítězně? Jednak proto, že mnichovské cyklostezky o mnoho nezaostávají, jednak proto, že tu nejsou kopce, které by člověka při každodenním šlapání po stejné trase otrávily, a zejména pak proto, že metrem to je jednoduše delší a dražší. Možná namítnete, že v zimě se mi nebude chtít venku mrznout a nakonec také podlehnu svodům vytápěnému salonu, ale já si zase říkám, že na sněhu jsem ještě mockrát nejel a mohlo by se z toho stát vítané zpestření všednodenního programu. A pak – člověk má při cestách na kole přesun a sportovní vyžití za jedny peníze. Na co zbytečně utrácet za posilovnu, když stačí šlápnout do pedálů a podle nálady a únavy zrychlit nebo zvolnit tempo?

Tolik ke kolu. Pěšky to jde samozřejmě také, ale trávit každý den dvakrát padesát minut ostrým pochodem po tvrdém povrchu mě kdovíjakým štěstím nenaplňuje – chůzi si raději schovám pro krátké přesuny po centru města, kde je všechno tak říkajíc za rohem. A auto? Při pravidelném dojíždění do práce by sice stále představovalo o polovinu levnější variantu než MHD, ale časově prohrává na celé čáře. Nedivil bych se, kdyby to byli Němci, kdo vymyslel pojem „zelená vlna“, žel ta v Mnichově funguje většinou jen v jednom směru a intervaly semaforů jsou k uzoufání dlouhé. A i když se kolem budovy Telefonicy dá na ulici parkovat bez placení, najít volné místo po osmé ráno se rovná malému zázraku, samozřejmě pokud nechcete jít čtvrt hodiny zpátky do kanceláře pěšky.

A tak vzdávám hold mnichovským dopravním plánovačům, zaříkávám všechny zbrklé řidiče, aby se při křížení cyklopruhů vždy pozorně dívali za sebe a všem rádoby cyklistům, kteří se na kole „jen dopravují“, doporučuji uvázat šátek přes pusu, aby se v oblaku prachu za mým strojem neudusili. Přece jen by to byla škoda. J

Věčné hledání inspirace

Baví mě psát. Někteří bystřejší už to poznali, jiní si možná stále myslí, že blog, kterým se právě probírají, je jen jistou formou exhibicionismu a nástrojem, který umožňuje efektně zabíjet čas, co by se dal jinak využít pro spoustu mnohem zajímavějších aktivit. Tak tedy, milí přátelé z druhé skupiny, pletete se . Blog je sice jen jedním z mnoha komunikačních kanálů, ale spíše než pro „externího“ čtenáře je tu pro mě – abych si urovnal myšlenky, abych nezapomněl česky, abych si pohrál se slovy a obraty a hlavně abych si zase po čase mohl připomenout zážitky, na které pomalu sedá prach. Pokud bych chtěl skutečně napsat něco velkolepého, pravděpodobně bych to nedělal po pracovní době v kanceláři, ale vzal si na rok dva neplacené volno a vyrazil někam, kde slunce nezapadá a kde lidé stále dokážou snít...

Fajn, možná si říkáte, proč jsem tedy pro tento příspěvek zvolil název téměř básnický, když žádnou inspiraci ve skutečnosti nehledám a jen popisuji, co jsem viděl a zažil. To byste ale byli zas vedle jak ta jedle. Inspirace je v současném světě hojnosti nedostatkovým zbožím – vždyť co to dá práce přesvědčit sebe sama, že má smysl každé ráno vstát a doufat, že nás život ještě něčím dokáže překvapit, natožpak si sám vymyslet nějaké dobrodružství a nedejbože ho i zažít. Nevím jak vy, ale já pro život nutně potřebuji inspiraci, jinak by měl pro mě pramalou cenu. V posledních pár letech ze všech stran slýchám o motivaci – pořád samé „lidi ze všeho nejvíc motivují peníze“ nebo „nejvíc mě žene dopředu možnost něco dokázat“. Dřív to se aspoň s motivací zacházelo opatrně a dávkovala se tak říkajíc po kapkách. Dobrých příkladů by se dala najít celá řada – vždyť co jiného je vrchlického „za trochu lásky šel bych světa kraj...“, ale dnes je to samá challenge, výzva nebo Herausforderung a kde nic tu nic. I proto říkám, že hledám inspiraci, ne motivaci. Ta už by u mladého a zdravého člověka měla přijít sama. Jinými slovy, potřebuji vědět „co“, nikoli „proč“ – na to už si umím odpovědět sám.

Mám za sebou první dva týdny v Německu a už vím, že život tady nebude jen o práci, cestování, přemýšlení a psaní blogu. Každý z nás má potřebu se asimilovat (a někteří asi milovat), čili jak se říká „splynout s kolektivem“. Čím dále na západ a na sever se v Evropě pohybujeme, tím to obvykle bývá těžší. A to nemluvím o hledání opravdového přátelství. Proto mi přejte hodně odvahy a prořízlou pusu, abych nečekal, až se o rozhovor se mnou přihlásí ostatní, ale sám se aktivně zasazoval o duševní obohacení svých německých kolegů. I na to budu potřebovat inspiraci. Jestli máte tipy, jak na to, sem s nimi! Vím, u piva jde všechno snáz, ale společné firemní veselení v rámci Oktoberfestu se plánuje až za tři týdny a jistě uznáte, že čekat tak dlouho by byla škoda. A tak hurá na víkend za inspirací do Prahy!!!

VV aneb víkendové výlety

Přemýšleli jste někdy, jak vzniklo slovo výlet? S přesvědčením hraničícím s jistotou si troufám tvrdit, že jeho původ je možné hledat u slovesa vyletět (vylétnout), případně jeho nedokonavé formy vylétat (vylétávat, vyletovat). Pro rýpaly bych ještě rád dodal, že diskuse o tom, co bylo dříve (ve stylu slepice nebo vejce) je v tomto případě lehce mimo mísu, neboť je zcela zjevné, že každému výletu nutně předchází vylétnutí. J

Podobně i já jsem se během uplynulého víkendu rozhodl vylétnout ze svého mnichovského hnízda. A to hned dvakrát, ačkoli mi ještě před prvním leteckým dnem byla přistřižena křídla. Oproti původnímu plánu totiž byla první mnichovská legionářská letecká peruť oslabena o svého nejlepšího ostrostřelce, a tak jsem byl nucen vyrazit sám. Plánování mi nedalo mnoho práce – stačilo vygooglovat výlety okolo Mnichova a hned se objevila stránka s tipy na jednodenní výšlapy po blízkých i vzdálenějších kopcích. Neomylně jsem prozkoumal čtyři navržená místa s vyšší obtížností a rozhodl se pro začátek zůstat na dostřel bavorské metropoli. A tak jsem v sobotu po hodině jízdy už před jedenáctou vyrážel z lázeňského městačka Kreuth u Tegernského jezera vstřív prvnímu vrcholu.

Nemá smysl popisovat malebnost (před)alpských údolí a majestátnost horských štítů, které se táhnou v pásu několika set kilometrů napříč několika zeměmi. Sluší se však poznamenat, že Wallberg (1722 m.n.m.), který je díky lanovkovému napaječi v hezkých dnech doslova obsypaný turisty, je nejen bránou do Alp skýtající dechberoucí výhledy na všechny strany (zasněžené vrcholky Tyrolských Alp, jezero v údolí i masiv Zugspitze), ale také oblíbeným startovacím bodem pro křídla a rogala. Ve „špičce“ to tu vypadalo doslova jako na nástupním můstku tobogánu a i v úvodu zmíněnému létání tedy bylo učiněno zadost. Oproti tomu protilehlý Rissekogel (1825 m.n.m.) nabízí mnohem klidnější atmosféru, která v pomalu zapadajícím slunci doslova velí ulehnout mezi krávy pasoucí se na vpravdě golfovém trávníku pod vrcholkem a počkat na první hvězdy.

Princezna Večernice mě však překvapila o den později a o dobrých 200 km dále na severovýchod na bavorsko-českém pomezí. Německá část Šumavy, správně Bavorský les, nenabízí úchvatné výhledy na bavorské štíty, zato však zahřeje u srdce, když vytrvalým výletníkům po dosažení vrcholu dovolí shlédnout na druhou stranu hranice a pozorovat poklidně plynoucí čas v české vlasti. Z Velkého Roklanu (1453 m.n.m) je krásně vidět na komunistickým režimem zneužitý Poledník ale i středověký hrad Kašperk. Kamenitý poklop Lužného (1373 m.n.m.) zase nabídne nádherný sešup do údolí podél říčky Kleine Ohe s jedinečnou lesní naučnou stezkou. Mám jen takový pocit, že našemu panu prezidentovi (brzy už bývalému) by tabule velebící přirozenou obnovu lesa po zásahu kůrovcovou kalamitou nebyla příliš po chuti. A panu předsedovi KČT jakbysmet, třebaže „jeho“ organizace na rozdíl od německých turistických spolků umí vyznačit stezky tak, aby se na nich člověk skutečně zorientoval a nemusel pak v opojení údajů o času potřebném ke zdolání vrcholů (jež praxe velí pro rychlonožky dělit dvěma) docházet za tmy.

Co dodat? Německo je krásná zem, zvlášť tam, kde se zvedá nad hladiny řek a jezer a  dovolí poutníkům pohlédnout za hranice všedních dnů. A tak na Vás, kamarádi, znovu apeluji: nebuďte líní, zvedněte svá něžná pozadí a pojďte ho objevovat společně se mnou!

First week is over!

Připadám si jako malý nezbedný žáček, který se raduje z toho, že přežil další týden ve škole a má před sebou víkend plný hraní a dovádění. Hurá, je to za mnou, mám chuť zakřičet na celé kolo! Pravda, kolegové by se asi hodně podivili, ale na druhou stranu není nic horšího než stereotyp, tak proč jim trošku nezpestřit páteční odpoledne. J

Nejsem velkým fanouškem dalekosáhlých závěrů, a tak se o ně nebudu pokoušet ani tentokrát, pár poznámek si však přesto neodpustím. Je tu fajn. Lidé jsou usměvaví, sdílní, otevření a až neněmecky příjemní – člověk má krátka chuť si s nimi popovídat, kdykoli se najde příležitost. Pracovní prostředí je také uvolněné – nikdo si tu zbytečně nehraje na ředitele zeměkoule, dodržuje se casual Friday (někteří mají pátek dokonce každý den) a nepřipadá v úvahu, že by někdo na oběd zůstal sám, natož že by se vrátil dřív než za tři čtvrtě hodiny. Jak trefně poznamenal jeden kolega, snaží se tu zkombinovat to lepší z obou firemních kultur – tedy té španělské a německé. Aneb vnes do chaosu pořádek, nech rozzářit kamenné tváře úsměvem a všechno půjde lépe.

Nadechnul jsem se k prvním pracovním úkolům. Nemůžu říct, že bych toho zatím mnoho udělal, ale poctivě se snažím nastudovat tržní reálie a pochopit systém služeb, cenotvorbu, infrastrukturní omezení i konkurenční tlaky. Jednomu by se z toho až zatočila hlava. Ve finále jsou navíc pro neznalého pozorovatele některé skutečnosti poměrně velkým překvapením. Zatímco trh mobilních služeb je ve srovnání s naším zamrzlým českým rybníčkem neuvěřitelně dynamický, stimulující rozvoj nových produktů a neustálý tlak na snižování cen, o fixních službách se to samé ani zdaleka říci nedá. Ba naopak, v dostupnosti pevného širokopásmového připojení máme mnohdy navrch.

Němci řeší zásadní otázku, zda investovat do dalšího rozšiřování dosahu VDSL nebo uvolnit více prostředků a snažit se pomalu zasíťovat celou zemi optikou. Ať tak či tak, bude to běh na dlouhou trať a kdo učiní špatné rozhodnutí teď, může na něj během pár let doplatit. Jisté je, že sám bez partnerů to nezvládne nikdo a stejně tak že mobilní sítě čtvrté generace vinou nedostatečné kapacity raketově rostoucí poptávku po rychlých datech samy neuspokojí. Jejich role zůstane doplňková a kdo si bude chtít užívat vysokých rychlostí, bude odkázaný na noční hodiny, kdy je síť jen málo zatížená.

Týden za mnou znamená i víkend přede mnou. Plány na výlet s kamarády se bohužel rozplynuly jako pára nad hrncem, a tak se (přesně jak jsem se bál) budu muset někde zničit sám. Kdo mě trochu zná, ví, že v mém případě „zničit se“ znamená téměř s jistotou druhý den nechodit, ale takový už bývá osud osamělých poutníků. A proto jestli mě máte aspoň trochu rádi, nenechávejte mě v tom. Nudy v Holandsku jsem si loni užil dost a dost a nemám ani za mák chuť v tom pokračovat. Bavorsko je krásný kout světa a byla by velká škoda nevyužít příležitosti to tu důkladně prozkoumat...

Mnichov s nadhledem

Pracuji z výšky. Shlížím na lidi, psy a automobily hluboko dole v ulicích a parcích. Kochám se poklidným plynutím mraků nad hradbou hor na obzoru. Mávám křídly, létám a vyhýbám se špičkám kostelních věží. Po vzoru Ikara vyzývám slunce na souboj.

Ne, nedejte se mýlit. Nestal jsem se bohem (alespoň prozatím) ani umývačem oken, pouze jsem ze třetího patra povýšil na třicáté druhé. Každý cesta do kanceláře je malým dobrodužstvím. Výtah se v přízemí neslyšně rozjede, aby zastavil nejdříve o pětadvacet pater výš, s trochou štěstí rovnou na tom mém. Připadám si jak na horské dráze – nejdřív mírné zhoupnutí a pak nevyhnutelné zalehnutí uší, pokud nestihnu vyrovnat tlak. Z nejvyššího, šestatřicátého patra je krásně vidět na oblohu – snad proto tam sídlí marketing a poslední schody se musejí vyběhnout pěšky. Prostor pro snění i hry.

Telefónica v Německu je na narozdíl od té naší tzv. market challengerem, tedy slabším hráčem, který se snaží dotahovat ostatní. Naše práce je vymyslet tu nejlepší cestu, jak v souladu s naší vizí a představami akcionářů pomalu ale jistě dotahovat. Nechceme se podbízet cenami ani líbivými řešeními, která přinášejí krátkodobé efekty. Proto na všechno musíme jít od lesa. A proto i já musím nejprve pochopit všechny tržní mechanismy a specifika německého prostředí, abych mohl přiložit ruku k dílu. Nepomáhá mi k tomu bůh, ale zatím hlavně milí kolegové, nekonečné zásoby latté a zeleného čaje a jeden stařičký počítač, na kterém se jako zázrakem rozběhly Office 2010 v angličtině. Prý se tomu říká Global Procurement – musíme srovnat úroveň s nejchudšími z našich trhů. J

Bydlení je silnou stránkou mého dosavadního pobytu. Maličký prostor skýtá neuvěřitelné množství skrýší naplněných nejrůznějšími překvapeními počínaje zásobou šamponů a ručníků, která by mi vystačila na dva roky, a kuchyňskou výbavou hodnou zkušeného armádního kuchaře konče. Škoda, že vaření jsem zatím považoval za ztrátu času. V duchu miniaturizace jsou laděna i parkovací místa v podzemní garáži pod domem, kam se sice krásně schovají sportovní Porsche, ale můj francouzský lev při každém entrée nejprve málem přijde o přední značku a následně o vyčnívající závit anténky. Pro tyto účely by se mi hodilo v kufru vozit dva pytle cementu a bylo by po problému.

Nejzajímavější je ale jako všude na Zemi svět tam venku. Po první dva dny se sice halí v mírném oparu, ale to nijak nebrání intenzivnímu nasávání atmosféry a sbírání dojmů. Na to, že supermarkety zavírají v osm večer, si asi zvyknu. Stejně jako na trpělivé a ohleduplné řidiče, kteří při odbočování doprava vždy musí nechat projet proud cyklistů. Hůře se však bude zvykat na tísnivý pocit, že se o své dojmy nemohu s nikým podělit. A tak neváhejte a naplánujte výlety. Autobus staví dvě minuty od mého bytu a pivní zahrádky už netrpělivě čekají na vyprahlé poutníky!

Die Floridahaiecke lebt! Eintrag eins, Destination München

Ne, nebojte se, přátelé. Nepřišel jsem o poslední zbytky rozumu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pouze jsem po roce poklidného života v české kotlině opět zvedl kotvy, osedlal mírně zaprášeného plechového oře a vydal se za kopečky vstříc novým dobrodružstvím. Možná se ptáte, co mě k tomu vede. Neměl bych snad raději spořádaně vysedávat doma, vytvářet materiální hodnoty a vůbec všemožně přispívat k blahu naší země? Vždyť už přece dávno nejsem nejmladší, světa si užil dost a dost a u nás beztak všechno víme nejlépe (aneb jak se praví v jedné památné reklamě: „Kam bys chodil? – Celý svět sem přijde za tebou...“).

Možná bych doma opravdu sedět měl, ale kdo mě zná, dobře ví, že moje cesty nikdy nebyly rovné a, třeba to bude znít nabubřele, rovné doufám ani nikdy nebudou. A také už vím, že žádný svět za mnou nikam nepřijde. Zkrátka a dobře, po čtyřech letech jdu zpátky do Němec, na nějakej čas. A hodlám si to tu užít! Kdo má chuť se přidat, toho přivítám vždy s otevřenou náručí, klidně ve tři v noci. A komu se to nelíbí, ať mi ... políbí nebo, lépe, ať se o své dojmy podělí v diskusi pod textem příspěvku. Na veškeré připomínky, námitky i otázky zkusím najít odpověď. O práci, životě, cílích a snech více zítra. Pro dnešek uzavírám: Mnichovu zdar, zápecnictví zmar!