Dohra

Tak to bychom měli! Velký flám skončil a Poslední Mohykán zamával křídly a vrátil se ze země neomezených možností zpět do bezpečí hranic všedních dnů. Všechno jednou začíná a jednou končí, a tak i já si musím chtě nechtě přiznat, že jsem zpátky. Zpátky doma? Kdoví a tahle otázka mě jistě bude ještě nějaký čas trápit. Kam vlastně teď patřím? Když ne tam ani sem, zůstal jsem snad někde na půli cesty a utopil se v nekonečném oceánu? Jisté je jen to, že z geografického pohledu jsem teď poblíž padesáté rovnoběžky v matičce Praze a nějaký čas tu zase pobudu. A budu rozhodně moc rád, když se přidáte a sem tam se se mnou podělíte o své radosti...

Je asi nerozum popisovat tu mé současné nálady, protože, jak pevně věřím, nebudou trvalé a pevné jako moje vzpomínky na Ameriku. Kdybych to měl totiž shrnout, je to pořádná deprese a boj o znovunalezení vlastní identity. Čert ví, jestli jsem vůbec kdy nějakou měl; o to tady nejde. Potřebuju zkrátka nějaký jasný cíl a motivaci pro své činy, jinak se tu za chvíli dočista zblázním. Jistě sami uznáte, že se nedá donekonečna žít ze setrvačnosti, protože i to nejkulaťoulinkatější ložisko se jednoho krásného dne zastaví.

Teď mi však dovolte ještě na malou chvilku zavzpomínat, protože to mi jde dosud ze všeho nejlépe (a rád bych to náležitě zúročil:-). Tak tedy Amerika. Jak všem svým kamarádům říkám, Amerika byla super a rád bych se tam v budoucnu ještě vrátil. Možnost tu existuje a docela reálná, ačkoli k ní vede ještě dlouhá cesta plná překážek, ale je to také jen hra jako každá jiná. Když se budu trochu snažit, na Floridu bych se mohl za dva roky vrátit. Už jsem zjistil, že asi nikde nebudu dlouho spokojený a změna prostředí je vlastně takový krátkodobý lék na utišení bolesti.

Amerika má mnoho tváří. Ty vlídné potkáte v obchodech, na ulici, v dopravě a po čase z toho všeho i ve vlastním zrcadle. Jiné, často zamračené, na vás zase číhají v kontejnerech za fastfoodovými restauracemi, při bližším poznávání lidí kolem a, jak s oblibou říkám, také v poloprázdném kostele. Amerika pro mě bohužel bude vždycky tou zemí, která se nechutně přežírá, stará hlavně sama o sebe a klidně nechá umřít sraženého cyklistu vedle silnice, ale pak zase, snad aby ukázala vlídnější tvář, se za vás pomodlí a pošle vám krabici konzerv se špagetami, abyste si připomněli, jak vlastně chutná (a neumřeli hlady). Nejlepší ze všeho je proto na všechny lidi zapomenout, vybrat si pár dobrých kamarádů, kteří vás nezradí, a vydat se objevovat přírodní krásy, kterých si do dnešních dnů země hvězd a pruhů zachovala pro každého dost. Pak už totiž bude jen a jen na vás, jestli se budete živit špagetami a cestovat autem, byť bych se přece jen přimluvil za občasný příspěvek o zážitcích na blogu a za fotky na Picase;-).

Tak si říkám, že by to chtělo nějaké ponaučení a dobrou radu pro cestovatele, kteří se za Atlantik a ještě dál teprve chystají. Určitě bych z rukávu vysypal deset tipů, jak se protáhnout na letišti s nadváhou a nenechat si uletět přípoj v Paříži (totiž Paříži se úplně vyhnout), jak si vybrat správný hotel na přespání a jak co nejvíc ušetřit při půjčení auta nebo nákupu letenek. O tom všem už jsem tady ale v rozličné podobě psal, a nebylo by to tedy nic moc nového. Stejně tak kdybych popsal celý náš závěrečný výlet napříč Amerikou z Los Angeles do Davie, zážitky bych nevylíčil lépe, než co prozradí fotky. V tomhle Amerika není krásnou neznámou jako Kostarika, která mě překvapovala na každém druhém kroku. A proto mi také nezbývá, než Vám poradit jediné. Mějte oči doširoka otevřené, uši nastražené a hlavu odpočatou, abyste všechno zvládli pobrat. Byla by totiž velká škoda nechat se ochudit byť jen o jediný okamžik. Jak jsem totiž už dávno zjistil, když je Vám někde nepříjemně, není nic jednoduššího, než jít o dům dál nebo jen tak bloumat ulicemi za zvuků hudby z Nového světa. Hudba je totiž společně se psem nejlepší přítel a má tu výhodu, že si ji můžete vzít všude s sebou. Ať už bude znít zvenku nebo zevnitř, nikdy Vás nenechá o samotě. To je má nejlepší rada!

Na samotný závěr bývá dobrým zvykem napsat, o co autor při popisu svých všedních i cestovatelských zážitků nezavadil. Pane jo, toho by bylo! Chtěl jsem napsat o nenechavých mravencích, kteří po celý semestr okupovali můj pokoj, o školních dobročinných aktivitách, které někdy nadělají víc škody než užitku, o tom, kde všude by se Amerika mohla učit, o přistěhovalcích, o armádě uměle zaměstnaných na campusu, o neschopnosti školy šetřit na pravém místě, o sladkém životě, který zatím zůstává jen snem, o nenaplněných láskách, o věčnosti, o bohu (zásadně s malým "b") i o slohu. To vše a ještě mnohem víc zůstane nevyřčeno a má to tak asi být. Stejně už by to totiž nikdo nechtěl číst, přiznejte se:-)!

Přesto všem, kteří se aspoň čas od času zavítali, děkuji, že mi věnovali sem tam nějaký ten komentář, pozdrav nebo aspoň tichou vzpomínku, a dali mi tak najevo, že, ačkoli jsem blog psal zejména sám pro svoji potěchu a ze spisovatelské vášně, nevyšla moje snaha tak docela naprázdno. Všechny Vás zase brzy rád uvidím a ať jste v Aši, v Praze nebo v Riu, mějte se tam moc krásně!

Costa Rica Revisited – den šestý

Jestli bylo včera v letadle do Paříže docela fajn, po přistání už tomu tak zdaleka nebylo. Vlastně bych měl napsat spíš samostatný příspěvek o tom, jak jsem strávil Štědrý den na letišti v Paříži a ani nezajel do města, ale na to už nemám ani náladu ani energii. A přitom jsem měl ještě tolik plánů, co všechno tady publikovat a čím si vylévat svoji dušičku…


Poslední den v Kostarice byl trochu jako z rychlíku. Ráno jsme vstali tak akorát, abychom stihli otevírací hodinu v národním parku Volcán Irazú, který se se svojí majestátní třítisícovou výškou hrdě vypíná nad okolními údolími a hřebeny. Nahoře nic moc k vidění není. Pokud se člověk nakloní přes zábradlí, otevře se mu pohled na nazelenalé jezírko, které vypadá náramně jedovatě a evidentně nenabízí vhodné podmínky pro život, při pohledu na druhou stranu pak ale pozitivní dojem trošku zkazí les vysílačů mobilních operátorů a televizního a rozhlasového signálu. Situaci ale zachraňují překrásné výhledy do údolí směrem k San José i na sever ke Karibiku. Pokud je dobrá viditelnost, lze údajně přehlédnout celou šíji Kostariky od jednoho moře k druhému. My jsme bohužel přes brzkou hodinu tolik štěstí neměli a když jsme odcházeli, mraky už zakrývaly pořádný kus oblohy. Ostatně kdo přijde do parku později než v deset hodin dopoledne, neuvidí často už vůbec nic.


Poslední dobrodružství nás potkalo ještě cestou zpátky do autopůjčovny u letiště, kdy jsme se konečně rozhodli poslat všechny dávno napsané a ofrankované pohledy. Jak se totiž ukázalo, najít v Kostarice poštovní schránku je téměř nemožné a dokonce i vševědoucí průvodce Lonely Planet o poště mluví jen v souvislosti s doručováním balíků do Kostariky. Spolehli jsme se proto na rady naší věrné navigace a nechali se dovést k nejbližší poště. Ale ouha, pošta byla v neděli přirozeně zavřená a žádná schránka široko daleko k nalezení. Dokonce jsem se šel zeptat i prodavačky z krámku naproti poště a byl jsem odeslán o ulici výše, poštovní schránku ale nejspíš dávno odnesl vítr nebo sběrači barevných kovů. Pohledy jsme proto nakonec svěřili naší autopůjčovně a doteď nevíme, jestli aspoň některý našel svého adresáta.


A tak nám nezbylo než dát milé zelené zemi definitivní sbohem, tedy aspoň prozatím. V bistru na letišti jsme utratili poslední papírové colóny, aktualizovali status na Facebooku (protože v San José na letišti je na rozdíl od Charles de Gaulle hifi zadarmo) a hurá domů. Poslední vtipná scénka mě čekala ještě před nástupem do letadla, když se místní pozemní personál rozhodl aplikovat přísnější bezpečnostní standardy než v Americe a zakázal brát do letadla jakékoli tekutiny, i ty zakoupené po bezpečnostní prohlídce. Takže jsem ze své Nalgene lahve rozléval vodu do několika poloprázdných lahví, co tam nechali ostatní a tak trochu úmyslně při tom polil pracovnici kontroly. To má za to, když jsem se pak v letadle ani nemohl napít!


Tak vesele i smutně skončila naše výprava do Kostariky. Díky tomu, že nás přijel vyzvednout na letiště, schytal Luděk ve Fort Lauderdale kanonádu těch nejčerstvějších postřehů a dojmů – i nám z toho bleskového projíždění největších zážitků šla tak trochu hlava kolem…

Costa Rica Revisited – den pátý

Tak jsem se zase jednou spletl. Věřil jsem, že alespoň kostarický deníček dokončím ještě během naší závěrečné týdenní cesty napříč Amerikou, ale byl to zjevně nesplnitelný úkol. Jen si zkuste stáhnout do počítače fotky za celý den nabitý cestováním, alespoň trochu je upravit a pak napsat víc než jeden příspěvek během dvou a půl hodin, kdy vydrží počítač na cestách bez zásuvky. Ale co, lepší pozdě než nikdy, a tak si závěrečné postřehy nadělím aspoň teď pod stromeček cestou z Atlanty do Paříže.

Kostarika za první čtyři dny dostala pořádně na frak, tak jsme si projezdili a proobdivovali. Myslím to samozřejmě v nadsázce, ale stejně je docela dobrý výkon za šest dnů navštívit a prozkoumat čtyři národní parky, dvě sopky, jeden poloostrov, pobřeží dvou oceánů a k tomu ještě hlavní město. Tak tedy pátý den, který byl současně naším posledním celým dnem v Kostarice, jsme měli naplánovaný výlet do národního parku Tortuguero, jenž je známý zejména jako hnízdiště ohrožených mořských želv. Každodenně zhruba od dubna do října sem připlouvají tyto čtvrttunové kolosy, aby nakladly sto až dvě stě kožnatých vajec a zakryly je vrstvou písku. Tím veškerá péče o potomstvo končí a zdá se až neuvěřitelné, že některé druhy si dokážou do paměti vrýt vodu v přesně stejné zátoce, kde se jako mláďata vylíhly, aby se sem později vracely plodit své vlastní potomstvo.


My jsme se do Kostariky bohužel dostali až v samém závěru listopadu a bylo nám jasné, že už se žádná zbloudilá želva v tmavém pobřežním písku neobjeví. Nakonec i pro nás samotné nebylo tak docela jednoduché se do Tortuguera probojovat a plánování nás stálo mnoho nervů a vzájemného přesvědčování se o své pravdě (nebo chcete-li hádání). Nakonec zvítězil názor, že vstávání v šest ráno po pozdním ulehnutí by nám mohlo bez ohledu na další okolnosti snadno zkazit celý den, a tak jsme po svítání vyrazili autem do La Pavony, odkud měly co dvě hodiny odjíždět lodi do naší cílové stanice. Je nutné dodat, že jinak než lodí nebo letadlem se člověk do Tortuguera ani nedostane, pokud si ovšem nechce zaplavat v jedné vodě s krokodýly a kajmany.

Cestou do La Pavony se nám konečně naskytla vyhlídka na ony slavné kostarické banánové plantáže, kde úřadují americké kolosy Chiquita a Dole. Na plantážích samotných nic moc zajímavého není. Od silnice jsou oddělené zavodňovacím kanálem a mezerách mezi jednotlivými políčky vedou jakési lanovky, sloužící pro přetahování těžkých trsů zralých banánů. Zajímavější je fakt, že banány zrají pod poloprůsvitným modrým ikelitem, který plní vlastně dvojí funkci. Jednak o něco zmenšuje množství dopadajících slunečních paprsků, aby banány zrály rovnoměrně kolem celého trsu a jednak zabraňuje vzniku černých skvrn na slupkách, které prý američtí a evropští zákazníky nemají rádi. Takový blábol! Pokud není banán načernalý pod slupkou, sebekropenatější odstín žluté přece ničemu nevadí,ne?


Když jsme konečně krátce po deváté dorazili do La Pavony, dozvěděli jsme se, že „naše loď“ odjela asi před dvaceti minutami a další vyráží do vesnice Tortuguero až v jednu odpoledne. Hlídač parkoviště, kterému jsme dali něco drobných za stinný přístřešek pro naše Suzuki nikoli překvapivě přispěchal se záchranným plánem B v podobě známého s lodí, který si tu a tam rád přivydělá při vožení turistů po parku a který nám určitě udělá cenu. Tak cenu nám opravdu udělal – 200 dolarů za všechny čtyři, ale nabídku jsme rádi přijali, protože nám slibovala ušetřit spoustu času a i nějaké peníze za vstupy, které bychom na normální lodi museli platit. Problém byl v tom, že náš kapitán a průvodce v jedné osobě neuměl snad slovo anglicky. Tedy abych mu nekřivdil, znal jméno jednoho druhu opičky spider monkey a možná pár číslovek, protože jsme se po zastávce ve vesnici opět úspěšně shledali.

Tortuguero samotné bylo přenádherné. Téměř dvouhodinová cesta lodí byla plná zastávek na pozorování a fotografování opiček, lenochodů, netopýrů, leguánů, ptáků a přepestré květeny a stromových velikánů. Chvílemi jsme jen nehnutě zírali na to, co se děje před námi, jindy jsme závodili s kolem projíždějícími loděmi a dokonce jsme vystoupili na břeh, abychom si mohli zblízka prohlédnout maličkaté barevné žabičky.


Vesnice Tortuguero byla proti nedotčené přírodě spíše zklamání. Chatrče domorodců se mísily s obchody se suvenýry a restauracemi, moc autentického života domorodců jsme si zblízka rozhodně neužili. A tak jsme se aspoň prošli po „želví“ pláži a dali si zase jednou oběd v kostaricko-českém stylu. Čekala nám však ještě cesta zpátky lodí, která nebyla o nic méně zajímavá než ranní cesta tam.

Náš průvodce totiž ochotně vyslyšel přání, že bychom rádi viděli v řece nějakého krokodýla, a tak po chvíli odbočil z původní trasy na rameno nenápadného přítoku. Nenápadného však jen do chvíle, než jsme se podívali na barvu vody, která se najednou z hnědé změnila na temně černou. Co přesně mělo tento fascinující odstín na svědomí, jsme se nedozvěděli, ale není tak těžké uhodnout, že to bude pravděpodobně nějaký druh rostliny, jehož kořeny na přitékající vodu působí jako barva na velikonoční vajíčka. A krokodýla jsme opravdu viděli. Nejprve jen drobného kajmana, který ležel v mrtvolné strnulosti na hladině vody a vůbec ho nevzrušovala okolo pobíhající ještěrka, a pak i většího macka, který však zůstal z půlky skryt za kořeny stromů a vzrostlými keři. Nato zase zčistajasna do vody šplouchla malá sladkovodní želva – no žůžo.


Největší atrakcí měl být čtyřmetrový krokouš v rákosí téměř na konci cesty. Náš průvodce tušil, kde by se mohl skrývat a opatrně navedl svoji loď na správné místo. My jsme však v tu chvíli byli plně zaměstnaní fotografováním projíždějící lodi s navršenou hromadou velkých zeleninových banánů a dravce vedle nás jsme si všimli, až když v celé své kráse polekaně vyrazil vpřed a zmizel pod vodou. Za ten zlomek sekundy jsme jej pochopitelně nikdo vyfotit nestihli, a tak se náš kapitán jen dobře pobavil na náš účet, kde že jsme to nechali oči:-).

Zbytek dne se nesl opět v klasickém cestovatelském duchu, protože jsme se museli od karibského pobřeží dostat zpět na dostřel hlavnímu městu San José. Znamenalo to přesněji, že jsme projeli po okraji San José, abychom se neztratili někde v horách plných loupeživých band (i když to zní hrůzostrašně, v některých parcích u hlavních silnic prý může být opravdu životu nebezpečno…). A tak když už jsme tam byli, dali jsme si aspoň pauzu v McDo s nefalšovaným McCafé, se kterým jsou v USA značně pozadu a které se mi zalíbilo loni v Německu. Dobrá káva, široký výběr absolutně „nemekáčových“ zákusků a hlavně ceny, před kterými Starbucks může jen blednout. No uvidíme, jak se to vyvine v Čechách.


Konečně jsme se přiblížili k Aleluji, kterou jsme si vybrali jako cíl pro poslední přespání před odletem. Chtěli jsme být co nejblíž Vulcánu Irazú, který měl být dobyt druhý den ráno a přišlo nám tak nějak logické porozhlédnout se po hotelu v posledním větším městečku. Ale ouha, utřeli jsme nos a museli jsme se vrátit dolů pod prudký kopec do Aleluje. Když jsme pak ráno vyrazili k vrcholu, samozřejmě jsme potkali ještě několik nocoven, ale Aleluja nakonec nebyla tak špatná. Nejdřív nás čekal zážitek při sjezdu z kopce – to když nás navigace poslala na kousek cesty snad s třicetistupňovým sklonem, které jsme si všimli už cestou nahoru a bláhově se smáli, jak by tam někdo mohl projet. A najednou jsme byli ten někdo my. Po nezbytném zdokumentování s přispěním ruční brzdy jsme se sešourali dolů, drobného škrtnutí zadním nárazníkem jsme se však ani při naší světlé výšce nevyhnuli. No a pak Aleluja. Jediný hotel, kde jsme uspěli, měl místo recepce erotickou videopůjčovnu, což jsme chvíli považovali za dobrý vtip. Nakonec ale nebylo tak špatně a nebýt zimy, který o sobě v horách dávala patřičně vědět, by nám bývalo nic nechybělo. Dokonce i na ten poslední Imperial jsme si s Karlem zašli…

Costa Rica Revisited – den čtvrtý

Nezačíná už to být trochu nuda? Samé hory, pralesy, rozbité silnice, veselí domorodci… Po delším čase by se mi jistě zastesklo po kultuře vytvořené lidmi, ale v šesti dnech o tom člověk upřímně nemá moc příležitostí přemýšlet. V naší squadře jsme se ostatně shodli, že příroda je mnohem dokonalejší než jakýkoli lidský výtvor a těžko by se dalo říci, že tam či onde měla při vytváření svého díla špatný vkus. Kostarika je svoji přírodou celosvětově proslulá a hrdě se chlubí pokročilou ochranářskou politikou a rozsáhlými bezzásahovými územími. Žel nic není ideální, a tak ani v tomto ohledu není radno věřit všemu, co se říká. Banánové a kávovníkové plantáže společně s postupující výsadbou olejových palem dávají zelené zemi pořádně zabrat a zřejmě nejpřesvědčivějším důkazem je fakt, že zatímco ještě kolem roku 1940 zabíraly původní pralesní porosty tři čtvrtiny území, v současnosti je to již jen pouhá čtvrtina v rámci národních parků. A ani všudypřítomné odpadky, pro kulturu jižních národů tak typické, na kráse mnoha místům nepřidají.

My jsme však přijeli obdivovat na prvním místě právě národní parky a díky tomu jsme rozhodně zklamaní nebyli. Manuel Antonio Park Nacional je na rozdíl od Monteverde přímořským parkem, a proto je tu klima ještě stabilnější než v horách. Odpolední deštík je tak téměř sázkou na jistotu. My jsme se tentokrát rozhodli nikam nepospíchat a vyhradili si na prohlídku čas téměř až do západu slunce. Nádherné písečné pláže na několika výběžcích a pobřežních kosách porostlých kokosovými palmami, roztomilé kapucínské opičky, krabi, ryby a spousta ptačích a hmyzích druhů dotváří nenapodobitelný kolorit. Škoda jen, že Manuel Antonio je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací, a tak je i mimo hlavní turistickou sezonu docela nabito. Při procházkách parkem se návštěvník může zastavit na několika úchvatných vyhlídkách na jednotlivé zátoky a zelené ostrovy na dostřel od pobřeží a v doslova v každém okamžiku je co fotit.


Už už to vypadalo, že nám všechno vyjde do puntíku, ale počasí nakonec přece jen nezklamalo a na cestě k autu nás zastihl prudký slejvák. Přestože pršelo jen necelou hodinku, byli jsme vděční za suchý přístřešek a vrstvu na sebe navíc, protože se při dešti výrazně ochladilo. Ale co to je proti jednadvaceti stupňům na klimatizaci v autě, že… A tentokrát nás čekal přesun ještě delší – na severozápad ke karibskému pobřeží, téměř až na hranice s Nikaraguou. Než spadla tma, všimli jsme si ještě několika velkých rozestavěných hotelových komplexů a obřího nákupního centra amerického střihu, ale je pravdou, že oblast u Pacifiku je známá i jako oblíbené letovisko amerických (a snad i neamerických) milionářů. Nedaleko odtud jsme také zahlédli za celý náš výlet jediný pouliční průvod s muzikanty a maskami a byla to pěkná mela.

Ještě než jsme se rozloučili s Tichým oceánem, zastavili jsme se na večeři v turistickém středisku Jacó. Infrastruktura se nedala srovnat s žádným jiným místem, které jsme předtím nebo potom navštívili a mohli jsme se vybrat i z široké nabídky suvenýrů. U mě to jistí trička s originálním motivem, Karel se zase při výběru inspiroval v jedné z restaurací slánkou a pepřenkou v něžném objetí.



Vrcholný zážitek naší spanilé večerní jízdy nás potkal kousek před hlavním městem San José, kde jsme se marně asi dvacet minut snažili předjet jednoho kaskadéra se stařičkým jeepem, který měl zvláštní zálibu v jízdě v protisměru. Proč jezdil tak, jak jezdil, nám zůstalo záhadou, ale byli jsme rádi, když jsme se ho konečně zbavili. Minuli jsme ještě pár domů s bohatou vánoční výzdobou, některé doslova zářící žárovičkami a blikačkami a na nejvyšším bodě poblíž jednoho z dalších vulkánů projížděli takovou mlhou, že by se dala krájet. Bez odrazek na silnici bylo chvílemi doslova uměním najít správnou cestu a nezahučet ze srázu do hlubin.

Konečně vtipná scénka nás čekala i při hledání ubytování. Poprvé se nám stalo, že nás odmítli kvůli plnému obsazení (ale kdoví, jestli to tak bylo i ve skutečnosti). V dalším hotelu jsme si bez rezervace také neškrtli a recepční, o kterém jsme si nejdřív mysleli, že je nějakým zahradníkem, neuměl ani slovo anglicky a španělsky tak huhlal, že význam jeho slov jsme si mohli jen domýšlet. Nakonec nám ale poradil ještě jednu ubytovnu a naložil nám do auta jednoho dalšího turistu, který byl evidentně ve stejné situaci jako my a mluvit neuměl snad vůbec. Ubytování nakonec nebylo špatné a mělo snad největší sprchový kout v celé Americe. Když řeknu, že by se do něj vešla normální vana a sprcháč ještě vedle ní, rozhodně nepřeháním. Pro nás ale bylo hlavní, že jsme se mohli pořádně vyspat na výlet do Tortuguera!

Costa Rica Revisited – den třetí

Rána v tropech nebývají příliš často deštivá. Pršívá zpravidla až později odpoledne, ale zato o to intenzivněji. My jsme se výjimečně nedobrovolné sprše vyhnuli, byť horská údolí před setměním zahalila hustá mlha. První zrada přišla však už hned při snídani. Když jsme se večer ubytovávali, těšili jsme se, že tentokrát to bude i s ranní kávou a něčím na posilněnou. Jaké bylo ale naše překvapení, když po nás najednou za skromné menu chtěli zaplatit. Přesněji řečeno, Karel si ještě stihl objednat talíř s ovocem, masovou taštičkou a porcí kostarického národního jídla gallo pinto. Obsluha se však začala dožadovat kuponu na snídani a marně jsme se jí snažili ukazovat doklad o zaplacení ubytování. Já s Kris a Míšou jsme málem utřeli nos, protože ani recepční si nevěděl rady a všichni stále mluvili o nějakém lístečku. Nakonec se ukázalo, že lísteček jsme předchozího večera skutečně dostali, jenže nám jaksi nikdo neřekl, k čemu slouží, a tak jsme jej celou dobu považovali za slevový kupón do sousední restaurace.

Ale ještě na skok ke gallo pinto. Napsal jsem sice „národní jídlo“, ale ono je to s ním trošku složitější, přestože jde o prostou, byť chutnou kombinaci rýže opražené na cibulce s červenými fazolemi a kořením. Problém tkví v tom, že gallo pinto za své národní jídlo považují i Nikaragujci, a tak je velmi radno vyhnout se jakýmkoli posměškům a narážkám na to, že v Kostarice nakonec žádné vlastní jídlo nemají. Že Nikaragujci na rozdíl od Kostaričanů používají fazole černé, je jen drobný detail, který netrénovaný návštěvník sotva postřehne. Naše kulinářské zážitky během celého výletu byly vůbec poměrně zajímavé. Ne že bychom narazili na nějakou učiněnou bombu, ale několikrát jsme se shodli, že docela podobné jídlo bychom dostali i doma v Čechách. Maso na všemožné způsoby s rýží, třebaže obohacenou kokosovým mlékem nebo mořskými plody, vepřové plátky s opečenými brambory a poctivou hnědou omáčkou, pivo Pilsen, které se ani nesnažilo maskovat jiným názvem, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat.


Po dobré galské snídani jsme zase naskočili na rozdováděného oře, zařadili jedničku a vystoupali k národnímu parku Santa Elena. Čekala nás krásná procházka nefalšovaným pralesem a díky našemu brzkému příchodu jsme s výjimkou jedné skupinky německých důchodců skoro nikoho nepotkali.Tedy až na jednu čtveřici, která už zezadu upoutala moji pozornost a když jsem pak uviděl na oblečení logo Hannah, nebylo co řešit. Pražáci. Koukali na nás hodně udiveně, jako by tady žádného jiného Čecha nečekali. Když jsme se pak odpoledne znovu potkali v jedné zastrčené restauraci, působilo už to opravdu jako hodně velká náhoda. Popisovat mlžný prales by bylo asi zbytečné, když je stejně nejlépe vidět na fotkách. Můžu snad jen dodat, že lenochod, který ležel na cestě, byl skutečně mrtvý.

Po osvěžení ve stínu věčně zelených stromů nás čekal nejadrinalinovější zážitek z celého výletu – canopy tour čili projížďka po ocelových lanech v korunách stromů. Jednoduše lanovka. Funguje to tak, že vás navléknou do horolezeckého úvazu, přes prsa přetáhnou ještě jedny popruhy a pak místo osmy dostanete na břicho velkou karabinu s kolečkem na festovních ložiscích. A pak se jen přitáhnete bradou k lanu, obsluha vás přicvakne ke kolečku a už si to svištíte v poloze pololežmo pralesem. Protože visíte jen za jeden záchytný bod, musíte dát jednu ruku za sebe na lano a vyvažovat směr, a když se blíží „konečná stanice“, stisknete lano pevně silnou koženou rukavicí a pohodlně zabrzdíte. Tedy pokud nejste příliš lehcí a nezastavíte se o kousek předčasně jako i párkrát já. To pak musíte poctivě doručkovat na konec, ale ať tak či tak to není žádná věda. Na úvod jsou lanovky kratší, na rozcvičení, a když se pak prodlužují a díky většímu sklonu i zrychlují, už vám to ani nepřijde. A pak jste najednou z korun stromů zpátky na zemi. Tři největší pecky však přicházejí až na závěr. “Tarzanův skok“ na přibližně patnáctimetrovém laně, které vás za odvážný krok do prázdna odmění luxusním zhoupnutím mezi stromy jako na liáně. Kostaričani vás pak s rošťáckým úsměvem zastavují tak, že se vám nejdřív zachytí na nohy a proletí se v závěsu pár metrů vzduchem a po tomhle „zbrzdění“ vás následně úplně zastaví jakýmsi obřím prakem z duše od náklaďáku. Hlavní je, že se všichni baví. Mně se ale ve finále nejvíce líbily dvě nejdelší projížďky tam a zpět přes údolí. Sedm set metrů dlouhé lano vás za minutku přepraví přes nádhernou zelenou rokli a v jednu chvíli máte pod sebou stodvacetimetrovou propast. Hrůza pomyslet, krása zažít. Zvlášť když se vám do tváře opírají sluneční paprsky a široko daleko není ani živáčka. Prostě si jen tak letíte vzduchem. Cesta zpátky je ale ještě zajímavější, protože vás připnou za záda tak, že visíte ve volném prostoru doslova jako Superman. V našem případě to bylo zpestřené ještě tím, že zčistajasna spadla mlha, takže najednou nebylo vidět dál než nějakých padesát metrů. Nádhera.


Jen jsme se ale odvázali z posledního lana, museli jsme se vypravit znovu na cestu. Čekal nás přesun k pacifickému pobřeží k národnímu parku Manuel Antonio, což přes nevelkou vzdálenost znamená po kostarických cestách skoro půldenní výlet. V jednu chvíli při průjezdu těmi nejužšími horskými silnicemi děravými jako švýcarský ementál se nám začalo pekelně mlžit čelní sklo. Zrada byla v tom, že se potilo zvenčí, a tak ať jsme dělali, co jsme dělali, vinou stoupající vlhkosti a prachmizerných stěračů jsme museli jet téměř po slepu až dolů na hlavní. Ona hlavní nebyla nic menšího než samotná Interamericana, dlouhá a klikatá highway spojující obě Ameriky přes úzký pás Ameriky třetí. Kdo by si ale představoval klasickou dálnici s dvěma pruhy v každém směru, byl by velmi překvapen. Když se před vámi ocitne kamion pomalu se plazící do prudkých kopců, kvůli hustému provozu jej třeba i pár desítek kilometrů nepředjedete. A když už se k odvážnému manévru odhodláte, musíte být zatraceně rychlí, což s plně naloženým autem není vždy tak docela jednoduché. Místní jsou však na situace, kdy se ve dvou pruzích kolem sebe minou dvě auta a ještě kamion, už zřejmě zvyklí. Interamericana rallye rulezzz!

Cestou nás potkal ještě zajímavý zážitek ve chvíli, kdy nás navigace chybně navedla na nově postavený úsek dálnice, kam jsme sice vůbec nechtěli, ale zato jsme museli zaplatit sprosté mýtné. Směrem tam a po obrátce o sto osmdesát stupňů i zpátky. Prostě zlodějna. Hlavně že z nás zase měli legraci, protože prý nejsme první, komu se to stalo. Kdyby nás raději místo hloupých pošklebků pustili zadarmo… O chvíli později ale přišel světlý bod, když jsem si koupil obří kokosový ořech s brčkem a za půl dolaru dostal kompletní večeři. Kokosové mléko jsem sotva vypil a to nám pak díky Míše ještě osekali skořápku mačetou a všichni jsme si dali kus čerstvé bílé dužniny. Když jsme pak dojeli do cíle a ubytovali se v hotelu, všude kolem už bylo totální mrtvo. Po procházce na potemnělé pláži jsme se proto raději šli pořádně vyspat na další den.

Costa Rica Revisited – den druhý

Vzbudil jsem se brzy, samou nedočkavostí jsem ani nemohl dospat. Je fakt, že v Davie v tu chvíli bylo už o hodinu více, nicméně venku svítilo sluníčko, a tak jsem po chvíli vzdal pokusy znovu usnout, a seskočil z palandy, abych zjistil, že je teprve 6.40. Ale dlouho už jsem čekat nemusel. O půl osmé jsme se rozloučili s naším milým hostelem a v první pekárně na hlavní ulici si dali vydatnou snídani. Já jsem měl jakýsi hutný kokosový koláč na způsob francouzského flanu, po kterém jsem pak půl dne nemusel nic jíst (i když kdo mě zná, by mi oponoval, že já nepotřebuju jíst nikdy, takže je to vlastně docela jedno…). Plán po snídani byl jasný. Přejít centrum města a kousek od velkého městského parku La Sabana si v autopůjčovně Sixt vyzvednout zarezervované auto. Skoro hodinová procházka ulicemi plnými lidí, prodavačů, troubících taxikářů i několika konkurenčních autopůjčoven však byla korunována neúspěchem, když jsme zjistili, že pobočka Sixtu zakreslená na mapě ve skutečnosti vůbec neexistuje, takže jsme museli vzít tágo a dojet zpět na letiště za jednotných 25 dolarů. Nejenže jsme neušetřili za dopravu, ale ještě jsme ztratili hodinu drahocenného času, kdy jsme mohli obdivovat skutečné půvaby Kostariky, které se nacházejí bez výjimky mimo divoké hlavní město San José.


Následně už ale zase všechno běželo jako na drátkách. Dostali jsme zlaté Suzuki Vitara s dvoulitrovým motorem a, považte, manuální převodovkou a po pár zběsilých kilometrech v okolí letiště už jsme mohli začít obdivovat bujné zelené kopce s pastvinami pro krávy, hluboké rokle a sopečné vulkány na obzoru. Naší první zástavkou byl vodopád v La Fortuně. Sedmdesátimetrové přírodní divadlo mluví za sebe a randál je to skutečně solidní. Já s Karlem jsme neodolali přilehlému jezírku a skočili do vody, která ani na konci listopadu nebyla nijak moc studená. Zato proudy od vodopádu nás nemilosrdně vracely zpátky na břeh a házely na obrovské kameny. O kus dál se proti proudu nechávali masírovat pstruzi a skupina dalších turistů se marně pokoušela aspoň jednoho ulovit. Příroda aspoň tentokrát zůstala silnější. Když jsme se vraceli po prudkých schodech nahoru na parkoviště, konečně jsme poznali, že téměř stoprocentní vzdušná vlhkost i při průměrných tropických 25°C dokáže udělat své. Klimatizace nás ale nezradila a jelo se vesele dál. Na oběd jsme se zastavili v místním supermarketu, který se od těch v Americe lišil snad jen tím, že Coca Colu tu prodávali ve třílitrových lahvích a místo Budweiseru se žízniví poutníci museli spokojit s kostarickým Imperialem. Zato banány tu měli po třiceti kolónech, což je bratru zhruba banán za kačku.


Příští zastávka byla o hezkých pár výškových metrů nahoru, kličkování v serpentinách nám ale přineslo zaslouženou odměnu v podobě vyhlídky na Volcán Arenal, jednu z několika činných sopek Kostariky. Z vrcholu nevinně vyhlížející hory stoupal úzký proužek dýmu. Těšili jsme se na slibovanou noční podívanou na rudou tekoucí lávu, šou se ale bohužel nekonala. A přitom se tu pod výbuchy podzemních sil před čtyřiceti lety úplně rozpustila část hory, která tak ze dne na den změnila svůj tvar. Tak snad příště.


Co nás ale čekalo vzápětí, si nikdo z nás ještě v tu chvíli nedokázal představit. K Arenalu jsme přijeli po solidní asfaltce, která byla mnohdy lepší než v Čechách, a rychle tak z paměti vytlačili zvěsti o tom, že kostarické silnice jsou jeden velký tankodrom a bez čtyřkolky si tu člověk až na pár výjimek neškrtne. A ona to najednou byla pravda a ta pravda nám nemilosrdně stála v cestě. Díra střídala díru, po asfaltu neštěkl ani pes a vrchol přišel ve chvíli, kdy jsme pár aut předjížděli na jedničku. Inu, nejnižší rychlost nemusí sloužit jen jako nutné zlo při rozjezdech. Když jsme s průměrem kolem 25 km/h dorazili do Monteverde, ještě pěknou chvíli jsme rozklepaní z auta hledali ztracenou stabilitu, ale výborný ananasový džus rychle pomohl. Ani papírové stěny hotýlku deset dolarů za noc i se snídaní nám nezabránily, abychom se parádně vyspali na další dobrodružství. A že nás jich další den ještě čekalo…