Jak je důležité míti černocha

Dnes odpoledne jsem měl tu jedinečnou příležitost navštívit představení divadelního souboru při Nova Southeastern University, kam jsem se sám tak nezdárně hlásil (více v mém blogpostu ze 3.září). Výsledek téměř dvouměsíčního snažení herců a celého tvůrčího týmu se nepochybně zúročil. Představení bylo moc pěkné a ani chvíli jsem se nenudil. Nebudu do detailu popisovat zápletku známé hry Oscara Wildea, kterou pravděpodobně alespoň jednou v životě viděla většina českého národa. O kulturně zanedbané Floridě se žel totéž pravděpodobně říci nedá, o to více je ale třeba ocenit kvalitu poloprofesionálního školního nastudování (podotýkám, že většina herců divadlo v nějaké formě studuje).

Do detailu promyšlená scéna s autenticky vyhlížejícím nábytkem, milá a nevtíravá hudba, poctivé vrstvené róby slečen a elegantní šaty pánů včetně nezbytných klobouků dávají tušit velký kus práce, který za přípravou představení stál. Aby bylo poctě velkého dramatika učiněno zadost, herci si dokonce osvojili okouzlující britský přízvuk, za což jsem je sice v prvním dějství proklínal, ale vzhledem k tomu, že české znění textu znám v podstatě zpaměti, postupně jsem si zvykl a v závěru už mi "Áldžrn'n" i "áftrn'n 'tý" přišlo docela roztomilé.

Pointa však tentokrát tkví docela jinde a je vpravdě zdrcující. Tetu Augustu alias Lady Bracknell, nebo chcete-li nesnesitelnou matku krásné Gwendolen Fairfax totiž ztvárnila čer- „wait for it“ -noška!!! Podotýkám, že byla skvělá a ve své slizkosti a tělesných rozměrech naprosto nedostižná, ale ve chvíli, kdy vstoupila na scénu, pro mě veškeré porcelánové nádobí, polstrovaná křesla a houpačka s živými květinami náhle ztratily smysl. A tak nezbývá, než si položit zásadní otázku: Je takový výběr herečky pokrytectvím, pohrdáním divadlem nebo „pouhým“ uměleckým záměrem? Přes jistý nechtěný prvek komičnosti, který obsazení přináší ve chvíli, kdy se Lady Bracknell brání svěřit jedinou dceru do rukou nalezence Jacka a sama by přitom své nebohé Gwendolen nemohla být nepodobnější, mi skutečný smysl uniká. Asi jsem zkrátka žil v Americe ještě příliš krátce...

Úspěšné dobytí

Novodobí hrdinové? Asimilovaní přistěhovalci? Nebo snad nezdární turisté, kteří neudělají krok bez svého plechového miláčka? To že jsme my? Dojmy se mísí a pro člověka odkojeného dlouhými výpravami do panenských koutů naší krásné země, kde ona příslovečná voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, je něco podobného tvrdý náraz. Jen si zkuste bez auta za den udělat osmisetkilometrový výlet s převýšením několika Mount Everestů a on vás přejde smích. Vyměknul, zestárnul nebo ho snad ta Amerika dočista zkazila? Ale kdeže! Pořád rád strčí hlavu do ledového horského jezera nebo udělá pár kotrmelců na písečné duně (jestli vás překvapilo, kde se v Coloradu vzaly písečné duny, čtěte dál;-)!

Den jak vymalovaný s jasnou oblohou a pozdními slunečními paprsky, které jako by se nechtěly vzdát babího léta, začal stylově nad vaflemi s poctivou jahodovou omáčkou. Možná toho posilnění na cestu bylo až příliš, ale jistě uznáte, že když se člověk vydá dobývat vrcholy čtyřtisícovek, chce mít posichrované všechny fondy, a tak jsme se osvědčených zásad podrželi i my.

Za krátkou chvíli (na americké cestovatelské poměry, přirozeně) už jsme si zavzpomínali na Sallyho v Colorado Springs a vyrazili příkrou silnicí vzhůru do oblak. U jezera, v jehož hladině se zrcadlily mocné štíty, jsme si na oblém kameni zahráli na Malou mořskou vílu a o chvíli později složili poklonu sympatickému páru věcně mladých důchodců na Harleji, kteří si to spolu s námi šinuli po bahnité cestě vpřed. Inu, pokud bych měl jednou zestárnout, tak jedině takhle. Na samotný vrchol nás sice nakonec ostrý vítr a ještě ostřejší rangerka nepustily, ale krásného výhledu a fotošílenství jsme si užili i tak. Hlavně nás však čekala ještě dlouhá cesta na horký jih.

Věřte nebo ne, sklesat během několika minut z výšky Großglockneru na Sněžku není žádná legrace. Zvlášť když se snažíte na mobilu naladit dostatečně silný signál GPS, abyste si aktuální nadmořskou výšku nemuseli cucat z nasliněného prstu proti větru. Výšková nemoc tady naštěstí nehrozí, ale i tak se člověk rychleji zadýchá, což vysvětluje nesmyslnost konspiračních teorií o neodhalitelném dopingu hokejistů Colorada Avalanche. Zhluboka dýchejte ve dvou kilometrech a úspěch přijde sám. Guaranteed! Aneb také "Down with Florida"...

Karel byl z nás čtyř zasažen nejtvrdším úderem, protože se při obědě zpronevěřil své pečlivě hýčkané stravovací kultuře Buffalo Wings a objednal si steak. Naštěstí byl ale do večera zase v pořádku. Dálnice 25 se směrem na jih pomalu svažuje až do Nového Mexika. My jsme ale raději vyrazili najít svoji poušť do hor. A úspěch to byl plný, až jsme radostí zrobili (rozhodně víc než) dvě mexické vlny! Uznejte sami - písečné duny pod zasněženými vrcholky hor v nadmořské výšce 2500 metrů. Neodporuje to tak trochu zdravému rozumu. Snad, možná, ale při vší kýčovitosti se nám na horách z písku zmítaných poryvy větru za nádherného západu slunce naskytl neopakovalený zážitek. A proto také ty kotrmelce:o). Měsíc se však o slovo přihlásil o slovo rychleji, než jsme stačili nastartovat náš skromný dvoulitr a s tím, jak přebral vládu nad Coloradem, učinil i definitivní tečku za dalším krásným dnem ve Skalistých horách. Tedy skoro definitivní. Neboť to, co se dělo poté, už na blog nepatří. Dobrou noc...

P.S.: Jen tak mimochodem - zkoušeli jste někdy dojit krávu? Kdybyste k tomu náhodou měli co říct, mám na pokoji vanu. A z komínka už se taky kouří... Tak přijďte pobejt;-)!

Dobývání Colorada

Rád se těšívám na různé věci jako malé dítě. Tu je to divadelní premiéra, tu konec semestru, jindy třeba výprava do přírody. Téměř vždy mě ale s jistotou odzbrojí příslib "dobývání" nepoznaných míst. A když cesta do neznáma ještě navíc začíná na letišti - no jéje!

A tak jsem se čistou a nezkalenou radostí těšil i na náš výlet do Colorada - tedy výlet můj, Karlův, Luďkův a Kristýnin. Těšil jsem se celých čtrnáct dnů, kdy jsme si řekli definitivní ano a své odhodlání stvrdili - no, mailem (když to tedy chcete slyšet;-). Po týdnu se však najednou začalo zdát něco v nepořádku. Teploměr v Davie se po dvou měsících neúnavných špičkových výkonů s bídou doplazil k 70 fárnhajtům (zkrátka po předchozích třicítkách bylo 20 nedosažitelnou metou) a s tím se začal vytrácet i hlavní motiv naší cesty - utéct z veder a vidět něco jiného než rovinu.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Hory z Colorada nikam neutekly a v Davie se teploty vrátily k "normálu", a tak jsme v pátek před svítáním mohli odvážně vyrazit vpřed s palubní vstupenkou v kapse a cílem Denver na jazyku. Poprvé v životě jsem na letišti procházel speciálním detektorem výbušnin, který člověka asi na třicet vteřin uvězní a na závěr procedury jemně ofoukne (pozor na krátké sukně, dámy!). Poprvé v životě jsem také letěl s Continentalem a měl to štěstí okusit "komfort" zřejmě posledních amerických full-service aerolinií, které na vnitrostátních linkách "proudly serve you with" - no hádejte - a muffin! Přirozeně, tím, že nás čekal ranní přestup v Houstonu, mohli jsme si za odměnu dát muffiny dva. A na druhém letu navíc v rámci speciálního "debug" videa on demand téměř čtvrt hodiny sledovat veselého Red Hat tučňáka, jak sype z rukávu nesourodé kódy - vážně bezva legrace;-)! I když pár dílů HIMYM o chvíli později také nebylo k zahození...

Konečně jsme v 10.30 zaparkovali u cílového gatu architektonicky velmi originálního letiště v Denveru a krátce po poledni osedlali našeho nového oře v hávu Nissanu Quashquai a hurá do hor. Ten pravý cíl byl totiž ještě daleko před námi a vysoko nad námi, naštěstí však na sebe nedal dlouho čekat. A zřejmě tušil proč. První sněhovou nadílku v hornickém Georgetownu jsme nadšeně využili jako legální munici pro zastrašení přátel, po dobrém obědě nás vzápětí závistí zatlačil do sedadel pohled na lyžaře, kteří se před námi nijak nerozpakovali vesele brázdit "první sjezdovku u dálnice nad městem". Ono by se asi ještě patřilo dodat, že ona první sjezdovka byla hezkých pár desítek kilometrů daleko a tři kilometry nad mořem, ale koho to v tu chvíli zajímá, když si ti sprosťáci jen tak lyžují na konci října, jako by se nechumelilo. A tak jsme jeli dál a nakonec po spoustě překrásných výhledů a zběsilého cvakání spouští objevili svůj vlastní vrchol.

Něco málo přes dvanáct tisíc stop, bratru zhruba kolem vrcholu Großglockneru nás čekalo úžasné přírodní překvapení. Prudký vítr na vrcholu placaté hory a silničního průsmyku vál v hustých závěsech proudy sněhu přes asfaltovou cestu, halil do té chvíle jasné a hřejivé sluneční paprsky a nevymyslel nic lepšího, než že nás vylákal všechny ven z auta na nedalekou vyhlídku. Nebudu popisovat, co přesně jsme během necelé čtvrthodiny venku všechno dělali, máme to ostatně vše pečlivě zdokumentované (zejména pro pozdější potřeby vznešeného Florida Bar), když ale řeknu, že v tomhle vichru byl malém nadlidský úkol natáhnout si tričko zpátky přes hlavu a že mě pak ještě pořádný kus cesty ve vyhřátém autě svírala bolest od prokřehlých prstů, bystrému čtenáři asi neujde, co že nás to mohlo napadnout;-).

Ale stálo to za to. Ostatně jako všechno tenhle den, který vydal minimálně za dva. Pravda, u večeře už jsme všichni usínali a těšili se zpátky do hotelu v Denveru, ale na to se snadno zapomene. Hlavně když máme proč se vrátit - vyhlédli jsme si totiž prázdninový byteček v Aspenu za jeden a půl milionu. Jasně že dolarů, ale uznejte - nekupte to! A kdybyste přece byli na pochybách, rozhodně je to lepší investice, než si koupit titul. Nebo Kočku. Nebo si nafouknout psa místo píchlé pneumatiky. Ale o tom až zase někdy příště...

V Americe kuřáci nemají na růžích ustláno

Po pravdě řečeno je nečeká nic jiného než tvrdá a horká zem. A dobře jim tak! Ale vezměme to pěkně popořádku. Dávno pryč jsou doby, kdy se kovboj s drsnou tváří neohroženě proháněl divokými údolími a pláněmi západu (rozuměj Marlboro country) a jeho obraz byl idolem napříč generacemi. Dávno jsou doby, kdy se kouřilo na nemocničních chodbách a na palubách linkových letadel (třebaže vývoj jde nezadržitelně dopředu a nebyl to nikdo jiný než Michael O'Leary, kdo nedávno ohlásil, že když se teď dá "kouřit" i bez dýmu, Ryanair to rozhodně nenechá bez povšimnutí). Inu, byznys je byznys a o ten svůj se obávali i francouzské kavárny, italské pizzerie a irské puby. Obavy se ukázaly jako liché a naopak se rozšířila klientská základna. Good deal, řekl by každý rozumný člověk a nápad přijal za svůj. Ne tak čeští politici. Ale co, domácí kolbiště mě ještě na pár měsíců může nechat v klidu a na jaře dám určitě svůj hlas straně, která slíbí rychlou změnu (dejme tomu, že dýmku bych byl ochotný tolerovat:-).



Fakt, že na akademické půdě se nekouří, už dnes asi nikoho nepřekvapí. Z Prahy si ale mnozí jistě vybaví hloučky dýmajících nedomrlů před vchody do škol, kteří vám nejlépe ve chvíli, kdy se potřebujete zhluboka nadechnout k doběhnutí tramvaje, s gustem okoření vaši dávku kyslíku. S tím se tu teď v rámci programu odvykání kouření rozhodli rázně zatočit. Na obrázky se můžete podívat sami. Na závěr si neodpustím ještě jedno povzdechnutí. Proč kuřákům v různých kampaních nabízejí za úspěšné dokončení odvykací terapie atraktivní odměny. Jak k tomu přijdeme my "nikotinově čistí"? Přemýšlím, že bych dal všanc své bezcílné surfování na internetu (kromě psaní blogu, samozřejmě:-). Čeho byste se byli ochotní vzdát vy?



As you may have heard, NSU has adopted a smoking restriction policy to promote healthy lifestyles and ensure clean air around campus buildings while greatly reducing exposure to secondhand smoke. Under the "Healthy Sharks" initiative, NSU faculty, staff and students who want to quit smoking are encouraged to take advantage of the University's multiple smoking cessation programs and resources which are available year-round.



Beginning this month, ashtrays will be removed from outside of buildings and smoking will be prohibited everywhere on main campus except at 12 designated smoking locations.

Zkouška jako z hororu (nebo spíš z Harryho Pottera)

Karel to dneska pojmenoval naprosto přesně: "Víte, že už nám do konce školy zbývá jenom šest týdnů?" Třebaže jsem jich sám napočítal sedm a třebaže "do konce" školy znamená bohužel totéž co "do začátku zkouškového", polovinu přednášek už máme zkrátka a dobře poctivě odsezenou. Důvod k oslavě, zdálo by se. Na tuhle hru s radostí přistoupili i naši profesoři, kteří si nás v minulých dvou týdnech nezávazně prozkoušeli při mid-term practice exams.

Nejvážněji ku všeobecnému překvapení vyzněla zkouška z předmětu Legal Study Skills, který se sám o sobě příliš vážně brát nedá. Už to, že místo „přednášky“ se našim pravidelným každotýdenním seancím říká „workshopy“, o mnohém vypovídá. Ale nepředbíhejme - zkrátka psali jsme interim essay a poprvé jsme si mohli vyzkoušet, jaké je to psát zkoušku na počítači ve speciálním programu a vychutnat si úlevu v podobě dvojnásobného časového limitu, poskytovanou exchange studentům v prvním semestru. A nebylo to úplně špatné...

ExamSoft, ve kterém se zkoušky píší, je zajímavý kus softwaru. Míše po instalaci vyřadil z provozu téměř všechny ostatní aplikace, což jsme ale promptně vyřešili obnovením systému do posledního bodu obnovení. Mě se pak jen zdvořile zeptal, zda mi může počítač restartovat a když jsem si zkusil spustit testovací soubor zkoušky, nenápadně se mi snažil podsunout, že bych ho mohl nechat rozběhnout systém v nouzovém režimu, kde bych se pro své vlastní dobro nedostal k jiné aplikaci. Tomu říkám zákeřnost! Ale samozřejmě jsem se nedal. Počítačový slovník je totiž víc než jen dobrý kamarád:-).

Možná se ptáte, proč byla zkouška jako z hororu, když podle mého dosavadního popisu musela být spíše takovým příjemným posezením s kamarády. Po pravdě řečeno to bylo příjemné posezení s kamarády. Dostali jsme ještě s pár místními studenty s přiznanými úlevami zvláštní pohodlnou zasedačku, na rozdíl od ostatních i vytištěné zadání, ve kterém se dá, jak známo, mnohem lépe čmárat a zvýrazňovat než v textovém editoru a hodina a půl také vypadala jako optimální čas (však ono na nás při osmihodinových finals ještě dojde, nebojte...).

Inu, pokud vás zajímá, jak také může vypadat zadání americké (byť jen interim) zkoušky, nabízím plné znění textu níže. Myslím, že stojí za přečtení;-)!

Denise, an anthropologist, while exploring the mountains of ancient Transylvania, was bitten by a wolf before she was able to kill the animal. Soon after her return to the U.S. and her job as a research anthropologist, Denise began having vivid dreams once a month in which she ran through neighborhoods on all fours and howled to the moon. When awakened, Denise found strange objects like grass, twigs and animal bones on the floor of her bedroom.

Several months later, violent crimes began occurring after midnight every four weeks. Several people were mauled by a “large wild animal” and suffered bites and other injuries. The day after the latest attack, Denise awoke to find herself covered with blood. She also found a man’s wallet lying on the bedroom floor and was shocked when she learned from the newspaper that the wallet belonged to the victim.

Based on her anthropology training and knowledge of folklore, Denise concluded she had become a werewolf (i.e., a human being who has changed into a wolf while retaining human intelligence) and realized she would continue to be transformed at least once every month on the nights of the full moon. On these nights, Denise locked herself in a room with no windows and chained herself to a specially constructed chair. The violent attacks stopped and Denise frantically searched for a cure. During this time, Denise and Victor, a man she had been dating, became serious and contemplated marriage. Victor thought it was strange that every month Denise would mysteriously disappear for one or two evenings.

Denise, having stumbled across an ancient volume about werewolves that detailed a cure, began collecting the unique ingredients. Victor, annoyed by Denise’s strange monthly disappearances, insisted that she accompany him to an important office Halloween costume party and said if she didn’t “perhaps I should find someone else”. Denise reconsidered her initial refusal and promised to go to the party, even though she knew there would be a full moon that evening.

Denise, confident the ancient formula would work, planned to take the cure the night of the party. However, after taking the potion, Denise felt tingling sensations as it got darker and the moon was rising. She excused herself from the people at the party and locked herself in the bathroom. Victor, who planned to surprise Denise by presenting her with an engagement ring, set up a video camera outside the bathroom to record the event.

The potion failed, Denise turned into a werewolf, opened the door and growled. Victor exclaimed, “Darling, what an original costume. Please accept this engagement ring and my love.” As Victor put the ring on the werewolf’s paw, it attacked and seriously injured him. After subduing the werewolf, the party goers called the police who took the werewolf into custody and confiscated the video of the event. After the Halloween party incident, Denise never again became a werewolf (she was missing one ingredient in the potion, a lock of hair from a loved one which she obtained in the attack on Victor).

On the basis of the injuries to Victor, Denise is charged with aggravated assault under Model Penal Code, Section 211.1 (2).

Assuming admission of the evidence that establishes all of the above facts, analyze whether the State met its burden of proving that Denise committed a culpable act with the required culpable state of mind to justify a conviction.

Chvála pohybu

Tak už to na mě taky přišlo! Ne, tentokrát výjimečně necituji klasika, tedy divadelní hru Le Système deux francouzského dramatika a básníka Georgese Neveuxe, nýbrž čistou a pravdivou životní zkušenost. Mí čeští kamarádi mě totiž vytáhli běhat! Kupodivu to nestálo ani tolik námahy. Sám jsem měl totiž chuť zkusit něco nového a při představě, že jdeme bourat místní floridské zvyklosti, že po ulicích se chodí zásadně s puštěnou klimatizací (rozuměj za volantem bezpečného SUV) mé srdce zaplesalo mladickou rebelskou radostí.

Samotné běhání už ale bohužel příliš rebelsky nevypadá. Vždycky jsem ho považoval za ušlechtilý druh pohybu, ke kterému se člověk musí vypracovat, tak nějak vyzrát a dospět. Podobně jako vám napoprvé nezachutnají olivy nebo whisky, i k radosti z běhání je třeba se pořádně proběhat. Znamená to tedy, že už patřím do starého železa? Jistým způsobem asi ano, ale upřímně mi to vůbec nevadí. Objevil jsem totiž, že běhat se dá i jindy než při dohánění ujíždějící tramvaje, cestou z jedné školy do druhé nebo před těžkou zkouškou o půlnoci v parku, kdy ze sebe potřebuju vyklepat ty nejchmurnější představy nastávající katastrofy.

Běhání je zkrátka fajn. Horký floridský vzduch provoněný vlhkostí mořského proudění vám dá sice zatraceně brzy a intenzivně pocítit, že tady nejste na žádné vycházce, ale o to větší radost potom máte z pruhu cesty ve stínu stromů, zavlažovací spršky na předzahrádce domu nebo z lehkého závanu chladivého větříku. O tom, že běhání venku je mnohem větší zábava než sledování pod nohama nemilosrdně ubíhajícího pásu, nemůže být sporu.

A tak když už jsem se dávno zamiloval do ježdění na kole a na jaře znovuobjevil krásu řezání asfaltu na kolečkových bruslích, byl asi nejvyšší čas vrátit se na úplný začátek. Pravda, bosky by mi to zatím asi moc nešlo, a tak se budu muset brzy poohlédnout po nějakých lehkých slušivých joggerkách. A možná i po nějaké milé a sympatické joggerce. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne:-)!

P.S.: Po úspěšném startu si jdeme s Kris v neděli "zazávodit" s Floriďany na školní pětikilometrový běh. Držte palce, ať se včas vzbudíme, protože se vybíhá už o půl osmé ráno!

V kůži turisty

Netajím se tím, že si vždy na Facebooku hrdě přidám další dosud nenavštívenou zemi v aplikaci Where I've been. Ne že by to bylo něco bůhvíjak převratného, navíc zcestovalost neznamená automaticky světaznalost a už vůbec se jí nedají měřit lidské kvality. Řeč čísel a statistika je však již odnepaměti velmi účinným výrazovým prostředkem. Díky této zcela současné, byť slepé digitální mapě tak například vím (nebo si alespoň myslím, že vím), že jsem navštívil 26 zemí světa a ve třech z nich žil. Počkat, ve třech z nich žil? Znamená to, že jsem Spojené státy, přesněji Floridu, pojal za svůj další paralelní domov?

Nevím, kde přesně leží hranice mezi "navštívil" a "žil" - anglické "live" se dá ostatně přeložit obojace coby "žít" nebo "bydlet", čímž v našem mateřském jazyce vzniká ještě větší zmatek a galimatyáš. Vezmu-li však za předpoklad "žití" předchozí existenci "bydlení", jež zakládá nejčastěji nájemní smlouva a různé její obměny, Florida je nepochybně již několik týdnů další dědičnou kolonií Koruny české. Proč by také měl chodit Mohamed k hoře, když může hora přijít k Mohamedovi, že:-)! Jakkoli si však na Floridě můžu připadat jako doma, můj pocit jistoty zpravidla zmizí hned za branami campusu. A tak se pravidelně vžívám do vděčné role turisty, kterému bývají přešlapy snadno odpuštěny a kterého mají většinou všude rádi (dokud platí účty).

Jak vlastně takový turista vypadá? Většinou bývá velmi nápadný, protože si ještě nevytvořil dostatečné maskování (chcete-li mimikry), často dělá pro domorodé obyvatelstvo naprosto nepochopitelné věci a mívá zálibu v navštěvování míst, jejichž půvab je jim dokonale utajen. Tyto dvě na první pohled nesouměřitelné skupiny však stále pojí lidský původ, který o sobě dává vědět prostřednictvím instinktů, zejména pocitů hladu, žízně a únavy, kdy se spletité cesty turistů a domorodců nezřídka propojí.

Další pokračování už si raději odpustím, dlužno však podotknout, že díky zápecnickému založení velké části americké populace si na cestách po Floridě nepřipadám zas až tak špatně. Rozhodně by byla škoda připravit se tím o všechny krásné zážitky. A tak zatímco prodloužený poslední víkend v září mě potkal v evropském stylu svobodně a nevázaně na nejjižnější výspě "kontinentu USA", slavném Key West, první říjnový víkend byl ve znamení americké rodinné zábavy, když jsme společně v naší české partě (kterou Luděk trefně pojmenoval "Davie - Next Generation") objevovali zábavní parky v Orlandu a startovací rampy na mysu Canaveral. A zábava to byla opravdu vesmírná.

Orlando se svým jménem jihoamerických hrdinů telenovel je pátým největším městem na Floridě a spolu s přilehlou aglomerací je domovem pro více než dva miliony Floriďanů. Nachází se téměř uprostřed Floridského poloostrova, kde ho obklopují desítky menších i větších jezer, přírodních parků a jak už jsem naznačil, i parků zábavních. Nejpozoruhodnějším z nich je Walt Disney World Resort o rozloze 101 dalmatinů (totiž km2), otevřený od roku 1971. Se svými čtyřmi tematickými parky, dvěma vodními parky a bezpočtem hotelů, restaurací a golfových hřišť je podle anglické Wikipedie největší a nejnavštěvovanější rekreační oblastí na světě.

Asi právě proto jsme se rozhodli dát přednost menšímu a novějšímu Universal Orlando Resortu, který se skládá jen ze dvou parků - Universal Studios Florida a Islands of Adventure. Kdybych měl popisovat všechny atrakce a jejich vychytávky, co jsme v parcích vyzkoušeli, když jsme se zázračně strefili do dne bez front a čekání (něco podobného prý Luděk během žádné ze svých předchozích cca 30 návštěv nezažil) všechno napětí, které jsme zažili, když jsme deset minut po zavírací hodině čekali, zda se podaří zprovoznit zastavenou dračí horskou dráhu a kdybych měl vyždímat do klávesnice svého notebooku všechnu vodu, kterou na nás nemilosrdně vychrlily vodní atrakce (a která na půl dne dokonale vyřadila z provozu můj foťák), seděl bych tu nejméně do půlnoci a pak možná ještě několik dalších hodin s fénem a modlitební knihou v ruce, vzývaje nebe, aby mi vrátilo utopený počítač.

Jedním slovem to bylo super. Jen řekněte, kde na jednom místě vedle sebe potkáte činžáky ze SOHO, přístavní mola a cable cars ze San Franciska, DeLorean z Návratu do budoucnosti a nekonečné horské dráhy s kolmými starty, vystřelováním do lopingů s vruty a synchronizovanou jízdou, kdy už už máte pocit, že se bezmocně usazeni na křídlech červeného draka nutně srazíte nohama s pasažéry ledové modré konkurence a v poslední chvíli uděláte zázračné salto vzad. Simpsonovi, Shrek, Neuvěřitelný Hulk, Spiderman, Mumie, Čelisti a zanedlouho i kouzelný hrad v Bradavicích na vás s otevřenou náručí čekají v tomto surreálném paralelním světě. Nevadí, že jste malí nebo velcí, mladí nebo staří (byť extrémisti budou mít problém jako všude na světě;-) - Universal Studios si vás během chvíle obmotají kolem prstu všechny.

A tak brzy zapomenete na hlad, na žízeň, na slunce, na ležérně usazené brýle na nose a vlající mobily, peněženky a klíče po kapsách a oddáváte se té nekončící radosti. Jako vše krásné však i toto jednou skončí a ona nekonečná radost se promění ve staré známé obrysy pozemské reality. Chcete-li si vzpomínku udržet, můžete zajít do největšího Hard Rock Café na světě s obrovským růžovým cadillacem nad barovým pultem a hity Michaela Jacksona za doprovodu armády tanečníků ve stylu zombie party, vřele vás uvítá i obrovský multiplex Universal se sály vytopenými na 17°C. Ale co na tom, když právě na scéně skupina židovsko-amerických vojáků pod vedením zjizveného Brada Pitta přepisuje krvavé válečné dějiny.

Kennedyho vesmírné středisko NASA na mysu Canaveral je dokonalým protikladem Universal Studios. S prvoplánovými zážitky šetří a dojmy ve vás zanechává postupně a nevědomky během celého dne. Věrné modely i vysloužilé konstrukce skutečných vesmírných plavidel působí majestátně a tajemně, člověk má skoro strach na ně sáhnout, aby ho nějaká neznámá vesmírná síla nevtáhla do jiné galaxie. Naštěstí má všechno své vědecké vysvětlení a plány misí se zdají být podložené neomylnými propočty geniálních inženýrů.

Dobývání vesmíru je ale jako všechno ve skutečném světě historií velkých vítězství i proher, a budiž proto "kurátorům" této unikátní historické sbírky přičteno k dobru, že vám nevnucují růžové brýle. I když vlastně ano - pokud budete mít chuť zhlédnout jeden z digitálních trojrozměrných filmových dokumentů o životě na Mezinárodní vesmírné stanici či o cestě na Měsíc, dostanete k vypůjčení neforemné 3D brýle s jedním "sklíčkem" zeleným a druhým růžovým. Ale věřte mi, je to klam jen pro náš nedokonalý mozek, vaše duše se bude vznášet a dotýkat hvězd. Škoda, že jsou všechny hvězdy tak daleko...

P.S.: Na závěr jeden úkol pro přátele táborových ohňů. Zkuste spočítat, v kolika různých českých písničkách padají hvězdy.