Costa Rica Revisited – den šestý

Jestli bylo včera v letadle do Paříže docela fajn, po přistání už tomu tak zdaleka nebylo. Vlastně bych měl napsat spíš samostatný příspěvek o tom, jak jsem strávil Štědrý den na letišti v Paříži a ani nezajel do města, ale na to už nemám ani náladu ani energii. A přitom jsem měl ještě tolik plánů, co všechno tady publikovat a čím si vylévat svoji dušičku…


Poslední den v Kostarice byl trochu jako z rychlíku. Ráno jsme vstali tak akorát, abychom stihli otevírací hodinu v národním parku Volcán Irazú, který se se svojí majestátní třítisícovou výškou hrdě vypíná nad okolními údolími a hřebeny. Nahoře nic moc k vidění není. Pokud se člověk nakloní přes zábradlí, otevře se mu pohled na nazelenalé jezírko, které vypadá náramně jedovatě a evidentně nenabízí vhodné podmínky pro život, při pohledu na druhou stranu pak ale pozitivní dojem trošku zkazí les vysílačů mobilních operátorů a televizního a rozhlasového signálu. Situaci ale zachraňují překrásné výhledy do údolí směrem k San José i na sever ke Karibiku. Pokud je dobrá viditelnost, lze údajně přehlédnout celou šíji Kostariky od jednoho moře k druhému. My jsme bohužel přes brzkou hodinu tolik štěstí neměli a když jsme odcházeli, mraky už zakrývaly pořádný kus oblohy. Ostatně kdo přijde do parku později než v deset hodin dopoledne, neuvidí často už vůbec nic.


Poslední dobrodružství nás potkalo ještě cestou zpátky do autopůjčovny u letiště, kdy jsme se konečně rozhodli poslat všechny dávno napsané a ofrankované pohledy. Jak se totiž ukázalo, najít v Kostarice poštovní schránku je téměř nemožné a dokonce i vševědoucí průvodce Lonely Planet o poště mluví jen v souvislosti s doručováním balíků do Kostariky. Spolehli jsme se proto na rady naší věrné navigace a nechali se dovést k nejbližší poště. Ale ouha, pošta byla v neděli přirozeně zavřená a žádná schránka široko daleko k nalezení. Dokonce jsem se šel zeptat i prodavačky z krámku naproti poště a byl jsem odeslán o ulici výše, poštovní schránku ale nejspíš dávno odnesl vítr nebo sběrači barevných kovů. Pohledy jsme proto nakonec svěřili naší autopůjčovně a doteď nevíme, jestli aspoň některý našel svého adresáta.


A tak nám nezbylo než dát milé zelené zemi definitivní sbohem, tedy aspoň prozatím. V bistru na letišti jsme utratili poslední papírové colóny, aktualizovali status na Facebooku (protože v San José na letišti je na rozdíl od Charles de Gaulle hifi zadarmo) a hurá domů. Poslední vtipná scénka mě čekala ještě před nástupem do letadla, když se místní pozemní personál rozhodl aplikovat přísnější bezpečnostní standardy než v Americe a zakázal brát do letadla jakékoli tekutiny, i ty zakoupené po bezpečnostní prohlídce. Takže jsem ze své Nalgene lahve rozléval vodu do několika poloprázdných lahví, co tam nechali ostatní a tak trochu úmyslně při tom polil pracovnici kontroly. To má za to, když jsem se pak v letadle ani nemohl napít!


Tak vesele i smutně skončila naše výprava do Kostariky. Díky tomu, že nás přijel vyzvednout na letiště, schytal Luděk ve Fort Lauderdale kanonádu těch nejčerstvějších postřehů a dojmů – i nám z toho bleskového projíždění největších zážitků šla tak trochu hlava kolem…

Costa Rica Revisited – den pátý

Tak jsem se zase jednou spletl. Věřil jsem, že alespoň kostarický deníček dokončím ještě během naší závěrečné týdenní cesty napříč Amerikou, ale byl to zjevně nesplnitelný úkol. Jen si zkuste stáhnout do počítače fotky za celý den nabitý cestováním, alespoň trochu je upravit a pak napsat víc než jeden příspěvek během dvou a půl hodin, kdy vydrží počítač na cestách bez zásuvky. Ale co, lepší pozdě než nikdy, a tak si závěrečné postřehy nadělím aspoň teď pod stromeček cestou z Atlanty do Paříže.

Kostarika za první čtyři dny dostala pořádně na frak, tak jsme si projezdili a proobdivovali. Myslím to samozřejmě v nadsázce, ale stejně je docela dobrý výkon za šest dnů navštívit a prozkoumat čtyři národní parky, dvě sopky, jeden poloostrov, pobřeží dvou oceánů a k tomu ještě hlavní město. Tak tedy pátý den, který byl současně naším posledním celým dnem v Kostarice, jsme měli naplánovaný výlet do národního parku Tortuguero, jenž je známý zejména jako hnízdiště ohrožených mořských želv. Každodenně zhruba od dubna do října sem připlouvají tyto čtvrttunové kolosy, aby nakladly sto až dvě stě kožnatých vajec a zakryly je vrstvou písku. Tím veškerá péče o potomstvo končí a zdá se až neuvěřitelné, že některé druhy si dokážou do paměti vrýt vodu v přesně stejné zátoce, kde se jako mláďata vylíhly, aby se sem později vracely plodit své vlastní potomstvo.


My jsme se do Kostariky bohužel dostali až v samém závěru listopadu a bylo nám jasné, že už se žádná zbloudilá želva v tmavém pobřežním písku neobjeví. Nakonec i pro nás samotné nebylo tak docela jednoduché se do Tortuguera probojovat a plánování nás stálo mnoho nervů a vzájemného přesvědčování se o své pravdě (nebo chcete-li hádání). Nakonec zvítězil názor, že vstávání v šest ráno po pozdním ulehnutí by nám mohlo bez ohledu na další okolnosti snadno zkazit celý den, a tak jsme po svítání vyrazili autem do La Pavony, odkud měly co dvě hodiny odjíždět lodi do naší cílové stanice. Je nutné dodat, že jinak než lodí nebo letadlem se člověk do Tortuguera ani nedostane, pokud si ovšem nechce zaplavat v jedné vodě s krokodýly a kajmany.

Cestou do La Pavony se nám konečně naskytla vyhlídka na ony slavné kostarické banánové plantáže, kde úřadují americké kolosy Chiquita a Dole. Na plantážích samotných nic moc zajímavého není. Od silnice jsou oddělené zavodňovacím kanálem a mezerách mezi jednotlivými políčky vedou jakési lanovky, sloužící pro přetahování těžkých trsů zralých banánů. Zajímavější je fakt, že banány zrají pod poloprůsvitným modrým ikelitem, který plní vlastně dvojí funkci. Jednak o něco zmenšuje množství dopadajících slunečních paprsků, aby banány zrály rovnoměrně kolem celého trsu a jednak zabraňuje vzniku černých skvrn na slupkách, které prý američtí a evropští zákazníky nemají rádi. Takový blábol! Pokud není banán načernalý pod slupkou, sebekropenatější odstín žluté přece ničemu nevadí,ne?


Když jsme konečně krátce po deváté dorazili do La Pavony, dozvěděli jsme se, že „naše loď“ odjela asi před dvaceti minutami a další vyráží do vesnice Tortuguero až v jednu odpoledne. Hlídač parkoviště, kterému jsme dali něco drobných za stinný přístřešek pro naše Suzuki nikoli překvapivě přispěchal se záchranným plánem B v podobě známého s lodí, který si tu a tam rád přivydělá při vožení turistů po parku a který nám určitě udělá cenu. Tak cenu nám opravdu udělal – 200 dolarů za všechny čtyři, ale nabídku jsme rádi přijali, protože nám slibovala ušetřit spoustu času a i nějaké peníze za vstupy, které bychom na normální lodi museli platit. Problém byl v tom, že náš kapitán a průvodce v jedné osobě neuměl snad slovo anglicky. Tedy abych mu nekřivdil, znal jméno jednoho druhu opičky spider monkey a možná pár číslovek, protože jsme se po zastávce ve vesnici opět úspěšně shledali.

Tortuguero samotné bylo přenádherné. Téměř dvouhodinová cesta lodí byla plná zastávek na pozorování a fotografování opiček, lenochodů, netopýrů, leguánů, ptáků a přepestré květeny a stromových velikánů. Chvílemi jsme jen nehnutě zírali na to, co se děje před námi, jindy jsme závodili s kolem projíždějícími loděmi a dokonce jsme vystoupili na břeh, abychom si mohli zblízka prohlédnout maličkaté barevné žabičky.


Vesnice Tortuguero byla proti nedotčené přírodě spíše zklamání. Chatrče domorodců se mísily s obchody se suvenýry a restauracemi, moc autentického života domorodců jsme si zblízka rozhodně neužili. A tak jsme se aspoň prošli po „želví“ pláži a dali si zase jednou oběd v kostaricko-českém stylu. Čekala nám však ještě cesta zpátky lodí, která nebyla o nic méně zajímavá než ranní cesta tam.

Náš průvodce totiž ochotně vyslyšel přání, že bychom rádi viděli v řece nějakého krokodýla, a tak po chvíli odbočil z původní trasy na rameno nenápadného přítoku. Nenápadného však jen do chvíle, než jsme se podívali na barvu vody, která se najednou z hnědé změnila na temně černou. Co přesně mělo tento fascinující odstín na svědomí, jsme se nedozvěděli, ale není tak těžké uhodnout, že to bude pravděpodobně nějaký druh rostliny, jehož kořeny na přitékající vodu působí jako barva na velikonoční vajíčka. A krokodýla jsme opravdu viděli. Nejprve jen drobného kajmana, který ležel v mrtvolné strnulosti na hladině vody a vůbec ho nevzrušovala okolo pobíhající ještěrka, a pak i většího macka, který však zůstal z půlky skryt za kořeny stromů a vzrostlými keři. Nato zase zčistajasna do vody šplouchla malá sladkovodní želva – no žůžo.


Největší atrakcí měl být čtyřmetrový krokouš v rákosí téměř na konci cesty. Náš průvodce tušil, kde by se mohl skrývat a opatrně navedl svoji loď na správné místo. My jsme však v tu chvíli byli plně zaměstnaní fotografováním projíždějící lodi s navršenou hromadou velkých zeleninových banánů a dravce vedle nás jsme si všimli, až když v celé své kráse polekaně vyrazil vpřed a zmizel pod vodou. Za ten zlomek sekundy jsme jej pochopitelně nikdo vyfotit nestihli, a tak se náš kapitán jen dobře pobavil na náš účet, kde že jsme to nechali oči:-).

Zbytek dne se nesl opět v klasickém cestovatelském duchu, protože jsme se museli od karibského pobřeží dostat zpět na dostřel hlavnímu městu San José. Znamenalo to přesněji, že jsme projeli po okraji San José, abychom se neztratili někde v horách plných loupeživých band (i když to zní hrůzostrašně, v některých parcích u hlavních silnic prý může být opravdu životu nebezpečno…). A tak když už jsme tam byli, dali jsme si aspoň pauzu v McDo s nefalšovaným McCafé, se kterým jsou v USA značně pozadu a které se mi zalíbilo loni v Německu. Dobrá káva, široký výběr absolutně „nemekáčových“ zákusků a hlavně ceny, před kterými Starbucks může jen blednout. No uvidíme, jak se to vyvine v Čechách.


Konečně jsme se přiblížili k Aleluji, kterou jsme si vybrali jako cíl pro poslední přespání před odletem. Chtěli jsme být co nejblíž Vulcánu Irazú, který měl být dobyt druhý den ráno a přišlo nám tak nějak logické porozhlédnout se po hotelu v posledním větším městečku. Ale ouha, utřeli jsme nos a museli jsme se vrátit dolů pod prudký kopec do Aleluje. Když jsme pak ráno vyrazili k vrcholu, samozřejmě jsme potkali ještě několik nocoven, ale Aleluja nakonec nebyla tak špatná. Nejdřív nás čekal zážitek při sjezdu z kopce – to když nás navigace poslala na kousek cesty snad s třicetistupňovým sklonem, které jsme si všimli už cestou nahoru a bláhově se smáli, jak by tam někdo mohl projet. A najednou jsme byli ten někdo my. Po nezbytném zdokumentování s přispěním ruční brzdy jsme se sešourali dolů, drobného škrtnutí zadním nárazníkem jsme se však ani při naší světlé výšce nevyhnuli. No a pak Aleluja. Jediný hotel, kde jsme uspěli, měl místo recepce erotickou videopůjčovnu, což jsme chvíli považovali za dobrý vtip. Nakonec ale nebylo tak špatně a nebýt zimy, který o sobě v horách dávala patřičně vědět, by nám bývalo nic nechybělo. Dokonce i na ten poslední Imperial jsme si s Karlem zašli…

Costa Rica Revisited – den čtvrtý

Nezačíná už to být trochu nuda? Samé hory, pralesy, rozbité silnice, veselí domorodci… Po delším čase by se mi jistě zastesklo po kultuře vytvořené lidmi, ale v šesti dnech o tom člověk upřímně nemá moc příležitostí přemýšlet. V naší squadře jsme se ostatně shodli, že příroda je mnohem dokonalejší než jakýkoli lidský výtvor a těžko by se dalo říci, že tam či onde měla při vytváření svého díla špatný vkus. Kostarika je svoji přírodou celosvětově proslulá a hrdě se chlubí pokročilou ochranářskou politikou a rozsáhlými bezzásahovými územími. Žel nic není ideální, a tak ani v tomto ohledu není radno věřit všemu, co se říká. Banánové a kávovníkové plantáže společně s postupující výsadbou olejových palem dávají zelené zemi pořádně zabrat a zřejmě nejpřesvědčivějším důkazem je fakt, že zatímco ještě kolem roku 1940 zabíraly původní pralesní porosty tři čtvrtiny území, v současnosti je to již jen pouhá čtvrtina v rámci národních parků. A ani všudypřítomné odpadky, pro kulturu jižních národů tak typické, na kráse mnoha místům nepřidají.

My jsme však přijeli obdivovat na prvním místě právě národní parky a díky tomu jsme rozhodně zklamaní nebyli. Manuel Antonio Park Nacional je na rozdíl od Monteverde přímořským parkem, a proto je tu klima ještě stabilnější než v horách. Odpolední deštík je tak téměř sázkou na jistotu. My jsme se tentokrát rozhodli nikam nepospíchat a vyhradili si na prohlídku čas téměř až do západu slunce. Nádherné písečné pláže na několika výběžcích a pobřežních kosách porostlých kokosovými palmami, roztomilé kapucínské opičky, krabi, ryby a spousta ptačích a hmyzích druhů dotváří nenapodobitelný kolorit. Škoda jen, že Manuel Antonio je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací, a tak je i mimo hlavní turistickou sezonu docela nabito. Při procházkách parkem se návštěvník může zastavit na několika úchvatných vyhlídkách na jednotlivé zátoky a zelené ostrovy na dostřel od pobřeží a v doslova v každém okamžiku je co fotit.


Už už to vypadalo, že nám všechno vyjde do puntíku, ale počasí nakonec přece jen nezklamalo a na cestě k autu nás zastihl prudký slejvák. Přestože pršelo jen necelou hodinku, byli jsme vděční za suchý přístřešek a vrstvu na sebe navíc, protože se při dešti výrazně ochladilo. Ale co to je proti jednadvaceti stupňům na klimatizaci v autě, že… A tentokrát nás čekal přesun ještě delší – na severozápad ke karibskému pobřeží, téměř až na hranice s Nikaraguou. Než spadla tma, všimli jsme si ještě několika velkých rozestavěných hotelových komplexů a obřího nákupního centra amerického střihu, ale je pravdou, že oblast u Pacifiku je známá i jako oblíbené letovisko amerických (a snad i neamerických) milionářů. Nedaleko odtud jsme také zahlédli za celý náš výlet jediný pouliční průvod s muzikanty a maskami a byla to pěkná mela.

Ještě než jsme se rozloučili s Tichým oceánem, zastavili jsme se na večeři v turistickém středisku Jacó. Infrastruktura se nedala srovnat s žádným jiným místem, které jsme předtím nebo potom navštívili a mohli jsme se vybrat i z široké nabídky suvenýrů. U mě to jistí trička s originálním motivem, Karel se zase při výběru inspiroval v jedné z restaurací slánkou a pepřenkou v něžném objetí.



Vrcholný zážitek naší spanilé večerní jízdy nás potkal kousek před hlavním městem San José, kde jsme se marně asi dvacet minut snažili předjet jednoho kaskadéra se stařičkým jeepem, který měl zvláštní zálibu v jízdě v protisměru. Proč jezdil tak, jak jezdil, nám zůstalo záhadou, ale byli jsme rádi, když jsme se ho konečně zbavili. Minuli jsme ještě pár domů s bohatou vánoční výzdobou, některé doslova zářící žárovičkami a blikačkami a na nejvyšším bodě poblíž jednoho z dalších vulkánů projížděli takovou mlhou, že by se dala krájet. Bez odrazek na silnici bylo chvílemi doslova uměním najít správnou cestu a nezahučet ze srázu do hlubin.

Konečně vtipná scénka nás čekala i při hledání ubytování. Poprvé se nám stalo, že nás odmítli kvůli plnému obsazení (ale kdoví, jestli to tak bylo i ve skutečnosti). V dalším hotelu jsme si bez rezervace také neškrtli a recepční, o kterém jsme si nejdřív mysleli, že je nějakým zahradníkem, neuměl ani slovo anglicky a španělsky tak huhlal, že význam jeho slov jsme si mohli jen domýšlet. Nakonec nám ale poradil ještě jednu ubytovnu a naložil nám do auta jednoho dalšího turistu, který byl evidentně ve stejné situaci jako my a mluvit neuměl snad vůbec. Ubytování nakonec nebylo špatné a mělo snad největší sprchový kout v celé Americe. Když řeknu, že by se do něj vešla normální vana a sprcháč ještě vedle ní, rozhodně nepřeháním. Pro nás ale bylo hlavní, že jsme se mohli pořádně vyspat na výlet do Tortuguera!

Costa Rica Revisited – den třetí

Rána v tropech nebývají příliš často deštivá. Pršívá zpravidla až později odpoledne, ale zato o to intenzivněji. My jsme se výjimečně nedobrovolné sprše vyhnuli, byť horská údolí před setměním zahalila hustá mlha. První zrada přišla však už hned při snídani. Když jsme se večer ubytovávali, těšili jsme se, že tentokrát to bude i s ranní kávou a něčím na posilněnou. Jaké bylo ale naše překvapení, když po nás najednou za skromné menu chtěli zaplatit. Přesněji řečeno, Karel si ještě stihl objednat talíř s ovocem, masovou taštičkou a porcí kostarického národního jídla gallo pinto. Obsluha se však začala dožadovat kuponu na snídani a marně jsme se jí snažili ukazovat doklad o zaplacení ubytování. Já s Kris a Míšou jsme málem utřeli nos, protože ani recepční si nevěděl rady a všichni stále mluvili o nějakém lístečku. Nakonec se ukázalo, že lísteček jsme předchozího večera skutečně dostali, jenže nám jaksi nikdo neřekl, k čemu slouží, a tak jsme jej celou dobu považovali za slevový kupón do sousední restaurace.

Ale ještě na skok ke gallo pinto. Napsal jsem sice „národní jídlo“, ale ono je to s ním trošku složitější, přestože jde o prostou, byť chutnou kombinaci rýže opražené na cibulce s červenými fazolemi a kořením. Problém tkví v tom, že gallo pinto za své národní jídlo považují i Nikaragujci, a tak je velmi radno vyhnout se jakýmkoli posměškům a narážkám na to, že v Kostarice nakonec žádné vlastní jídlo nemají. Že Nikaragujci na rozdíl od Kostaričanů používají fazole černé, je jen drobný detail, který netrénovaný návštěvník sotva postřehne. Naše kulinářské zážitky během celého výletu byly vůbec poměrně zajímavé. Ne že bychom narazili na nějakou učiněnou bombu, ale několikrát jsme se shodli, že docela podobné jídlo bychom dostali i doma v Čechách. Maso na všemožné způsoby s rýží, třebaže obohacenou kokosovým mlékem nebo mořskými plody, vepřové plátky s opečenými brambory a poctivou hnědou omáčkou, pivo Pilsen, které se ani nesnažilo maskovat jiným názvem, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat.


Po dobré galské snídani jsme zase naskočili na rozdováděného oře, zařadili jedničku a vystoupali k národnímu parku Santa Elena. Čekala nás krásná procházka nefalšovaným pralesem a díky našemu brzkému příchodu jsme s výjimkou jedné skupinky německých důchodců skoro nikoho nepotkali.Tedy až na jednu čtveřici, která už zezadu upoutala moji pozornost a když jsem pak uviděl na oblečení logo Hannah, nebylo co řešit. Pražáci. Koukali na nás hodně udiveně, jako by tady žádného jiného Čecha nečekali. Když jsme se pak odpoledne znovu potkali v jedné zastrčené restauraci, působilo už to opravdu jako hodně velká náhoda. Popisovat mlžný prales by bylo asi zbytečné, když je stejně nejlépe vidět na fotkách. Můžu snad jen dodat, že lenochod, který ležel na cestě, byl skutečně mrtvý.

Po osvěžení ve stínu věčně zelených stromů nás čekal nejadrinalinovější zážitek z celého výletu – canopy tour čili projížďka po ocelových lanech v korunách stromů. Jednoduše lanovka. Funguje to tak, že vás navléknou do horolezeckého úvazu, přes prsa přetáhnou ještě jedny popruhy a pak místo osmy dostanete na břicho velkou karabinu s kolečkem na festovních ložiscích. A pak se jen přitáhnete bradou k lanu, obsluha vás přicvakne ke kolečku a už si to svištíte v poloze pololežmo pralesem. Protože visíte jen za jeden záchytný bod, musíte dát jednu ruku za sebe na lano a vyvažovat směr, a když se blíží „konečná stanice“, stisknete lano pevně silnou koženou rukavicí a pohodlně zabrzdíte. Tedy pokud nejste příliš lehcí a nezastavíte se o kousek předčasně jako i párkrát já. To pak musíte poctivě doručkovat na konec, ale ať tak či tak to není žádná věda. Na úvod jsou lanovky kratší, na rozcvičení, a když se pak prodlužují a díky většímu sklonu i zrychlují, už vám to ani nepřijde. A pak jste najednou z korun stromů zpátky na zemi. Tři největší pecky však přicházejí až na závěr. “Tarzanův skok“ na přibližně patnáctimetrovém laně, které vás za odvážný krok do prázdna odmění luxusním zhoupnutím mezi stromy jako na liáně. Kostaričani vás pak s rošťáckým úsměvem zastavují tak, že se vám nejdřív zachytí na nohy a proletí se v závěsu pár metrů vzduchem a po tomhle „zbrzdění“ vás následně úplně zastaví jakýmsi obřím prakem z duše od náklaďáku. Hlavní je, že se všichni baví. Mně se ale ve finále nejvíce líbily dvě nejdelší projížďky tam a zpět přes údolí. Sedm set metrů dlouhé lano vás za minutku přepraví přes nádhernou zelenou rokli a v jednu chvíli máte pod sebou stodvacetimetrovou propast. Hrůza pomyslet, krása zažít. Zvlášť když se vám do tváře opírají sluneční paprsky a široko daleko není ani živáčka. Prostě si jen tak letíte vzduchem. Cesta zpátky je ale ještě zajímavější, protože vás připnou za záda tak, že visíte ve volném prostoru doslova jako Superman. V našem případě to bylo zpestřené ještě tím, že zčistajasna spadla mlha, takže najednou nebylo vidět dál než nějakých padesát metrů. Nádhera.


Jen jsme se ale odvázali z posledního lana, museli jsme se vypravit znovu na cestu. Čekal nás přesun k pacifickému pobřeží k národnímu parku Manuel Antonio, což přes nevelkou vzdálenost znamená po kostarických cestách skoro půldenní výlet. V jednu chvíli při průjezdu těmi nejužšími horskými silnicemi děravými jako švýcarský ementál se nám začalo pekelně mlžit čelní sklo. Zrada byla v tom, že se potilo zvenčí, a tak ať jsme dělali, co jsme dělali, vinou stoupající vlhkosti a prachmizerných stěračů jsme museli jet téměř po slepu až dolů na hlavní. Ona hlavní nebyla nic menšího než samotná Interamericana, dlouhá a klikatá highway spojující obě Ameriky přes úzký pás Ameriky třetí. Kdo by si ale představoval klasickou dálnici s dvěma pruhy v každém směru, byl by velmi překvapen. Když se před vámi ocitne kamion pomalu se plazící do prudkých kopců, kvůli hustému provozu jej třeba i pár desítek kilometrů nepředjedete. A když už se k odvážnému manévru odhodláte, musíte být zatraceně rychlí, což s plně naloženým autem není vždy tak docela jednoduché. Místní jsou však na situace, kdy se ve dvou pruzích kolem sebe minou dvě auta a ještě kamion, už zřejmě zvyklí. Interamericana rallye rulezzz!

Cestou nás potkal ještě zajímavý zážitek ve chvíli, kdy nás navigace chybně navedla na nově postavený úsek dálnice, kam jsme sice vůbec nechtěli, ale zato jsme museli zaplatit sprosté mýtné. Směrem tam a po obrátce o sto osmdesát stupňů i zpátky. Prostě zlodějna. Hlavně že z nás zase měli legraci, protože prý nejsme první, komu se to stalo. Kdyby nás raději místo hloupých pošklebků pustili zadarmo… O chvíli později ale přišel světlý bod, když jsem si koupil obří kokosový ořech s brčkem a za půl dolaru dostal kompletní večeři. Kokosové mléko jsem sotva vypil a to nám pak díky Míše ještě osekali skořápku mačetou a všichni jsme si dali kus čerstvé bílé dužniny. Když jsme pak dojeli do cíle a ubytovali se v hotelu, všude kolem už bylo totální mrtvo. Po procházce na potemnělé pláži jsme se proto raději šli pořádně vyspat na další den.

Costa Rica Revisited – den druhý

Vzbudil jsem se brzy, samou nedočkavostí jsem ani nemohl dospat. Je fakt, že v Davie v tu chvíli bylo už o hodinu více, nicméně venku svítilo sluníčko, a tak jsem po chvíli vzdal pokusy znovu usnout, a seskočil z palandy, abych zjistil, že je teprve 6.40. Ale dlouho už jsem čekat nemusel. O půl osmé jsme se rozloučili s naším milým hostelem a v první pekárně na hlavní ulici si dali vydatnou snídani. Já jsem měl jakýsi hutný kokosový koláč na způsob francouzského flanu, po kterém jsem pak půl dne nemusel nic jíst (i když kdo mě zná, by mi oponoval, že já nepotřebuju jíst nikdy, takže je to vlastně docela jedno…). Plán po snídani byl jasný. Přejít centrum města a kousek od velkého městského parku La Sabana si v autopůjčovně Sixt vyzvednout zarezervované auto. Skoro hodinová procházka ulicemi plnými lidí, prodavačů, troubících taxikářů i několika konkurenčních autopůjčoven však byla korunována neúspěchem, když jsme zjistili, že pobočka Sixtu zakreslená na mapě ve skutečnosti vůbec neexistuje, takže jsme museli vzít tágo a dojet zpět na letiště za jednotných 25 dolarů. Nejenže jsme neušetřili za dopravu, ale ještě jsme ztratili hodinu drahocenného času, kdy jsme mohli obdivovat skutečné půvaby Kostariky, které se nacházejí bez výjimky mimo divoké hlavní město San José.


Následně už ale zase všechno běželo jako na drátkách. Dostali jsme zlaté Suzuki Vitara s dvoulitrovým motorem a, považte, manuální převodovkou a po pár zběsilých kilometrech v okolí letiště už jsme mohli začít obdivovat bujné zelené kopce s pastvinami pro krávy, hluboké rokle a sopečné vulkány na obzoru. Naší první zástavkou byl vodopád v La Fortuně. Sedmdesátimetrové přírodní divadlo mluví za sebe a randál je to skutečně solidní. Já s Karlem jsme neodolali přilehlému jezírku a skočili do vody, která ani na konci listopadu nebyla nijak moc studená. Zato proudy od vodopádu nás nemilosrdně vracely zpátky na břeh a házely na obrovské kameny. O kus dál se proti proudu nechávali masírovat pstruzi a skupina dalších turistů se marně pokoušela aspoň jednoho ulovit. Příroda aspoň tentokrát zůstala silnější. Když jsme se vraceli po prudkých schodech nahoru na parkoviště, konečně jsme poznali, že téměř stoprocentní vzdušná vlhkost i při průměrných tropických 25°C dokáže udělat své. Klimatizace nás ale nezradila a jelo se vesele dál. Na oběd jsme se zastavili v místním supermarketu, který se od těch v Americe lišil snad jen tím, že Coca Colu tu prodávali ve třílitrových lahvích a místo Budweiseru se žízniví poutníci museli spokojit s kostarickým Imperialem. Zato banány tu měli po třiceti kolónech, což je bratru zhruba banán za kačku.


Příští zastávka byla o hezkých pár výškových metrů nahoru, kličkování v serpentinách nám ale přineslo zaslouženou odměnu v podobě vyhlídky na Volcán Arenal, jednu z několika činných sopek Kostariky. Z vrcholu nevinně vyhlížející hory stoupal úzký proužek dýmu. Těšili jsme se na slibovanou noční podívanou na rudou tekoucí lávu, šou se ale bohužel nekonala. A přitom se tu pod výbuchy podzemních sil před čtyřiceti lety úplně rozpustila část hory, která tak ze dne na den změnila svůj tvar. Tak snad příště.


Co nás ale čekalo vzápětí, si nikdo z nás ještě v tu chvíli nedokázal představit. K Arenalu jsme přijeli po solidní asfaltce, která byla mnohdy lepší než v Čechách, a rychle tak z paměti vytlačili zvěsti o tom, že kostarické silnice jsou jeden velký tankodrom a bez čtyřkolky si tu člověk až na pár výjimek neškrtne. A ona to najednou byla pravda a ta pravda nám nemilosrdně stála v cestě. Díra střídala díru, po asfaltu neštěkl ani pes a vrchol přišel ve chvíli, kdy jsme pár aut předjížděli na jedničku. Inu, nejnižší rychlost nemusí sloužit jen jako nutné zlo při rozjezdech. Když jsme s průměrem kolem 25 km/h dorazili do Monteverde, ještě pěknou chvíli jsme rozklepaní z auta hledali ztracenou stabilitu, ale výborný ananasový džus rychle pomohl. Ani papírové stěny hotýlku deset dolarů za noc i se snídaní nám nezabránily, abychom se parádně vyspali na další dobrodružství. A že nás jich další den ještě čekalo…

Costa Rica Revisited – den první

Vzpomínat bývá většinou krásné. Na méně příjemné zážitky člověk rád zapomene, ty krásnější si často ještě více přibarví, aby ani po letech nevybledly. Sem tam sice nějaká vzpomínka roztaje nebo se ztratí v moři jiných, ale to hlavní zůstává – pocit, že se NĚCO stalo a to NĚCO stálo za to. Podobný pocit už ve mně začínají vyvolávat i vzpomínky velmi nedávné z našich dobrodružných cest po Kostarice, odkud jsme se vrátili před dvěma týdny.

Původně jsem zamýšlel každý den poctivě zaznamenávat naše cestovatelské zážitky formou deníku. Leč člověk míní a kostarické silnice mění, a tak zatímco nás naše věrné Suzuki Vitara nevěrně natřásalo na cestách necestách, mě přešla chuť strefovat se do malých čudlíků numerické klávesnice mobilu a řekl jsem si, že to raději nechám na jindy. Jindy mělo přijít hned vzápětí, ale místo toho na dveře zaklepalo zkouškové a mé spisovatelské plány znovu vzaly za své.


A tak se konečně ke slibu sobě samému dostávám teď, kdy povinnosti na čas dostaly prázdniny a já vyrážím na lov dalších zážitků. Ve chvíli, když vyťukávám tyto řádky, sedím pohodlně na palubě Airbusu A319 cestou do LA a říkám si, jaká je to prima věc mít v letadle satelitní internet zdarma. Zdarma sice jen do 15. ledna, ale tak dlouho tu snad nebudu, a tak mi to vůbec nevadí:-).

Ale zpátky ke Kostarice. Když jsme se někdy na konci října rozhodli, že Thanksgiving strávíme v naší české čtyřce právě tam, zavládlo všeobecné nadšení. Nikdo z nás pořádně nevěděl, co od malé středoamerické zemičky můžeme čekat, mísily se v nás zprostředkované dojmy a pomýlené ideály. Ať už to ale bylo, jak chtělo, ve finále jsme rozhodně zklamaní nebyli a přes mnohá více i méně příjemná překvapení jsme si těch bleskových šest dnů užili měrou vrchovatou.


Samotný výlet začal stylově. Na letišti ve Fort Lauderdale nás nejdříve poslali do fronty latinos, která se táhla na horkém slunci daleko před vchodem do terminálu, ale se svým ostře kontrastujícím vzezřením, psíma očima a destinací Kostarika na rtech se nám nějakým zázrakem podařilo přesvědčit strážce fronty, že na slunci opravdu čekat nechceme a dostali jsme se o skok dál. Chlápek měl nevděčnou roli tak trochu jako vyhazovač na diskotéce, ale vůči nám se zachoval férově a to se cení. Méně už se cení kolumbijské dámy v teplákách a s obřími kufry, které na vás cení zuby, ale někdo na rozvětvené rodiny v chudších zemích vydělávat musí. A pokud už cestuje s pasem, zřejmě nepůjde o ilegálního přistěhovalce – no vem to čert.

Konečně jsme se ocitli na palubě, zamávali Fort Lauderdale a vzápětí tesknili při přeletu přes Kubu. Jak rádi bychom se tam taky podívali… San José nás uvítalo velkou reklamou na doslova všudypřítomné domácí pivo Imperial a než jsme se stačili rozhlédnout, už jsme seděli za jednotných 25 USD v taxíku k hostelu. Na silnicích vládl zmatek. Auta se při průměrné šedesátce navzájem předjížděla za všech stran, blinkry žádné, trpělivosti ještě méně. Ale na teheránský provoz to ani zdaleka nemělo. Hostel s malou zahradou a bazénem však i tak zapůsobil jako oáza, my jsme se ale dlouho nezdrželi. Párkrát jsme se zhoupli v hamace (pestrobarevné houpací síti s hustým výpletem) a za prvních odpoledních kapek, které nás provázely i v dalších dnech, vyrazili na prohlídku města.


Ono tedy upřímně zas až tak moc co prohlížet nebylo. Dali jsme si dobrý a bohatý oběd včetně již zmíněného obligátního Imperialu (ke kostarické kuchyni ještě podrobněji v jednom z dalších příspěvků) a razili si dál cestu davem. Největší pýchou San José a možná i celé Kostariky je budova Národního divadla z roku 1897, která, když jsme ji nejprve viděli z boku z ulice, připomínala spíše vybydlený squat, ale při pohledu z rozlehlého náměstí o kus dál již bylo všechno v pořádku a interiér byl také moc pěkný. Pohled na druhou stanu náměstí zaplněného hejny holubů už byl však zase o něco smutnější. Nepřipomínal sice squat, ale řada fastfoodových restaurací jako by předznamenávala nevyhnutelný nástup „vyspělé“ americké civilizace. Možná to tak má být, zbývá však jen doufat, že Kostaričané si svoji identitu ukrást nenechají.

A tak jsme bloumali ulicemi dál. Nejvíc nás zaujaly domorodci doslova obsypané telefonní budky. Inu, mobil tu zatím moc lidí nemá, signál je mizerný a přes proklamovanou dostupnost roamingu jsme tu ani s americkými kartami neuspěli. Ve finále nám to však vůbec nescházelo, protože oč méně je v Kostarice dostupná je síť mobilní, o to častěji je k vidění a chycení síť internetová. A se symbianovou Nokií nebo iPhonem člověk nemá problém;-).


Naše procházka skončila celkem neslavně. Přeskákali jsme pár děr v silnici, drze nakoupili kartou známky na poště v hodnotě pár desítek korun, zaskočili na zmrzlinu, kterou bylo při porci dva kopečky téměř nemožné sníst, zasmáli se obrácenému logu Puma a American Eagle na oblečení ve výbojkami do ulic ostře zářících obchodech a dobrovolně se nechali pokuřující policejní hlídkou poslat zpátky do bezpečnějších ulic a do hostelu.

Večer však ještě nebyl odsouzený k úplnému nezdaru. Nejdřív jsme si dali pár dalších Imperialů nad fotbálkem v hospůdce u hostelu, kde živě promítali na plátno zápas amerického fotbalu, a pak se ještě hodnou chvíli seznamovali s dalšími návštěvníky hostelu. Jedna slečna, Denisa, pocházela stejně jako naše Míša za Slovenska, ale po deseti letech v Americe už svoji mateřštinu solidně zapomněla, a tak jsme ji museli chvílemi pomáhat. Bylo to vážně roztomilé. A tak jsme ještě vyměnili pár cestovatelských tipů, dobře míněných doporučení, slíbili si možné a nemožné a šli spát. Další dny už nás měla čekat ta pravá tvář Kostariky, pro kterou ji všichni obdivují, a bylo třeba se na náročné objevování pořádně připravit.

„Že mě nediskriminuješ? Však já ti ještě ukážu, chlapečku…“ aneb jak jsou reakce některých lidí zoufale předvídatelné

To bylo tak. Přišel jsem do školní knihovny vytisknout si poslední poznámky před poslední zkouškou, sluchátka na uších, nevidím, neslyším. Přesto vida, že tiskárna u help desku je out of service, jako už ostatně tolikrát, neohroženě pokračuji do computer room, když tu na mě jakoby zdálky volá chlapík od help desku. Otočím se a rychle chápu, že dnes si škrtnu jedině u něj. Promptně se zapisuju na papír, kde už řádka lidí přede mnou podepsala, že tisknou tady, protože jinde to prostě nejde, a čekám, až sympatická slečna přede mnou uzavře svoji tiskovou úlohu.

Vtom se za mnou zjeví maník něco mezi padesátkou a smrtí, zjevně přistěhovalec se znatelným přízvukem a ptá se, jestli už funguje tiskárna. Chlapík mu odpoví, že jo, ale že si musí počkat. Maník se ptá, jak dlouho, chlapík ukáže na mě a slečnu přede mnou, maník po chvíli pokývne hlavou, jako že teda rozumí a počká. Asi mu to pomaleji secvakává, říkám si. Mezitím se chlapík s lehkým úsměvem ve tváři, který vzbuzuje dojem, že už se s ním narodil, maníka zeptá, jestli je student. Maník zase po chvíli že jo, ale je viditelně nesvůj. V tu chvíli mě napadá, že kdyby byl někdo opravdu šílenec, mohl by ho obvinit z diskriminace pro rozlišování na základě věku, ale myšlenka je ve vteřině přebita tisíci jinými. Prostě automatický reflex.

Jenže co se nestane. Maník se zeptá, proč se chlapík tázal na jeho studentský status a že mu klidně ukáže ID. Maník chce být zajímavý, napadá mě. Ale ve své pomalosti se nedá odbýt slovy chlapíka, že jen potřeboval vědět, jestli je student, a rozjíždí velkolepou šou. Konečně se vynořuje ostré obvinění z diskriminace, byť blíže neupřesněné. No na základě původu to asi být nemohlo, protože chlapík za pultem má sám k rodilému Američanovi hooodně daleko, takže se nabízí jen to jediné, co už jsem dávno zahodil. Maník se domáhá nadřízeného, který zjevně není po ruce. A tak se chápe iniciativy sám a vyráží na lov. Říkám chlapíkovi, že mu klidně dosvědčím, že jediné, co udělal, bylo, že se ho zeptal, jestli je student, na což měl plné právo. Zbytek vystoupení jednoznačně vyprovokoval maník, byť se chlapík ve své obraně dosti zamotal, ale co na tom.

Přemítám o tom, jestli je opravdu out of any bounds of decency nebo reasonable prudence ptát se maníka mezi padesátkou a smrtí, jestli je student. Pár takových tu sice je - v našem ročníku law school oslavil nejstarší first-year tuším už padesát sedm křížků, ale přece bych to nepovažoval za standard. V Čechách by budil podezření každý, kdo vypadá na třicet a víc, proto je ta moje odhadovaná padesátka snad i na americké poměry docela rozumnou hranicí.

Naštěstí rozumní lidé ještě nevymřeli. Maník si přivádí kočku od circulation desk, které rozhodně ještě ani těch třicet nebylo a snaží se vysvětlit si s chlapíkem, co se přesně stalo. Těžko říct, jestli dostala trénink, ale s nepříjemnou situací se vypořádává se ctí. Odcházím, protože mě tu už nikdo potřebovat nebude, a domýšlím si konec. Tipuju, že chlapík dostal sprďana, ale vzápětí se tomu oba společně zasmáli. Teda jestli se maníkovi nezasekla tiskárna, ale to bych jim už opravdu nepřál…

Osmihodinová pracovní doba aneb jako za starých časů…

Co si představíte, když se řekne „píchačka“? Generace našich dědečků a babiček možná nostalgicky zavzpomíná na časy, kdy si po příchodu do zaměstnání mohli beztrestně cvaknout (a pak třebas i několikrát během dne nepozorovaně zmizet pod kukaní vrátného, jež za drobný peníz rád předstíral, že nevidí, neslyší…) a když padla, orazili si zase s tou úžasnou a radostnou vyhlídkou, že až do dalšího dne mají opravdu volno.

Jistě to tak neměli všichni, ale dnes je spíše tvrdou realitou, že práci si s sebou nosíme domů. Možná že se v lepších společnostech už nemusí potupně chodit přes turnikety a pokud ano, čipová karta má spíše funkci bezpečnostní než kontrolní. Ale jak říkám – každé má svá pro a proti. Pokud dnes doma aktivně netrávíme noci nad projekty ve snaze dohnat vražedné deadliny, pak alespoň přemýšlíme jak šéfovi oplatit jeho neomalené chování a neslýchanou drzost, že si klidně v ten samý den řekne o dlouhý přesčas. A pak o další. A další. A další. A zákoník práce je najednou jen svazek bezobsažných paragrafů, jež američtí právníci pohříchu na klávesnici naťukají jen s pomocí klávesy AltGr…

Ale dost moralizování. Já jsem měl zatím možnost do skutečného pracovního světa nahlédnout pouze z pohledu stážisty a externisty, a tak by jistě bylo nespravedlivé soudit ostatní na základě povídaček o stohodinových pracovních týdnech. I kdyby na nich bylo sebevíc pravdy, sotva mě někdo přesvědčí, že s vydělanými penězi má pak člověk ještě vůbec kdy užívat světa. Ne nadarmo je individuální křivka nabídky práce zpět zahnutá (samozřejmě za předpokladu neměnné hodinové sazby).

Já vám dnes ale nabídnu povídačku odlišnou, z krvelačné a soutěživé Ameriky, kde jsou lidé za úspěch leckdy ochotni položit život a na volném čase jim často pranic nezáleží. Osmihodinová pracovní doba by tu jistě pro mnohé zněla nanejvýš podezřele a nedivil bych se, kdyby si poťukali na čelo, kdo že je ten blahosklonný zaměstnavatel, který vás nenechá v kanceláři ani ohřát. Snad nějaký komunista?

Ale abych už konečně skočil do horké kaše – američtí studenti, zvláště ti v nižších semestrech grad schools (na „obyčejných“ college to snad ani nikdo nemůže myslet vážně) jsou studenti na plný úvazek. K full-time studiu se dá přistupovat všelijak – někdo si ke škole pořídí rodinu, někdo šidí „zaměstnavatele“, jiný zase sebe. Ale výsledek se dá těžko objektivně porovnat, dokud nedojde na lámání chleba – na finals.

O zkouškách (aspoň těch závěrečných) jsem tu zatím nic moc nepsal a ani nehodlám tuto tradici příliš měnit, ale jedna krátká poznámka přece jen neuškodí. Je to totiž děsně tajný tajemství, co se vyvažuje zlatem, takže pssst! Tak tedy Američani z nás exchangů mají takový strach a respekt, že nás raději vůbec neporovnávají se zbytkem studentů, abychom jim náhodou nerozhodili statistický model. Možná se ptáte, jak by něco takového bylo možné, když všichni začínají v podstatě od nuly, během celého semestru mají stejné podmínky a při zkouškách by je v životě nenapadlo podvádět? Ostatně proč taky, když učitelé eseje z finals poctivě čtou (proto když člověk nic neumí, aspoň se může pomstít svému profesorovi tím, že napíše sáhodlouhý elaborát o ničem:-).

Vysvětlení je překvapivě jednoduché a má původ na východ od našich hranic. Totiž přestože tu vládne absolutní spravedlnost a všichni jsou si rovni, někteří jsou si přece jen rovnější. A díky tomu máme my, nebožáčci, dvojnásobek času. Nedocenitelná výhoda se však může změnit v noční můru, pokud standardní čas pro zkoušku čítá čtyři hodiny. Pak, tušíte správně, se dostaneme k oněm osmi hodinám z nadpisu a jsme zpátky doma. Luděk osmihodinové zkoušky popsal jako svým způsobem psychedelický zážitek, který držiteli výsady přináší legitimní právo se před ostatními chlubit a chvostat (pardon, chvástat:-), ale taky by se jednomu mohlo snadno stát, že dostane do huby a nedivil bych se, kdyby soudce vystudovavší bez podobné úlevy ještě rád instruoval porotu, aby zvážila takové chlubení jako trestuhodnou provokaci na straně napadeného studenta.

Já jsem si na osmihodinovky ještě zatím jasný názor nevytvořil. Po pravdě řečeno ani nebyla příležitost, protože první final exam z contracts v pondělí trvala „pouhých“ šest hodin a po dnešní osmihodinové zkoušce z criminal law by bylo poněkud předčasné vyvozovat závěry, zvlášť když torts už jsou doslova za pár. Ach…

Abych to celé nějak důstojně uzavřel, přece jsem vedle již zmíněné výhody zavánějící falešnou rovností našel i jeden „kapitalistický přežitek“, jež se dá obratně využít ve vlastní prospěch. Totiž kdo se snaží a odvede svoji práci efektivněji a rychleji než ostatní, může odejít domů dříve. Bez výchovných pohledů líných babek z vedlejší kanceláře, které za žádnou cenu nepřipustí zvýšení pracovního tempa, a bez hloupých keců vrátného. A kdo si chce píchnout – však víte, jak je to s tím bitým psem – hůl si vždycky najde.

P.S.: A takhle to dopadá, když si dám po dvou týdnech vynucené studijní abstinence dvě malá americká piva. Zatímco začátek má původ ve směsi únavy a zaslouženého slastného opojení po osmihodinovém maratonu, konec je výsledkem 40 minut rychlé jízdy na kole v posilovně za poslechu soundtracku Šíleně smutné princezny. Ale ještě není konec. Tak zas-ráno vzhůru do boje!

P.P.S.: Že jste nepoznali rozdíl? Nebo vám obojí připadá přinejmenším stejně „šílené“? Tak to snad raději dobrou noc:-)!