Kultura jééé...

Kultura podle wikipedie a Johanna Wolfganga von Goethe zahranuje celou šíři lidského žití a konání historií a zvyky počínaje, přes umění a vědu, a hospodářstvím a politikou konče. Kultura podle Milana Richtera a staronových pražských radních (kteří, jak doufám, budou brzy už jen starostaří) je, řekněme, velmi složitý mechanismus, ale především znamená dobře zaplacenou „zábavu“, kde se pro samou řachtandu a kýč vytrácí skutečný půvab her s fantazií, hloubkou myšlenek a mnohovrstevnatámi přesahy. A co kultura v Eindhovenu? O tom jsem se sám měl jedinečnou příležitost přesvědčit v pondělí a v úterý. A pokaždé z jiného pohledu.

V pondělí byla moje role jednoduchá. S předem zakoupenou vstupenkou jsem se vypravil na koncert Holandského studentského orchestru (www.nso.nl), do zdejšího velmi kvalitního koncertního sálu ve Frits Philips Muziekgebouw. Je sice fakt, že chvilku před koncertem mě vyděsil nápis na vstupence, že koncert se koná v Airport Zaal – při zdejším odlišném chápání reality bych se totiž vůbec nedivil, kdyby měli koncertní sál i na letišti – ale pohled na internetové stánky s adresou mě vzápětí uklidnil. Největší překvapení pro mě se konalo hned na úvod – takový nátřesk na koncertě jsem zažil jen několikrát při produkcích v rámci Pražského jara, ale co víc, tady byla návštěva akce z velké části rodinnou záležitostí. Rodiny s dětmi seděly u stolů kolem prostorného dvoupatrového atria před vstupem do sálu, hloučky přátel postávaly se skleničkou vína volně po prostoru a zahanbit se nenechali ani zástupy čiperně vyhlížejících a elegantně oděných důchodců (rozuměj, nikoli jak je zvykem u nás – tedy ve svém maturitním kostýmu resp. v šatech jako na vlastní pohřeb). Téměř idylka.

Koncert samotný byl plný energie a s výjimkou velmi alternativního prvního krátkého čísla šlo o přehlídku velmi kvalitních výkonů. Přímo exkluzivní byl sólový part sympatického mladíka ve Koncertě pro violoncello e-moll, op. 85 Edwarda Elgara. O přestávce se pak jako pozornost podniku (každý týden zde mají jiné lákadlo) podávala sklenka vína zdarma, která navodila atmosféru pro závěrečnou symfonickou báseň Ein Heldenleben Richarda Strausse. Aby se sponzor koncertního sálu Philips blýskl v tom nejlepším světle, na varhanní empoře (která je tu ovšem bez varhan) byla nainstalovaná sestava barevných světel, které s každou částí změnily barvu a navodily odlišnou náladu.

Nevím, zda jsou zdejší posluchači takto vycvičení nebo jen prahnou po jakémkoli kulturním zážitku, ale na závěr každé části koncertu se konalo standing ovation. Po prvních povstanuvších se nikdo moc nedal pobízet a brzy byl na nohou celý sál. Zajímavé. Orchestr si pak na samotný závěr připravil ještě malé překvapení a přídavek v jednom, kdy na sebe muzinanti navlékli kostýmy Zorra, princezen, andělů a dalších a spustili variaci na předchozí hrdinské téma. I když jsem ještě nikdy nic takového neviděl, rozhodně to byla sranda a vážnosti a kvalitě celého vystoupení nijak neubrala.

Druhá kapitola dnešního postu se (snad to tak můžu říct) začala psát v úterý. Opět jsem se vypravil do Bunkeru, sídla studentských organizací, kde se měl konat taneční večer. Jinými slovy demo taneční školy, která se prostřednictvím půlhodinových bloků s různými tanci snažila nalákat nové ovečky do svých kurzů. Když jsem ale po sedmé dorazil, zjistil jsem, že jdu nejspíš příliš brzy, protože v tanečním sále se v rytmu hudby pohupovaly jenom holky. A tak jsem si řekl, že si počkám na klasiku, která měla začínat po deváté, a šel se podívat hned vedle na zkoušku sboru. Už mě vůbec nepřekvapilo, že sbormistr vedl sbor rovnou v angličtině – co kdyby tam náhodou byl nějaký cizinec nebo exchange.

A tak jsem si zavzpomínal na naše nesmělé gymnazijní pokusy s Vítkem Kubánkem. Ne že bych se někdy pořádně naučil zpívat podle not (tedy zvládám bezepčně přechody o půltón, o celý tón a o oktávu, a to prosím nahoru i dolů), ale nějaký základ to byl. Tady jsem se ale po pravdě moc nechytal. Možná to bylo tím, že jsem si bůvhíproč sedl k basu, možná proto, že vedle mě seděli další, kteří party viděli poprvé, zatímco ostatní už delší dobu pilně zkoušeli, možná mi prostě jen nesedl výběr zpěvů. Nevím. Ale říkám si, že to zkusím aspoň ještě jednou, abych o něco nepřišel. Mail adresovaný mísntímu studentskému orchestru totiž zatím zůstal bez odpovědi a sedět doma každý večer rozhodně nehodlám. No a když nic jiného, je tu ještě filmový klub, tak uvidíme, co z toho bude...

Jak jsem vláčel na hrbu postel přes půl města

Znáte lepší program na páteční večer, než si jet autobusem na druhý konec města koupit postel do IKEY? Já tedy ne! Jak říkám, tak se také stalo, minulý pátek jsem po rozloučení v práci vyrazil na daleký severní okraj Eindhovenu. Ani nechci počítat, kolika jsem se za celý večer dopustil chyb, ale když to vezmu pěkně popořádku, možná to nakonec spočítáte za mě. A nakonec jsem to všechno přežil a to je hlavní věc, ne?

Na úvod si dovolám krátkou poznámku ke zdejšímu systému veřejné dopravy. Eindhovenskou MHD reprezentují tak trochu nudně pouze autobusy. Ale zase ne jen tak ledajaké, a tak se s trochou fantazie dá říct, že tu kromě autobusů jezdí i metrobusy. Jak takový stroj vypadá, si můžete prohlédnout na obrázku v prvním příspěvku, prostě sci-fi. Systém s výjimkou občasných záseků na světelných křižovatek funguje spolehlivě, autobusy jsou vesměs jen pár let staré a velmi čisté, řidiči milí a patřičně jazykově vybavení. Na každé zastávce je navíc displej informující o čase příjezdu podle skutečné polohy spoje na trase, takže se vám nestane, že byste bez informací hodinu čekali v pozici rukojmího dopravního podniku, jak to jistě sami znáte z Prahy.

Ďábel tedy musí být zakonitě skrytý někde jinde: je to výše jízdného. Ne nadarmo se říká, že po Holandsku se má jezdit na kole – všechno ostatní vám totiž udělá pořádnou díru do peněženky. Za parkování auta musíte platit i před vlastním domem, natož v centru města, lístek na autobus vyjde podle vzdálenosti na 2 – 3 eura a levné časové jízdné is but a dream. O cenách vlakových jízdenek raději úplně pomlčím. Jedinou schůdnou variantou je tak cestovat po deváté hodině ráno, odkdy si můžete koupit celodenní síťovou jízdenku pro celé Severní Brabantsko za stejná 3 éčka a na vlak si pořídit za 55 euro slevovou kartu, která vám opět po deváté umožní nakupovat jízdenky se 40 % slevou. A komu se to nelíbí, má smůlu. Respektive si ve vlastním zájmu pořídí OV-chipkaart, což je jakási předplacená peněženka, se kterou se dá cestovat napříč spoji různých dopravců po celé zemi. Jen se vždycky při nástupu musíte čeknout u řidiče a při výstupu odčeknout, jinak přijdete o 4 eura, i kdyby to bylo třeba na konečné a systému muselo být jasné, že už dál jet nemůžete.

Já jsem ten den jel autobusem zbaběle i ráno do práce, abych si ušetřil ostrou půlhodinovou procházku, a tak jsem si říkal, že na cestu do IKEY a zpět se mi tříeurová jízdenka už určitě nevyplatí. Omyl. Jízdné se totiž počítá podle ujetých kilometrů přirážkou k nástupní sazbě, a tak když jedete hodně daleko, jednoduše se to nemůže vyplatit. Přesnou vzdálenost jsem samozřejmě přesně neznal, a tak jsem se nakonec dostal na 2,98 eura. Skutečná úspora, řekli byste. Ale co jí všechno předcházelo!

V IKEE mě totiž hned na úvod čekala dvě překvapení. Lehký laminátový rošt do rámu postele, který jsem si předtím vyhlédl na internetu, byl zrovna vyprodaný, a tak jsem se musel spokojit s deseti kily dřevěných latí. Nu což, to by ještě nebyl takový problém. Horší bylo, že pro samotnou postel jsem musel kvůli přestavbě parkoviště pochodovat kamsi půl kilometru do tmy a když jsem konečně tašku s latěmi nandal na rameno a útlou dvanáctikilovou krabici s postelí na druhé, nemohl jsem najít autobusovou zastávku ve směru zpět. Naproti té, kde jsem vystoupil, prostě nebyla. Tak jsem se i se svým nákladem vydal zpět po trase a než jsem narazil na první zastávku ve svém směru, autobus mi mezitím ujel. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že další pojede až za hodinu, ačkoli do té doby měla linka čtvrthodinový interval!

A tak jsem se v silném větru vydal dál s nadějí, že cestou po trase narazím na nějakou další linku. Zkrátím to – v silném větru jsem nakonec ušel asi čtyři kilometry, aby mi druhá linka nakonec před nosem ujela a já si tak počkal zbylou čtvrthodinku na autobus, kterým jsem mohl pohodlně jet už od krámu. Řidič mě chtěl s postelí nejdřív vyhodit, ale když jsem mu zdvořile anglicky řekl, že jsem exchange student a nemám, jak bych se jinak s postelí dostal domů, vzal mě na palubu. Když jsem však vystoupil na terminálu u vlakového nádraží, který slouží jako centrální přestupní bod, došlo mi, že na své chipkaart už nemám minimální potřebný čtyřeurový kredit pro další cestu a taky se mi nechtělo překecávat dalšího řidiče, tak jsem si dal pro jisototu i zbytek cesty pěšky. Přesněji další tři a půl kilometru. Tři a půl kilometru rozjuchaným pátečněvečerním městem, které je každý jiný večer totálně alibisticky totálně mrtvé. A tak jsem se mohl při proplétání se davy se svým zvláštním nákladem štěstí konejšit snad jen tím, co jsem právě předvedl: takový malý sportovní výkon. Ale ušetřil jsem celé dva centy:-)!

Když jsem pak postel hbitě sestavil a jako zaslouženou odměnu si chtěl k filmu dát cider z IKEY, čekal mě poslední podraz pátečního večera. Švédský cider je totiž bez alkoholu, a tak jsem si stejně tak dobře mohl koupit obyčejný džus a smíchat ho s minerálkou. No jo, když se nedaří, tak se prostě nedaří, co naplat. Ale první z velkých tří popříjezdových úkolů – totiž sehnat postel, internet a kolo – tím byl konečně splněn!

První setkání s Erasmáky

Při vymýšlení originálního názvu pro tento příspěvek jsem se v první chvíli bránil pokušení pojmenovat jej „První setkání s Eskymáky“, ale vzápětí mi došlo, že by to v tomto případě bylo příslovečné „kdo to říká, ten to je“. Ano, sám si tu zatím připadám trochu chladný a ke svému okolí netečný, a tak byl nejvyšší čas podniknout první aktivní krok a něco s tím udělat. A taky bych křivdil Eskymákům (nebo chcete-li Inuitům), kteří jsou podle všeho velmi přátelskými a pohostinnými lidmi. Tak tedy, ve čtvrtek jsem přijal pozvání Petra Kosnara, který mi ze všech kontaktů na facebooku do té doby věnoval nejvíc pozornosti, a zvědavě se vypravil na Game Night do jednoho z útočišť místních četných studentských organizací, do Common Roomu. Už jen probojovat se dovnitř se nezdálo snadné, protože studentské kluby se scházejí převážně pod jednou střechou tzv. Bunkeru, od kterého má každý člen či pravidelný návštěvník vstupní kartu. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo tam měl ten večer namířeno, a tak stačilo jen počkat, až někdo půjde kolem.

Samotný Common Room ve skutečnosti sestává ze dvou nevelkých místností s několika stoly, křesly a spoustou židlí, je v něm k dispozici kuchyňský kout a projektor s plátnem pro hraní her na wii. Programem čtvrtečního večera ovšem měly být hlavně karetní a stolní hry. Pro mě, starého gamblera samozřejmě nic nového pod sluncem. Hrají tu UNO, Dominion, Domino i různé další menší i větší hry. Musím říct, že pro mě bylo moc příjemným překvapením potkat pár (desítek) lidí, kteří spolu večer tráví společným hraním a povídám spíš než bezduchým trsáním na hlasitou „hudbu“, pro kterou neslyšíte vlastní slovo. Nakonec jsem si ale nejlíp popovídal s Petrovou přítelkyní Dominikou, která má hodně zajímavý osud a s Petrem se seznámila právě v Holandsku. Ve zkratce se z průmyslovky v pošumaví vydala na vlastní pěst do Anglie, kde si hlídáním dětí vydělala na bakalářské studium a při hledání magisterského oboru si pro nesporné kvality programu vybrala industriální design tady v Eindhovenu. Fakt respekt!

O ostatních jsem se tedy bohužel moc nedozvěděl, až na to, že jsou tu všichni od Němců, přes Řeky, Indy, Číňany až po Američany. TU/e asi fakt musí mít něco do sebe, ale to já se svým zaměřením těžko pochytím. Každopádně jsem se přesvědčil o tom, že Common Room za další návštěvu určitě stojí, a tak se nejspíš hned zítra vydám na koncert jedné mladé australské písničkářky, která si tu prý hraním vydělává na živobytí. Tedy pokud nakonec nedám přednost pravidelnému setkání expat komunity. Však se ještě uvidí...

Do práce, na úřad, nakoupit, domů a spát

Vstát v sedm, o půl deváté zasednout v kanceláři, s krátkou přestávkou na oběd tam vydržet do půl šesté, pak prošacovat nekonečné regály v supermarketu, pokusit se o rychlou večeři, odpovědět na pár mailů, vyčistit zuby, vyčůrat a spát. Tomu že se říká život? Já teda nevím, kde jste na tom byli, přátelé, ale mě to přestalo bavit hned první den. Tedy abych byl upřímný, hlavně to ranní vstávání. Začátky totiž většinou bývají zábavné, a pokud nejsou v rychlém sledu následovány koncem, dá se říct, že i docela poučné.

Můj první ofiko full time den v práci byl vskutku jako vystřižený ze žurnálu. Tolik nových lidí, tolik záhadných nastavení a registrací na počítači, tolik rozhovorů s technickou podporou a tolik nechápavých výrazů ve své vlastní tváři jsem opravdu ještě nezažil. Ale celkem vzato pozitivní dojem. Naproti mně sympatický Theo s originálním účesem a rozvádějící se manželkou, který se vším ochotně poradí a sarkasmy nešetří - prostě parťák do nepohody. Šéf, který s Theem sdílel až do konce ledna společnou kancelář, mi přenechal svoji židli a čistý stůl, ale taky výhled na betonovou zeď sousední kancelářské budovy. A momentálně mrzne na služební cestě v Moskvě. Je prima, když si můžete dát kdykoli kafe z automatu zadarmo, trochu však zamrzí, když po prvním loku ztratíte chuť na další. Inu, život není černobílý a všechno má své výhody a nevýhody. Stejně tak nakonec i moje práce, která se postupně rozvíjí a komplikuje, a proto o ní raději napíšu až někdy příště, abych ji postihnul v celé její šíři a rozmanitosti.

Život kancelářské krysy se na první pohled může zdát jednoduchý, protože na vás nikde nečíhají žádné kočky, na druhou stranu malých pastí a pastiček je na každém kroku víc než dost. A to nemluvím o pocitu, když se po devíti hodinách konečně zvednete z polstrované židle. Na paragraf se mnou! Tedy teď už vlastně rovnou na kolo a efekty se rázem vyruší. Systém cyklostezek v Eindhovenu (nebo možná spíš cyklosilnic a autostezek) také vydá na samostatný příspěvek. Stejně tak zajímavé body na mé každodenní trase, mezi jejichž vrcholy patří Philips Stadion mistra nejmistrovatějšího PSV Eindhoven. A nakonec i to bloudění mezi regály, čůrání a čištění zubů. Ale abych jen nesliboval, že to či ono bude, vrátím se ke svému nuznému životu pracujícího člověka. I kdybyste sami neměli nic do úst, ten pocit, že na rozdíl od pomíjivých efektů studia vytváříte nějaké hmatatelné hodnoty, je prostě k nezaplacení. Tak se těším, co přijde dál.

Co víc? Inu, vzhledem k tomu, že zítra musím zase do práce a ještě jsem se nedodíval na svůj film za odměnu za další vybojovaný den, vám přeju hezký zbytek večera a dobrou noc!

Den první – náhodné setkání v IKEE

Malá obrázková série z wikisource předznamenala velký návrat. Ano, přátelé, Floridské žralokénko je zpátky v plné kráse! Kdo tento projekt pohřbíval a věštil mu brzkou klinickou smrt, nechť se jde zahrabat sám. Ve Fort Lauderdale je písku stále dost. Teď jsem však na nějaký čas v Holandsku a Vy máte jedinečnou příležitost být tu na dálku se mnou. Dost řečí a pusťme se do vyprávění. To je stejně vždycky moje nejoblíbenější část programu…



Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!



A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.



Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.



A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.

A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…

Floridské žralokénko už brzy zpátky online! Tentokrát z Holandska...

A máte se rozhodně na co těšit!