Registrační značky na tisíc způsobů

Také Vám při toulkách po Evropě občas probleskne hlavou, proč mají v každé zemi docela jiné poznávací značky, ačkoli auta samotná se až na drobné detaily v ničem neliší? Nechci teď obviňovat úředníky a policisty národních států ze sabotování uměleckých děl vzešlých z rýsovacích prken automobilových designérů, ale proč musí mít někde značky žluté, jinde černé a téměř všude pak totálně zohyzděné speciálním fontem vylisovaných písmen a číslic, když už hezkých pár let všechny beztak respektují jednotný rozměr a modrý proužek s evropskými hvězdičkami? V Americe, kde má každý stát také svůj vlastní design, tomu alespoň dodali šťávu obrázky a přezdívkami, díky kterým se neznalý člověk rychle dozví, s kým že má tu čest.

Kdybyste se mě zeptali na názor, která evropská země má nejhezčí espézetky, bez dlouhého váhání bych odpověděl, že ta naše. Jednoduché a čisté linie písmen i číslic, nerušivé bílé pozadí, přiměřeně reflexní podklad s perleťovým efektem. Ostře řezané linie německého fontu, zbytečně veliké znaky v Polsku a ani ruské cedule připomínají ze všeho nejvíc výrobní štítek jaderné ponorky z dob studené války mi nikdy k srdci nepřirostly. Vždycky se mi pro svoji vzešenost neopak líbily značky švýcarské, nepřehlédnutelné invertní značky lichtenštejnské a v poslední době u mě získávají body za eleganci v Dánsku a Norsku. U poslední ze jmenovaných zemí obzvlášť oceňuji originalitu provedení (pro Nory předpokládám nepovinného) modrého proužku s národní vlaječkou. Že jsme v Evropě, je stejně každému jasné, tak proč všude cpát hvězdičky, které beztak dávno nereflektují aktuální počet členů?

A jak jsou na tom v Holandsku? Sýrově žluté nizozemské cedulky jsou z českých silnic všem dobře známé, málokdo však už bude vědět, že počáteční písmena slouží jako kódy provincií, že taxíky mají značky modré a pomněnkovou se vyznačují i značky pro malé mopedy a skútry s dovolenou rychlostí do 25 km/h. Tyhle vynálezy jsou zde mimochodem velmi oblíbené, protože jejich řidiči nemusejí na hlavě vozit neforemnou přilbu a navíc můžou využívat mnohem lépe průjezdné cyklopruhy a cyklostezky. Na druhou stranu snorfiets („snor“ znamená holandsky knír, „snoren“ chrápat - tak nevím, co z toho si vybrat) zdaleka nejezdí jen předpisovou pětadvacetikilometrovou rychlostí a už vůbec nevypdají jako jízdní kola s pomocným motorem, jak by jeden mohl nabýt falešného dojmu z wikipedie.


Nejzáhadnější pro mě v každém případě zůstává možnost volby, zda si na svůj vůz pořídíte klasickou celoplechovou značku s vylisovaným reliéfem, nebo si za trojnásobnou cenu auto ozdobíte cedulí s reliéfní kresbou z čehosi připomínajího tvrdý černý plast. Neříkám, že 3D písmenka a číslíčka nevypadají hezky, ale není už to přece jen trochu přehnané? Tahle libůstka také pochopitelně neodolá vlivům ohnutí při žďuchancích a nehodách, kdy lze plechové cedulky bez problému narovnat vyklepáním. Plastová písmenka se pak ráda odlupují a občas taky úplně odpadnou. Napadá mě snad jediné vysvětlení, proč jsou tyhle značky tak oblíbené: řidiči zkrátka chtějí ukázat, že na to mají. Pro každého, kdo v Holandsku někdy platil daň z motorového vozidla nebo každodenní parkovné před vlastním domem, totiž bude pár tisícovek navíc vskutku zanedbatelnou položkou.

O sběru tříděných papírových krabic a netříděných sáčků od čaje

Lidé po světě sbírají nejrůznější věci, aby se jimi mohli chlubit před ostatními, navzájem se předhánět, kdo má cennější a pestřejší sbírku, aby je mohli oprašovat, nebo své předměty zájmu shraňují prostě jen tak nezištně a pro radost. V Česku se za poslední dvě dekády většina z nás stala, ať už dobrovolně či nedobrovolně, sběrateli tříděného odpadu, což z ekonomického a zejména ekologického hlediska dává mnohem větší smysl. Ekonom má radost, že se nikde bez užitku nehromadí cenné zdroje, ekolog má naopak radost, že se hromadí cenné suroviny vhodné pro recyklaci. My ostatní si o tom můžeme myslet své, ale když to těm dvěma dělá dobře a nás to stojí jen pár kroků navíc na čerstvém vzduchu...

V minulých letech se podle různých zdrojů Česko umísťovalo na čelných příčkách v rámci Evropy ve statistikách podílu vytříděného odpadu. Pravda, nikdo už moc nezkoumal, jestli jsou suroviny následně skutečně recyklovány, ale bude-li existovat poptávka, neměl by to být problém. Evropskou jedničkou je podle některých průzkumů Německo, jiní dávají na první místo Nizozemsko. Proto by mohlo být zajímavé podívat se na místní systém třídění odpadů, zda by nám také nemohl nabídnout nějakou inspiraci a poučení.

Začnu nejdříve u sebe, protože kritizovat ostatní je mnohem jednodušší. Běžný komunální odpad se tu vyváží na různých místech s různou frekvencí. V Eindhovenu pak existují tři možnosti, jak ho naservírovat popelářům – buď ve speciálních černých pytlích nebo v klasických popelnicích, které pod hrozbou pokuty smíte dát před dům jen v den svozu, anebo odpad v pytli rovnou hodíte do speciálního podzemního kontejneru s malým komínkem na povrchu (ty ale známe i z Prahy – viz odkaz). Nebylo by to však Holandsko, aby se systém neovládal čipovou kartou a uživatelským rozhraním s dotykovým displejem – inu i vynášení odpadků může být zábava (bohužel jako všechno ostatní zde dost draze zaplacená).

Já nemám ani černé pytle, ani vlastní popelnici a už vůbec ne čipovou kartu, proto se musím v tomto směru spolehnout na ochotu svých spolubydlících a domácího, ale zatím s tím nebyl problém. A pokud jde o recyklovatelný materiál, PET lahve jsem doteď likvidovat nemusel, papír v podstatě také ne a sklo zatím úspěšně vymývám a hromadím s úmyslem ho později s gustem rozbít dobře mířenou ranou do kontejneru. Ano, popelnice na sklo tady mají podobně jako u nás téměř v každé ulici, stejně tak kontejnery na starý textil. Systém zálohování nápojových obalů jsem zatím příliš nepochopil, ale podle všeho tu také existuje. Marně byste však v Eindhovenu hledali kontejnery na starý papír. Dneska ráno cestou do práce mě tak čekala zábavná podívaná na přehlídku kartonových krabic naplněných novinami a letáky před každým domem. Popelařina tady asi musí být zatraceně dobře zaplacená, protože posbírat všechny ty krabice musí být pořádná makačka.

Ale přejme jim to. Systém podle mého kolegy úspěšně funguje už pár desítek let a zjevně nebyla potřeba na něm nic měnit. Starý papír se taky asi začal sbírat podstatně dříve než ostatní suroviny pro recyklaci. Napadá mě, že když se nějakému šťastlivci po letech podaří na půdě najít archivní tisk, bude to tady asi pořádný poklad! Byť já bych ho až zase tak moc neocenil, jak už jsem naznačil v úvodu. A co vy? Máte nějaké sběratelské nebo recyklátorské historky:-)?

O nekonečném cestování a (ne)komfortních autobusech

Také tak snadno podléháte vábení žlutých expresů Student Agency při představě pohodlných kožených křesel, pohledných stevardek, šálku voňavé kávy a pečlivého výběru domácího videa naservírovaného až pod nos? I já jsem kdysi podléhal, ale už to bude pěkných pár let. Vzpomínám si, jak má technicky založená duše přes značné porodní bolesti systému plesala nad internetovými rezervacemi po spuštění linky do Brna v roce 2004 a online čtečka kreditových jízdenek mi pak přišla jako totální scifi. Co na tom, že první autobusy Radima Jančury (Ayats) byly i v porovnání s devítistovkovými Karosami ošklivé a designivou reputaci si u mě firma spravila až nákupem Irizarů s čelem delfína (přesto je to stále neporovnatelně lacinější řešení než německá klasika Setra, Mercedes Benz nebo Neoplan). Postupem času však žluté autobusy zevšedněly i věčným dětem a Student Agency si to u mě na dlouho pokazila, když mně jako studentovi odmítla nadále poskytovat slevu (pravda, lví podíl na tom tehdy měla vláda ČSSD, která i soukromým dopravcům vnutila socialistický koncept žákovského a studentského jízdného, ale o povinnosti zrušit slevy ostatním studentům se v žádném zákoně nepsalo).

Světlým okamžikem v mé cestovní historii s SA se stalo období cenových válek s Asianou, kdy se dalo do Brna jezdit za pade. Přesto u mě vždycky výše na žebříčku kvality zůstaly společnosti provozující nové německé autobusy, ať už to byl Hotliner, Deutsche Bahn nebo nejtypičtěji Eurolines. Jejich služeb jsem si užil do sytosti během Erasmu v Kolíně a po delší odmlce jsem měl tu čest opět při včerejší cestě z Prahy do Holandska. A jaké byly pocity? Jednoznačně pozitivní! Autobus nestaví na každém fleku, řidiči se nestydí do cíle přijet třebas i o dvě hodiny dřív (pravda, musel jsem tím pádem počkat půl hodiny na první ranní vlak), při poslouchání hudby mi na rameno v jednom kuse neťuká stevardka, jestli náhodou nemám chuť na kafe, a tím pádem tam nehučí ani žádný automat, nemusím se dívat na přihlouplé filmy o amerických teenagerech, ale hlavně, a to je skutečně k nezaplacení (protože to žádná společnost čistě z ekonomické logiky dlouhodobě nezaplatí), je velmi malá pravděpodobnost, že budete muset sdílet dvousedačku s dalším cestujícím. Nezapomněl jsem na něco? Jo, taky vás řidič neprudí, že mu baťůžkem zastrčeným pod sedadlem urvete audiokabel zábavního systému, protože tam jednoduše žádný není. Bohužel elektrické zásuvky zatím pronikly jen na linku do Brna, takže vám ani sebeúspornější laptop zábavu na celou cestu nezajistí.

A proč vlastně celý tenhle příspěvek píšu? Abych připomněl zvrhlou východoevropskou zálibu v dálkovém cestování autobusy. Vždyť je to tak prosté: zadek vás po deseti nebo i více hodinách cesty bude bolet v sebepohodlnějším autubusu a i když se budete snažit sebevíc, stejně se cestou nevyspíte. Proto tam, kam ještě nevedou koleje vysokorychlostní železnice, dává největší smysl cestovat letadlem. Když bude chtít více lidí cestovat letadlem, linka bude rázem atraktivnější a přiláká konkurenci, a byla by hodně velká smůla, abyste pak při včasném nákupu nesehnali letenku za přijatelnou cenu. A pokud jde o mě, já si dodneška dělám čárky za každou cestu letadlem!

Lapálie s internetem

Kdo říká, že dneska dokáže efektivně fungovat bez internetu, kecá. Teda snad s výjimkou letních prázdnin. A ještě by se tak možná dalo dikskutovat o významu pojmu „efektivně“, ale tím to hasne. Tečka. Psát e-maily na mobilu bez QUERTY klávesnice prostě není ono, stejně tak se na něm špatně prohlížejí obrázky na facebooku, když nechcete utrácet za velké přenosy dat, o stahování aktuálních epizod oblíbených seriálů ani nemluvě. A pracovat na diplomce nebo na paperu bez přístupu k elektronickým databázím? Vyloučeno! (I když nepopírám, že to může být občas tak trochu výmluva:-))

Jak jsem napsal v postu o shánění postele, internet společně s ní a bicyklem představoval nejzásadnější nedostatky, které se mi nepodařilo vyřešit hned první den. Později se k nim bez mého přičinění přidala ještě bankovní karta, kterou sice už dávno mám, ale doteď je mi k ničemu, protože k ní jaksi nedorazil PIN kód. Občas se holt nezadaří, ale není třeba hned věšet hlavu.

Ale zpátky k internetu. Při prohlížení inzerátů s nabídkami bydlení byl internet úplně všude, tak mě ani nenapadlo, že by ho některý z majitelů mít zapojený nemusel. O to větší proto bylo mé překvapení, když jsem se před dvěma týdny ubytoval ve svém novém domově a internet nikde. Všude kolem sice spousta bezdrátových sítí, ale všechny zabezpečené. A tak jsem prvních pár dnů musel vydržet s mobilem (1 MB dat na mé předplacence stojí € 0,29 – přečíst si pár mailů a zpráv tak stojí nanejvýš padesátník), nebo dojít s laptopem do univerzitní knihovny TU/e, kde běží eduroam. V práci se pochopitelně nesurfuje a kdyby přece, Gmail a Facebook je tu stejně zablokobaný.

Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě, a proto jsem hned druhý den napsal domácímu, jestli by s tím nemohl něco udělat. Vzhledem k tomu, že přislíbil rychlou akci, jsem to nechal na pár dní plavat a spokojil se s provizoriem. Jeden večer se mi ale přece podařilo z mého pokoje připojit do jedné nezabezpečené bezdrátové sítě, a internet tak, byť s výpadky a pomalu, vybojovat. Konečně v pátek se v prázdném pokoji v prvním patře objevil blikající modem od UPC, a tak mi došlo, že je vyhráno.

Vzápětí jsem se ale přesvědčil, že zatím jen napůl. Modem sice vypadá na první pohled stejně jako výkonný model Cisco EPC3925, který UPC standardně dodává k superrychlému připojení v Česku a má v sobě zabudovaný wifi AP, ale zdání klame. Musel jsem se tedy spokojit s kabelem a židlí a jít si zaskypovat o patro níž. Druhý den jsme s Martijnem vymysleli zlepšovák v podobě 25m síťového kabelu, který byl z bůhvíjakého důvodu přiložený v samoinstalačním balíčku, a dočasný AP jsem úspěšně udělal ze svého laptopu. Marně jsem se ale snažil internet rozchodit na ADSL modemu s wifi, který dotáhla naše spolubydlící. Router je zkrátka router a modemy se pro podobné činnosti nehodí, byť by to teoreticky umět měly. A tak si možná nakonec přivezu router vlastní, aby to nebolelo. Do té doby budu muset skřípat síťový kabel ve dveřích...

P.S.: Začínám být docela dobrý v psaní na anglické klávesnici bez českých popisků. Ono je taky proč, vždyť psát bez diakritiky je barbarské a navíc se to špatně čte... (Možná jen pro vysvětlení – některé příspěvky píšu ve volných chvílích v práci. A to, že jich v posledních pár dnech bylo opravdu požehnaně, je jen předznamenáním toho, že se brzy opět odmlčím.)

O neposlušném požárním alarmu

Znáte pohádku o neposlušných kůzlátkách? Aby ne, když jste ji jako malí museli tolikrát poslouchat od maminek, babiček i z malých elpíček a ještě si při tom bláhově mysleli, jak ji máte rádi. Omyl! Kůzlátka by zasloužila nařezat na kýty a vytahat za růžky a jestli je vám někdo takový milý, rostete pro kriminál (nebo jste v něm měli už dávno skončit:-)! Stejně tak nelze mít rád požární alarmy. Pravda, mám teď sice v popisu práce je tak trochu prodávat, ale ve skutečnosti jsem nucený je nutit zákazníkům pod cenou. A proč? No právě proto že je nemá nikdo rád!

Moje pohádka o neposlušném požárním alarmu začala v sobotu, kdy jsem si v supermarketu koupil první balíček masa za tu dobu, co jsem tady. Sice jenom (s)prosté kuře, ale stejně jsem si ho hnedka musel usmažit k večeři, jaký jsem měl absťák. Vzal jsem pánev, rozpálil olej a milé maso se jal zprudka opákat. Olej párkrát blafnul, něco málo se zakouřilo a za chvíli už jsem měl večeři na talíři. A jak si ho tak nesu k sobě do pokoje, najednou hrozný kravál. Hm, to bude asi alarm. A najednou se přidá další a ještě jeden. Měl jsem pocit, že každou chvíli ohluchnu, ale zachránila mě duchapřítomná spolubydlící, která vyskočila na židli a rychlým grifem odpojila sirénu na stropě od přívodu proudu. Jaké štěstí, že zrovna byla doma, pomyslel jsem si. Ona mě však vzápětí uklidnila, že se to den předtím stalo i našemu třetímu spolubydlícímu Martijnovi a jen díky tomu věděla, co dělat. Zato v sobotu museli oba společně zavolat domácímu o pomoc. Ten si sice taky nevěděl rady, ale po konzultaci s odborníkem se nakonec dobrali řešení. Uf!

Řešení, jaképak je to řešení lézt na strop a odpojovat čidla po celém domě? Prý by měl za normálních okolností alarm přestat hned po zmáčknutí tlačítka na čidle, ale jak mu vysvětlit, že zakouřená místnost se prostě chvíli odvětrává. Stupid! Smířlivě jsem tedy namontoval všechny alarmy zpátky, za spolubydlící mezitím přišla na návštěvu kamarádka a po pár minutách siréna zničehonic spustila znovu. Asi ze setrvačnosti, krám jeden. Kámoška se zřejmě musela hodně divit, ale to ještě nezakusila to nejhorší...

Když se vrátil Martijn z práce (dělá barmana v luxusním hotelu Park Plaza), celou stórku jsem mu za jeho souvislého nadávání na adresu domácího pobaveně převyprávěl. V tu chvíli se zdálo, že je všemu konec. Ve dvě ráno jsem však vylezl ze zapařené sprchy, na což bleskurychle zareagoval dosud ztichlý alarm ve druhém patře a rodeo začalo nanovo. Tentokrát se ale pro jistotu spustilo všech asi devět sirén na všech třech patrech. A ani po vyvětrání nechtěly přestat, tak jsme je do rána museli nechat odpojené. A chudáka spolubydlící jsme honili na jakési narozeninové oslavě, protože jsme se kvůli alarmu museli přes balkón vloupat k ní do pokoje. Musí to být ale hodně dementní zákon, když Holanďanům přikazuje mít ve všech domech požární čidla, ale čidlům už neukládá, aby neprudila při běžných činnostech. Doufám jen, že měří všem stejně a zdejší kuřáci díky tomu mají aspoň o něco pestřejší život!

A jak jsem se z toho všeho poučil? Při včerejším vaření jsem hned zavřel dveře do kuchyně a naopak otevřel všechna okna, co jsem jen našel. A ještě jedno jsem si neodpustil: z protestu proti nedobrovolnému šplhání po stropě jsem jako heslo do naší nové wifi sítě nastavil „fuckingfirealarm“- kdybyste náhodou někdy šli po Karel de Grotelaan a potřebovali internet, jistě se vám tato informace bude hodit.

O cyklostezkách, ježdění na kole i padání z něj

Jako dneska si pamatuju, když jsme v prváku na gymplu skládali s naším zeměpisářem a tělocvikářem Michalem „řidičák“ z jízdy na kole. V kopcích Vysočiny jsme dělali smyky na loukách, škrábali se do rozbahněných svahů, na které byly i ty nejlehčí převody krátké, a učili se i to, jak podjet překážku, která by nám jinak bezpečně sťala hlavu. Někomu se dařilo lépe, někomu hůře, ale řidičák si nakonec už jen za tu snahu zpátky do Prahy odvezli všichni. Nejdůležitějším poznáním ale bylo to, že jezdit na kole bez helmy je blbost a v provozu je docela dobré dodržovat dopravní předpisy, o čemž se někteří rovnou přesvědčili v praxi.

Když se teď přenesu časem o necelých dvanáct let dopředu a vzduchem o několik set kilometrů na západ, říkám si, že Michal by se tu jistě dobře uživil. V Eindhovenu s helmou nejezdí nikdo, červená je pouze informativní signál a do kopce místní taky jezdit neumí, protože tady žádné nejsou (empiricky ověřeno). Často Holanďany obdivuju za to, že jsou ochotní a hlavně schopní jezdit na těch svých tunových vykopávkách s několika málo převody a neprakticky tvarovaným rámem. Ba co víc – oni si je ještě dobrovolně kupují i v roce 2011. Nejlevnější model značky Gazela (která svými proporcemi spíš připomíná toho lva, co by ji rád k večeři) přitom stojí kolem 500 eur, za což si můžete v Česku pořídit solidní krosové kolo, zmíněnou helmu a ještě vám zbude na kofolu v hospodě na výletě. Kdyby to snad někomu pořád nešlo do hlavy, nejlepší důkaz, že fakt nekecám, je nehasnoucí zájem o tato kola mezi zloději. Což mi připomíná, jak mi Ondra, který mi pomáhal s převozem věcí při první návštěvě IKEY, radil, ať večer na ulici dám nějakému černochovi deset éček a kolo můžu mít hned…

A jak to tedy na silnicích vypadá? Předně, drtivá většina Holanďanů kolo považuje za dopravní prostředek, a veškerý emocionální náboj tak jde rázem stranou. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč jezdí tak ukrutně pomalu a nezdráhají si nad sebou při dešti otevřít deštník. Já věren svým zvyklostem však kolo považuju za sportovní vybavení a podle toho se také snažím jezdit. Kecal bych, kdybych tvrdil, že čekám na každém semaforu na zelenou – tohle mírné porušování pravidel v rámci předpisů jsem od místních odkoukal hned první den. Ono to totiž na cestách po městě neskutečně zdržuje a v mých očích je docela zásadní rozdíl, jestli mi cesta do práce zabere minut deset nebo třináct. Snažím se ale poctivě jezdit se zapnutými blikačkami a s očima na stopkách, abych se vyvaroval nevyžádaných kontaktů (pořád si říkám, jaký asi přehled o dění kolem sebe můžou mít jezdci na zde docela oblíbených lehokolech).

Když jsem v předchozím odstavci naznačil, že se tu jezdí na silnicích, dopustil jsem se vědomě malé nepřesnosti. V devadesáti pěti procentech případů to totiž na kole pojedete po oddělených stezkách, v úzkých ulicích pak nejhůř po zřetelnými pruhy oddělené krajnici. Snahou je pochopitelně předcházet nehodám, kterých se tu však přesto stává velmi mnoho. Aby také ne, když cyklostezky často fungují jako tramvajový pás, což si při odbočování (na rozdíl od přejíždění tramvajového pásu, který je uprostřed, jde v tomto případě pochopitelně o odbočování vpravo) spousta řidičů neuvědomí. Cyklisti se někdy řídí panáčky pro chodce, na části křižovatek pak mají svůj vlastní semafor, který ovšem vůbec nemusí korespondovat se signály bezprostředně sousedícího přechodu, a tak i z pohledu jezdce samotného chvíli trvá, než si na všechno zvykne. Jízda na červenou je někdy kvůli špatnému nastavení signálů doslova nutnou obranou, holandským eltoďákům však slouží ke cti, že u poptávkově ovládaných semaforů klidně zelená naskočí hned a ne až v dalším cyklu. V Praze byste v podobném případě měli smůlu.

Konečně bych měl pochválit i kvalitu povrchů. V centru města je pochopitelně spousta dlážděných ulic a zpomalovacích prahů s vystřelovacím efektem, ale na to se dá zvyknout. Oddělené cyklostezky však oproti tomu zpravidla zdobí hladký červený asfalt s minimem kanálů a jiných rušivých prvků a nenarazíte tady ani na pražskými lenochy neuklízený posypový štěrk, který je velkým nepřítelem všech brzdících a zatáčejících cyklistů. Už se těším, až si tu vyzkouším kolečkové brusle, které budou na červené dráze taky klouzat jako po másle! A o dálkových cyklotrasách propojujících jednotlivá města a vedoucích malebnou stálezelenou krajinou si po dnešním prvním malém výletě určitě nechám zdát.

P.S.: Kdybyste náhodou měli pocit, že v dosavadních příspěvcích chybějí obrázky, je to realita. Příští týden si ale z Prahy přivezu foťák, tak se opět můžete těšit na oblíbené fotoreportáže:-)!