USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

Den čtrnáctý, 14. listopadu 2012

Jdeme do finále, přátelé! Těm z Vás, kteří tento epos dočetli až sem, upřímně gratuluji. Těm, co čtou náhodně, doporučuji v případě zájmu začít postupně od první kapitoly. A co se zbytkem? Pochopitelně dát za uši, nevděčníkům jedněm, ale vlastně spíš pochválit, že mají něco smysluplnějšího na práci. Že Vás snad ještě zajímá, co jsme s Evou viděli a zažili ve středu 14. listopadu? No tak dobrá, máte to mít. Inu, začali jsme pochopitelně snídaní a to klasicky po americku vaflemi se sirupem, řídkou kávou s mlékem a zcela výjimečně i vařenými vajíčky.

Nikam jsme se nehonili, beztak byla venku zima a věděli jsme, že po předchozích náročných dnech nemá smysl usilovat o žádné rekordy. Rangerka v návštěvnickém centru nám bez váhání schválila náš plán vyrazit na hike devítimílovým Spring Canyonem a s úsměvem dodala, že cesta ubíhá rychle a na samotném konci nás za odměnu čeká přebrodění potoka. Protože naznačila, že je široký jako rozpažené ruce a hluboký tak do půlky lýtek, nebáli jsme se vlka, nic. A další výlet tak mohl začít. Jarní kaňon si nás získal už od začátku působivou hrou světel a stínů, vyschlým říčním korytem s plátky bahna zkroucenými sluncem jako čokoládové hoblinky a pruhovanými pískovcovými skalami, které tolik lákaly k lezení. Eva si po pár dnech konečně zase pořádně odpočala, a tak se ani dlouho nedala pobízet a vylezla si do jedné skalní jeskyňky.

 Já jsem se vzápětí vyškrábal ještě výš, ale protože s lezením mám pramalé zkušenosti, zpátky dolů se mi pranic nechtělo, nevidě, kam bych mohl šlápnout. Ze strachu jsem proto nakonec raději ze dvou a půl metru skočil, což asi bylo mnohem nebezpečnější, ale byl jsem dole a to bylo to hlavní. Rangerka měla pravdu, cesta skutečně ubíhala rychle, alespoň tak nám to připadalo. Když se však kolem čtvrté začalo sluníčko sklánět k západu, začalo nám být zatraceně divné, že pořád ještě nejsme na konci. Zásoby téměř snědené, divoké ovce, které bychom si ulovili, se rozutekly a blížící se mrazivá noc na krku – nic moc. Jak jsme se proto zaradovali, když jsme konečně uslyšeli a po chvíli i uviděli očekávaný potok. To jsme však ještě netušili, co nás vzápětí čeká. Potok byl ve skutečnosti živá pětimetrová říčka, která se při nejlepší vůli přeskočit nedala, a tak nezbývalo než odhalit spanilou nožku.

Tak jsem to alespoň napoprvé udělal já. Když mi ale voda vystoupala nad kotníky, Eva už se za mnou zvesela smála a s kalhotami a botami kolem krku si suverénně prorazila cestu vpřed. Já jako správná primadona jsem se pak chvíli čertil, ale když jsem konečně pochopil, že nemám na vybranou, kalhoty jsem shodil též a všechny věci ukryl do batohu a tajně doufal, že mě voda nevezme s sebou. Vítězství, po zásluze důkladně umyté nohy a hurá na silnici, která nás slibovala přivést k zaparkovanému autu. Sedm mil zpátky nahoru se nám však jít nechtělo, a tak jsme si raději stopli první auto, co po minutě projelo kolem. Starší manželský pár v klasickém vanu, kde najdete vše potřebné k životu na cestách. Vivat, jsme zachráněni!

Nevím vlastně ani, kdy se ten plán zrodil, ale protože Yellowstone nám byl zapovězený, rozhodli jsme se nakonec už lehce zmožení pískovcovými skalami obětovat národní park Arches a raději se vydat do Colorada k indiánským pueblům v Mesa Verde. Toho večera nás tudíž čekala ještě dlouhá cesta. Nejprve chvíle napětí, jestli s docházející zásobou benzínu dojedeme do civilizace, a pak smělé rozhodnutí, že motelů bylo dost a znovu přespíme v autě. A věřte tomu nebo ne, navrhla to Eva. Kvůli mé nelibosti zakempovat hned vedle hlavní silnice jsme se málem pohádali, ale naštěstí bylo vhodné místo na dosah a my jsme se mohli opět vznést do říše snů.

Den patnáctý, 15. listopadu 2012

Jak jste si představovali indiánská puebla, když jste byli dětmi? Jako úhledné béžové stavby z nepálených cihel s dřevěnými žebříky a malými okénky, jak jste je znali z filmů o Vinnetouovi? A jak si je představujete dnes? Že by pořád stejně? Ne že bych se nutně chtěl připravit o podobné iluze, ale možnost spatřit obydlí indiánů a dozvědět se něco více o jejich životě na náhorních plošinách Colorada mi přišlo více než lákavé a ani Eva se nedala dlouho přesvědčovat.

Z druhé a tentokrát už opravdu poslední noci strávené v autě byla sice více než rozlámaná, ale ranní slunce vehnalo zpět do žil aspoň trochu ztracené energie, a tak jsme už v devět seděli v osamělém kinosále, abychom zhlédli krátký film o životě místních indiánů a o půlhodinku později se vypravili na guided tour se sympatickým rangerem, který za dlouhé roky vypiloval svoji prohlídku téměř k dokonalosti. Jedna herecká scénka střídala druhou, sem tam nějaké překvapení, úsměvy a na závěr mohutný potlesk návštěvníků. Někdo by namítl, že to bylo místy až přehnané a že po obsahové stránce se toho posluchač mnoho nedozvěděl, mně to ale vůbec nevadilo. Takhle nějak si totiž představuju sympatickou tvář Ameriky. Člověk se sice dobrovolně musí vzdát poloviny své mozkové kapacity a oddat se davovému nadšení, ale potom je mu fajn bez nároku na honorář.

Po téměř dvouhodinové prohlídce jsme se vydali po jednom z vyznačených okruhů za tzv. petroglyfy, tedy vyrytými kresbami ve skalních stěnách, které tu po sobě také zanechali indiáni. Jejich historie v tomto místě byla celkem pohnutá – přebývali tu v malých skupiných po celá staletí, ale až poslední dvě tři generace si vystavěli ona proslulá puebla pod skalními převisy, která je dokonale chránila před nebezpečím ze strany zvířat i útočníků a také před nepřízní počasí. Dohady, proč nakonec své skalní pevnosti opustili, aby odešli na jih k mexickým hranicím, se rozcházejí, příčin však bylo pravděpodobně více: nedostatek vody, dlouhodobá neúroda, přelidnění území, které mělo za následek rychlé vyčerpání zemědělské půdy, a možná ještě další, o kterých jsme se nedozvěděli.

Když jsme konečně vyprahlí a protažení došli zpátky k autu, řekli jsme si, že si zasloužíme dobrý oběd a na překvapivě zcela opuštěném piknikovém místě si ohřáli ty nejbáječnější pečené fazole s parmezánem. Jak se nám potom jelo dál, zvlášť když jsme si konečně poslechli i závěrečný boj Starce s mořem a jeho smutný konec. Plán pro tento den byl tedy splněn a nám nezbývalo, než stočit kormidlo zpět ve směru Utah a Monticello. Dali jsme si tu prima kus krávy v autentické restauraci připomínající stodolu a shodli se, že piškvorky ve dvou na malém displeji mobilního telefonu, kde člověk z nedostatku místa nerozvine žádnou pořádnou strategii, prostě a jednoduše hrát nejdou. Ubytování sice nebylo nejlevnější, ale tak milou paní recepční, co nám přesně poradila, kam se druhého dne vydat na výlet po Canyonlands, a co měla navíc krásného psa, jsme jinde nepotkali. A když se nám navíc ráno podařilo zapomenout část zásob v lednici a zabouchnout za sebou dveře od pokoje, usmálo se na nás štěstí v podobě údržbáře, který právě do jinak pustého motelu právě přijel na revizi.

Den šestnáctý, 16. listopadu 2012

Bez váhání jsme se s Evou shodli, že závěrečný výlet po Canyonlands byl opravdovou třešinkou na dortu a zaslouženou tečkou za naším výletem po Americe. Nekonečné rozlehlé pláně a pestrobarevné skalní útvary s vysokými kolmými stěnami a úzkými proláklinami, kterými se člověk chtě nechtě musel protáhnout, pokud chtěl pokračovat v cestě. Už jsme si také zvykli na turistické značení v podobě kamenných trpaslíčků, kteří svou práci odváděli spolehlivě a neúnavně za dne i za soumraku.

Jak tedy popsat část parku jménem Needles, kam jsme se vypravili? Slovy těžko, raději se podívejte na fotky a pak teprve uvidíte. A pořád to bude jen zlomek té monumentální krásy, co jsme toho dne spatřili. Na mě jako fotografa se navíc usmálo štěstí v podobě lehké oblačnosti, která po mnoha dnech s jasnou a vymydlenou oblohou přinesla vítané oživení záběrů.

A i když se jinak vlastně nic moc zvláštního nestalo (snad kromě toho, že mi po třech letech věrných služeb vypověděl poslušnost závěs ramenního popruhu u brašny na foťák a já byl zatraceně rád, že se to nestalo při šplhání po žebřících), byl to prostě a jednoduše moc prima den. V samotném závěru cesty nás zastihla tma, a tak jsme byli upřímně rádi, když jsme celí zase slezli ze skalních stezek na asfaltovou silnici.

Báječné těstoviny za zvuků praskajícího ohně a tónů kytary z nedalekého tábořiště už pak působily téměř nadpozemsky, ale jen do chvíle, než jsme si uvědomili, že jich už víc nesníme. Naším místem posledního spočinutí se stal levný motel v Green River, kde jsme pak nedostali ani snídani, ale to už jsme zase dávno snili o všem, co nás potkalo a ještě možná potká.

Den sedmnáctý, 17. listopadu 2012

Všechno hezké jednou končí, a tak to mělo být i s naším výletem. V den výročí sametové revoluce z naší cesty zbýval už jen závěrečný přesun do Salt Lake City, jehož jediným zpestřením byly zasněžené horské průsmyky. Město samotné pak působilo více než ospale a nic na tom nezměnily ani davy nakupujících v obchodních centrech s předčasnou vánoční výzdobou a dvě hordy svatebčanů, co pořizovaly usvěvavé fotky novomanželů před hlavním mormonským svatostánkem.

Celá ta mormonská záležitost na nás působila trochu divně – přece jen není normální, aby nějaké církvi v 21. století patřila polovina historického centra města, ale bylo by asi nespravedlivé Mormony soudit, když jsme se o nich vlastně nic nedozvěděli. Raději jsme si proto dali dobrý oběd a s povděkem přivítali, že policista kontrolující zaparkovaná auta své kolečko k naší Toyotě dokroužil až ve chvíli, kdy jsme už zpátky u auta přebalovali kufry na zpáteční cestu. Jak jsme byli vzápětí poučeni, nachází-li se totiž vedle parkovacího pruhu požární hydrant, musí k němu být zachován volný přístup cedule necedule.

To, že měl tento strážce parkovacích stání auto s pravostranným řízením, aby se mu lépe rozdávaly pokuty, už ani jednoho z nás moc nepřekvapilo. Sbalení a připravení na cestu, nezbývalo nám tedy než natankovat, zbavit se plynové bomby a vypravit se k poslední krátké cestě na letiště. Lehká nadváha nebyla problém a poslední káva v McDo společně s první zmrzlinou za celý výlet nás začaly uklimbávat k příjemnému spánku. Co na tom, že Delta v kvalitě servisu nesahala Air France ani po paty, nám se spalo víc než dobře.

Epilog čili dohra

Aby však byl popis našeho výletu kompletní, nesmím zapomenout na další strastiplný přestup na CDG, bez kterého by to snad ani nebylo ono, a na trmácení se narvaným autobusem domů po příletu do Prahy. Klasika, říkáte si asi. A protože zpátky do Mnichova se mi po takové kanonádě zážitků pranic nechtělo, pobyt v Praze jsem si ještě o část noci prodloužil. Ale to už patří do jiné pohádky, milé děti......

Tak se uzavřela naše cesta po Novém světě, byť v myšlenkách tam čas od času střídavě zamíří oba z nás. Kdoví, kam pojedeme příště....

A s těmito slovy se uzavírá i rok 2012 na Floridském žralokénku. Veselé Vánoce Tobě, Evo, která tento příspěvek čteš jako první, a veselé Vánoce i všem ostatním, kteří nepropadli adventnímu shonu a našli si chvilku pro moje řádky. Ať se nám ten příští rok vydaří minimálně stejně jako letošní a ať máme hodně na co vzpomínat. Vždyť přece žijeme jen jednou!

USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti
USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží
USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží

Den devátý, 9. listopadu 2012

Navštívit Las Vegas a nevhodit přitom jediný cent do „výherního“ automatu? Prý nemyslitelné, nám dvěma se to však přesto podařilo! Já, jak známo, jsem starý známý lakomec a Eva se svým, mírně řečeno, averzním vztahem k riziku taky zrovna nepatří mezi vymetače kasin. Možná jsme se připravili o životní zážitek, možná o štěstí začátečníků, které by nám vyneslo vítaný příspěvek na další cesty, kdoví. Jedno vím však jistě, ve Vegas už jsme dál zůstat nemohli, protože dálky nás znovu zavolaly na cestu. Než jsme ale vyrazili z města, co nikdy nespí, vyzvedli jsme si vyžehlené a voňavé prádlo z laundromatu a důkladně se posilnili v samoobslužné stanici jménem Wholefoods. Poprvé v životě jsem se také podíval do Walmartu, kde jsme za směšný peníz pořídili plynovou bombu na vaření. A pak už hurá na cestu!

Nevím vlastně ani, co všechno jsme si pro ten den původně plánovali, ale když jsme se ohromení monumentálností přehrady Hoover Dam a ukonejšení slunečními paprsky za soumraku vrátili k autu, bylo nám oběma jasné, že budeme rádi, pokud se ten den alespoň přiblížíme na dostřel od Grand Canyonu.

Navigace hlásila něco kolem tří hodin cesty do cíle a s postupujícím časem a kilometry začala padat nejprve teplota a potom i sníh. Eva je mrtvá, předává mi řízení a vmžiku usíná. Venku je pod nulou a přes sníh místy není vidět na silnici. Co teď? Nebylo tak těžké přesvědčit sama sebe, že toho dne raději vyměkneme a vezmeme zavděk teplou postelí v motelu u silnice. A protože se ani Eva nebránila, už kolem desáté jsme parkovali u Super8 na kraji arizonského Williamsu. Po vítané horké sprše a po zjištění, že Evina norská karta skutečně skončila kdesi v propadlišti dějin a nikdo se z ní podloudně nesnaží vyluxovat peníze, jsme se tak konečně mohli odebrat do říše snů.

Den desátý, 10. listopadu 2012

Ráno, budík ukazuje 6:30, za okny mráz a my vstáváme do nového dne. Snídaně připomínající cukrovou explozi, rychlé balení a hurá do Grand Canyonu. Ale co to? Parkoviště před motelem se proměnilo v jedno velké kluziště a naše auto je ukryté pod vrstvou ledu. Kde že je schovaná škrabka na okna? Že není? Teď by se nám ta kreditka zatraceně hodila.

Nakonec odmrazujeme za pomocí tvrdých reklamních letáčků a po chvíli nás překvapují první sluneční paprsky. Když konečně kolem deváté vyrážíme na výšlap (tedy spíše sešlap) do všeobjímajícího kaňonu, který si řeka Colorado po miliony let razila skalami, jsme navlečení jako sněhuláci. Sluníčko nás však nenechá na pochybách, kdo je tady pánem, a když po dvou hodinách sklesáme na nejnižší bod cesty, je nám příjemně jarně.

Pro samé kochání skoro nezbývá čas na jiné věci: střídají se v nás pocity fascinace, bezmoci a dojetí. Na pozdní oběd docházíme kolem druhé do skalní oázy zvané Indiánská zahrada. Vyprahlá pustina se tu díky vydatnému prameni mění v zelený ostrov. Eva si dobrovolně dává pauzu, a tak si pohled na Colorado z nedaleké vyhlídky musím vychutnat sám.

Cestou zpět na hranu kaňonu se střídavě předcházíme s horským průvodcem, který dělá společnost osamělé japonské turistce, a když pak konečně vycházíme poslední úsek, nad Coloradem mezi paprsky zapadajícího slunce poletují sněhové vločky. Nádhera.

Zaslouženou kávu střídá zima a únava a my si nadáváme, že jsme nastoupili do liduprázdného shuttlu, který nás více než půl hodiny vozí sem a tam po areálu rozlehlého kempu, než se konečně dopracujeme k osamělému autu na parkovišti. Následuje krátký přejezd na hranici parku a Eva zavelí ke stavbě stanu. Já se klepu zimou a upřímně ji obdivuji, že dokáže v takovém nečase postavit stan a uvařit večeři. Tak jako tuhle noc jsme se k sobě snad nikdy netulili.

Den jedenáctý, 11. listopadu 2012

Ráno nás probouzí zima a sluníčko dohromady. Jak už to tak bývá, zjišťujeme, že naše stanoviště mezi nízkými stromy ze dvou stran obklopuje silnice, ale naštěstí jsme nikomu nevadili. Voda v láhvi, co s námi spala ve stanu, by spíše než k pití posloužila k přípravě ledové tříště.

Ke snídani vaříme vajíčka a já se raduji jako malé dítě, když po zalití podchlazených skořápek voda v ešusu okamžitě krystalizuje a na kratičký okamžik skoro zamrzá. Na vyhlídce z kamenné věže se loučíme s Grand Canyonem, abychom ho pak skoro po celý zbytek dne objížděli autem. Posloucháme Hemingwayova Starce a moře s Ladislavem Mrkvičkou a ve vyhřátém autě poklimbáváme. Na chvilku zastavujeme u mostů přes Colorado a zase si to svištíme dál.

Konečně za soumraku dorážíme do Zionu, kde rozpukané skály hrají všemi barvami a ve společnosti podzimního listí působí téměř magicky. Po mrazivé noci ve stanu volíme opět bezpečnější motel na kraji parku a od indického majitele dostáváme deset dolarů slevy za nefunkční televizi. Kéž by to tak fungovalo i v normálním životě, že by nám ostatní platili ta to, abychom se nedívali na televizi. Výborná thajská večeře, chvilkové zklamání nad tím, že soutěskou s metr hlubokou říčkou se bez výbavy uprostřed listopadu neprobrodíme a zasloužený spánek.

Den dvanáctý, 12. listopadu 2012

Zion nám připravil krásný slunečný den. Komorní prostředí drobných kaňonků a úzkých skalních stezek, skýtajících úchvatné výhledy do údolí, dávají dokonale zapomenout na starosti všedního dne.

Brodíme se v tajícím sněhu, zpíváme, vzpomínáme na cesty minulé a sníme o těch příštích. Jen ty otravné veverky by si mohly najít něco k snědku samy a nežebrat o díl z našeho oběda. Opět až za soumraku dorážíme k autu a vyrážíme dále na sever a pak kousek na východ k Bryce Canyonu.

Při hledání opuštěného místa k noclehu nás náhoda zavádí do kempu pro jezdce na koních a u osamělého traileru skutečně pořehtávají dva urostlí hřebci. K večeři vaříme těstoviny se slaninou a poučeni z předchozích nezdarů uléháme v autě.

Den třináctý, 13. listopadu 2012

Jak se na Evě pozná, že spala v autě? Je celá rozlámaná a důrazně si pro sebe opakuje, že podobnou blbost už zkoušet nebude. Jak se ale ukazuje o dva dny později, realita bývá někdy jiná. Ale zpátky do současnosti. Hned po příjezdu do Brycu nás čeká zklamání, když se od rangerů dozvídáme, že Yellowstone už je na zimu definitivně uzavřený a my si zbytek našeho výletu budeme chtě nechtě muset užít v Utahu.

Co naplat, nemělo by smysl kazit si krásný den, a tak se už po chvíli vydáváme na procházku mezi zasněžené věžičky skalního města. Banán zčernalý mrazem dokonale kontrastuje s bílým příkrovem milionů trpaslíčků v údolí. Slunce pálí, kličkujeme mezi tou pískovcovou nádherou a chce se spát a na nic nemyslet.

Jako i předešlého dne potkáváme po cestě jen hrstku turistů a užíváme si uklidňující ticho, narušené jen občasným přeletem ptáčka či zašuměním stromů. Cesta k autu se najednou zdá skoro nekonečná, a tak si aspoň v dosahu signálu vybíráme, kam zajdeme na večeři. Nakonec nás však místo pečených holubů do huby čeká propečený hamburger v jediném otevřeném dineru poblíž našeho hotelu.

Stejně tak musíme zapomenout na výběrovou nabídku z Wholefoods a nakupujeme v místním supermarketu. Recepční v DaysInn se nejprve tváří, že chceme-li výhodnější cenu za nocleh z Booking.com, budeme si na jejich stránce pokoj i zarezervovat, po pár okamžicích se ale usměje a řekne nám, že se raději domluvíme a oba si ušetříme zbytečnou práci. Před usnutím nás čeká fantastická horká koupel ve vířivce a krátké zaplavání v hotelovém bazénku. Přesně tohle jsme potřebovali. A jak sladce se nám potom spalo!


USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti
USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží
USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti

Den pátý, 5. listopadu 2012

Pondělí ráno, konec víkendu, vstávat a cvičit, pracovat. Nic z toho se nám zoufale nechce, stále umíráme únavou nahromaděnou za poslední dny a pohodlná postel to paradoxně ještě zhoršuje. Kdy bude snídaně? Snídaně nebude, hlupáčci! Jste přece v Las Vegas, kde seženete super levné ubytování, ale všechno ostatní vám udělá pořádnou díru do kapsy. Vlastně ani to jídlo by nebylo tak drahé, kdybychom přistoupili na jejich hru a koupili si buffetovou plnou penzi, ale při té představě se nám dělá lehce nevolno, a tak si jdeme raději koupit předražené kafe a pečivo do Starbuck’s. Za chvíli už se na nás sesypou Evini kamarádi a spolužáci, ale čas neúprosně utíká a my musíme jít vyřídit registraci a začít pracovat. Eva na své prezentaci, já na té své. Soustředění ale upadá a s ním i my na postel. Takhle to dál nepůjde.

Eva raději odchází na workshop, aby se probrala, já si jdu udělat v horkém odpoledni „procházku“ do nejbližšího Whole Foods (bratru 40 minut po rozpáleném asfaltu), abychom měli zase na pár dní co jíst. Teprve pak se dostávám k práci, a denní směna se tak protahuje dlouho do noci. Jen tak tak stíhám svůj výstup odeslat před začátkem pracovní doby v Mnichově. Inu, home office na dovolené možná není úplně nejlepší nápad.

Den šestý, 6. listopadu 2012

Zas je tu ráno. Eva utíká ke všem geofyzikálním čertům, já hledám klid na soustředění. A tak to zůstává celý den. Konečně večer přichází vítané zpestření. I s Eviným kolegou, internem Františkem, se inkognito dostáváme na koktejl v nejvyšším patře hotelu, co se honosí veskrze originálním jménem „The Hotel“.

Užíváme fantastický výhled na noční Las Vegas a poctivá dávka alkoholu v kombinaci s prázdným žaludkem rychle dělá své. Raději brzy odcházíme, abychom dokončili Evinu prezentaci na středeční ráno. Spíme či bdíme? Až jednou ovládneme všechna kouzla PowerPointu, svět bude jistě mnohem barevnější a veselejší.

Den sedmý, 7. listopadu 2012

Středa, Eva má svůj den D. Fascinuje mě její klid a profesionalita. Společně s Františkem ji jdeme podpořit při prezentaci, pak nás čeká další sushi menu ve společnosti Eviny „švýcarské gardy“. Neúspěšně hledáme tajemného Leonida, kterého Eva dostala za úkol očarovat, a tak zase raději odcházíme na pokoj. Ještě před setměním se stihnu svlažit v bazénu a pak honem utíkám pro foťák, abych to fantastické divadlo v zapadajícím slunci zaznamenal.

Čas velí zpátky do práce. Soustředění ale brzy ochabuje. Eva odchází na party, já sehnat večeři do Subwaye. Očekávaný noční tah se nekoná, Eva se vrací s horečkou a nemoc jí pak nedovolí vstát skoro celý další den.

Den osmý, 8. listopadu 2012

Byli už jste někdy na snídani u Mekáče? Že ne? Tak to raději ani nezkoušejte, pokud nejste úplní masochisti. No dobrá, zase tak špatné to nebylo, ale tahle dávka kalorií vás spíš zabije než nabije. Střídavě se snažím pracovat a pečovat o nemocnou Evu. Ale zdravotní bratr opravdu nejsem, a tak když v pokoji chybí varná konvice, v níž bych uvařil čaj, nenapadá mě nic lepšího, než vodu ohřát v plecháčku na žehličce.

A hodiny zase utíkají. Navečer se bláznivě pokoušíme napodobit moji procházku z letiště v opačném směru, abychom vyzvedli auto z půjčovny na další cesty. Po další chvíli nacházíme vytoužený laundromat, kde se nás ujme Mexičan, co žil několik let v Praze, a my mu s důvěrou předáváme věci na vyprání.

Návštěvu Las Vegas zakončujeme stylově večeří v Hard Rock Café a procházkou po Stripu. Pracuju pak asi do půl čtvrté, ale usínám s jistotou, že to za to stálo. A ráno hurá on the road!


USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming
USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti
USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží
USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming

Není sice mým zvykem popisovat na tomto blogu cestovatelské zážitky, ale protože jsem povaha soutěživá a nechám se snadno vyhecovat, udělám protentokrát výjimku a pokusím se o nemožné: stručnou a zábavnou formou shrnout výlet do Ameriky, který jsme během prvních osmnácti listopadových dnů podnikli společně s Evou.

Kdo zná můj styl vyprávění zážitků, už asi tuší, že ho na dalších řádcích čeká záznam takřka deníkový, pokud bych však přece jen něco důležitého opomněl, odkážu laskavého čtenáře na pomalu vznikající fotogalerii nebo osobní setkání. A třebas mám naléhavý pocit, že do národních parků středozápadu jsem se ze svých přátel vypravil skoro jako poslední, rád se podělím i o případné cestovatelské tipy a doporučení.

Den první, 1. listopadu 2012

Ať žijí duchové a indiáni! I tak by se dala charakterizovat atmosféra vanoucí z každého stromu, kamene a řeky v národních parcích Kalifornie, Arizony, Utahu a Colorada. Než však může začít obdivovat přírodní krásy, musí se dychtivý cestovatel obrnit notnou dávkou trpělivosti a proklestit si cestu houštinami měst. Jedním z oblíbených přístupových bodů je veršotepci opěvované San Francisco, město i mnohými smrtelníky považované za to nejkrásnější ve Spojených státech. A tam jsme dosedli i my dva s Evou. Záměrně píšu dosedli a nikoli sedli, což by svádělo k tomu domýšlet si, že jsme si ze San Francisca sedli na zadek.

Pravda byla o něco prozaičtější – my jsme namísto sedání rovnou padli, a to čirou a nefalšovanou únavou. Aby také ne, když jsme se hned po probděném letu vydali pěšky na pětimílovou procházku po městě, jejímž vyvrcholením byl velký talíř sushi a mořských plodů, nepočítaje v to přirozeně všechny vrcholy, které jsme cestou do restaurace zdolali. Kdo má aspoň matnou představu o geografii San Francisca, pravděpodobně si už ťuká na čelo či se rovnou logicky ptá, proč že jsme si nezkrátili cestu tramvají, autobusem, trolejbusem, metrem, vlakem či lodí. Ano, všechny tyto dopravní prostředky se dají při přesunech po městě využít, my jsme si však z bláhové pohnutky chtěli ještě před spaním protáhnout nohy.

Den druhý, 2. listopadu 2012

Ráno moudřejší večera, říká se, a proto jsme se posilněni vydatnou americkou snídaní na druhý den do města vypravili vlakem, který se jmenuje BART a při průjezdu centrem zajíždí do podzemí. Překvapivě sdílí stejné podzemní terminály s metrem, které však během naší návštěvy ze záhadných důvodů nefungovalo. Sanfranciská skyline nás nikterak neohromila, tak jsme se po krátké procházce po nábřeží ve finanční čtvrti vydali na rozhlednu Coit Tower. Přesněji pod rozhlednu, protože platit za vstup se nám nechtělo a výhledy se nezdály o nic horší. Cestou jsme ještě stihli v čínské čtvrti ochutnat nevalně vyhlížející dumpligs z rýžového těsta plněné krevetami a španátem a zakoupit mírně předražené pohledy a známky, z nichž část dosud leží nepopsaná kdesi na dně batohu. Tento krátký exkurs mě opět utvrdil v tom, že Číňani nás jednou nevyhnutelně převálcují, protože průměrný Evropan se v tom jejich mumraji nemá šanci zorientovat.

Po sestoupení do nižších atmosférických vrstev a překonání několika dalších terénních zlomů se ovšem naplno začal hlásit o slovo spánkový deficit a museli jsme se hodně přemáhat, abychom se v nejbližším parku na trávníku neuložili k zimnímu spánku. Nezbývalo však než zajít na rychlý oběd a naskočit na autobus ke Golden Gate. Krása a nádhera, co se nedá popsat slovy, jen všudypřítomné davy turistů, před kterými jsme po chvíli raději utekli na pláž. Věřte nebo ne, Pacifik byl jako vždy odporně studený, ale koupel pod Zlatou bránou jsem si prostě a jednoduše nemohl odpustit. Úžasná chvíle, opar, slunce pomalu blížící se k obzoru. Jen ta představa, že musíme dojet zpátky do hotelu, vyzvednout kufry, dopravit se na letiště, odtud do půjčovny, skamarádit se s autem a pak ještě nakoupit a najít místo na spaní, to by zabilo i vola. A v reálu to nebylo o nic příjemnější, než byste si dokázali představit. Už jen jízda místní trolejbusovou linkou k hotelu byla hrůzostrašným zážitkem a odhalila pravý význam slangového výrazu „socka“. Raději jsme vystoupili o stanici dřív, než abychom si ten pestrobarevný koktejl vypili až do dna. Když jsme se konečně dvě hodiny po domluveném čase rezervace probojovali do letištní půjčovny, ani jeden z nás už neměl chuť ani sílu nic řešit.

A tak se prodejci Hertzu poměrně snadno podařilo přesvědčit mě pro upgrade Chrysleru 200 Convertible na Chevrolet Camaro. Aby také ne, když sliboval dvojnásobný zážitek za pouhých 50 dolarů navíc. A měl asi pravdu, žihadlo to bylo opravdu solidní a svou kombinací žlutého laku a černé střechy dokonce připomínalo i tu pomyslnou vosu. Eva však zavelela směr Whole Foods, a tak nezbývalo než kopnout našich 400 koní do slabin a vyrazit. Prima večeře a pak už jen zavírající se oči a silná touha po spánku. Kde že je ten vysněný kemp?

Hledáním jsme strávili dobrou hodinu. Offline, online, na mapě, všude. Až nás nakonec zachránil ukazatel u silnice, který odhalil cestu do dávno spícího nocležiště. Raději ani nechi domýšlet, co si ti spící chudáci kolem asi pomysleli, když do ticha zaburácel náš šestilitrový osmiválec. Ale nám už to v tu chvíli bylo docela jedno.

Den třetí, 3. listopadu 2012

Když jsme se třetího dne ráno probudili, mysleli jsme si naivně, že je venku zima. Jak krutý to byl omyl, se ale teprve mělo ukázat o týden později a pár set kilometrů východněji v Utahu. Ach, Kalifornie! Vycházející slunce a jasná obloha nám jasně naznačily, že nás čeká další krásný den, který jsme pro začátek katalyzovali iniciačním stažením střechy a kávou ve Sturbucks. Jak byla Eva nadšená, když zjistila, že cappuccino se tu připravuje i ze sójového mléka! Zavládla jakási ospalá pohoda, ani jednomu se nechtělo nic moc řešit a čekala nás ještě dlouhá cesta do Sequoia National Parku.

Pokus o zpestření programu ve Vidlákovech po cestě nedopadl příliš přesvědčivě. Od procházky kolem jezera nás odradily hejna komárů, od dezertu v mexické jídelně zase fazole unylé chuti. To pravé však přišlo zanedlouho s naskakujícími výškovými metry a kroutícími se silničkami. Úchvatné výhledy na King’s Canyon a zasněžené hory na pozadí vystřídal němý úžas nad stromovými velikány, mezi nimiž General Sherman vypadá jako unavený starý strýček s plandavým břichem.

Naši procházku mezi stromovými giganty však brzy nemilosrdně utnula tma, a tak jsme se po neúspěšném pokusu spočítat hvězdy na dokonale tmavé obloze pod rouškou noci opět pirátsky vplížili do dalšího kempu. Třebas ve stínu dvoutisícových vrcholů a jen kousek pod hranicí sněhu, postavit stan bylo díky kalifornskému klimatu stále ještě hračkou.

Den čtvrtý, 4. listopadu 2012

Další den jsme zahájili stylově snídaní nad řekou s výhledem na vycházející slunce. Paprsky razící si cestu údolím jako by předznamenávaly, že ten den nás čeká peklo jménem Death Valley. Neuvěřitelný scenic drive na jižním okraji Sequoia National Forest, poslední zbytky civilizace a pak už jen kaktusy a poušť.

Při překonávání tisícimetrových převýšení si i mocné Camaro postavilo válce a odmítalo do nejprudších svahů držet předpisových 55 mil na pátý ze šesti rychlostních stupňů. Rada pro neznalé: Death Valley je opravdu rozlehlé a pokud máte takový gas-guzzler jako my, počítejte s tím, že se vám průměrná spotřeba v kopcích zvedne o nejednu desetinku. Není proto od věci mít nějakou tu zásobu benzínu, nechcete-li draze tankovat u návštěvnického centra. A to náš temploměr za celý den ukázal nejvíc chabých 89°F a klimatizace mohla zůstat vypnutá.

Dechberoucí soumrak však dal rychle zapomenout na tyto přízemní starosti a my jsme se jen kochali a kochali barevnými skalními útvary. Při průjezdu loopem u Zabriskie pointu jsme pak chvíli vážně přemýšleli, zda Ameriku stvořili pro lidi nebo pro auta. Ale to už nás očekávaný časový posun mezi Kalifornií a Nevadou hnal cestou dál a do vlasů se znovu začal opírat studený vítr. Stihneme auto vrátit včas? Zvládneme ještě odvézt bagáž do hotelu? Dotankujeme cestou nebo využijeme fill-up option? S klesající teplotou a postupujícím časem si tyto otázky neodbytně prodíraly cestičku vzhůru naší myslí, a když jsme pak přišli na můj omyl, že čas se posunuje až v Utahu, opravdu hodně se nám ulevilo. I když se nám při příjezdu do Las Vegas pořádně zatočila hlava, všechno se nakonec zdárně stihlo. A zatímco Eva si užívala zaslouženou sprchu po dvoudenní cestě, já jsem pěšky objevoval cestu z letiště na Strip.

Nevěřili byste, jak velký problém byl najít v neděli večer místo pro dva v jedné z mnoha restaurací hotelu Luxor. Když nám pak konečně na stole přistála Pekingská kachna, vůbec se nám nechtělo věřit, že už je skoro deset hodin. To jsme si zase jednou užili světa...

USA 2012, kapitola první: American break, California Dreaming

USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti

USA 2012, kapitola třetí: Když v Utahu mrzne a sněží, na živáčka tu narazíš jen stěží

USA 2012, kapitola čtvrtá: Aneb cesta tam a zase zpátky

Volunteering po Německu

Když se řekne korporátní volunteering (chcete-li podnikové dobrovolničení), mnoho lidí si nejspíš představí zmatené kancelářské krysy pobíhající po lese ve snaze posbírat co nejvíc odhozených obalů od sušenek a pokroucených PET lahví, případně jinou bohulibou činnost, jejímž jediným cílem je dát těm chudákům pocit, že přispěli dobré věci. Realita je však často taková, že dav tak zvaných dobrovolníků vůbec netuší, co se od něj očekává, a při zabíjení nudy nakonec napáchá víc škody než užitku. V německé Telefónice na to ale šli od lesa a nikoli do lesa: ve spolupráci s neziskovými organizacemi a sociálními pracovišti, dotovanými z veřejných prostředků, nabízejí každoročně zaměstnancům příležitost strávit jeden den pomocí postiženým či opuštěným dětem, uprchlíkům nebo seniorům – politickou terminologií řečeno těm nejpotřebnějším.

Moje motivace pro to zapojit se do tohoto podniku nebyla tak docela altruistická. Jistě, rád pomáhám ve svém okolí, ale pokud cílená aktivita neslibuje alespoň částečný prvek zajímavosti nebo dobrodružství, můj zájem prchá jak pára nad hrncem. Abyste rozuměli – třeba takové darování krve provází vzrušení a zvědavost, jak zareaguje oslabený organismus, a dárce navíc za každý odběr může uplatnit slevu na dani. Při mentorování studentských projektů člověk zase zažívá napětí, zda se všechno stihne včas, zda na připravovaný program přijdou hosté a zda se v konečném vyúčtování nenajdou chyby. A tak bych mohl pokračovat dále. Od dobrovolničení v Mnichově jsem předem mohl čekat přinejmenším den strávený mimo kancelář, další pěkné modré tričko do sbírky a také možnost srovnání s offsitem v Česku, který byl sice fajn, ale prospěl spíše zúčastněným dobrovolníkům než jejich okolí.

Výběr projektu pro mě nebyl složitý. Společnost mladých dívek v kouzelném prostředí bavorského podhůří se zdála být sázkou na jistotu. Ne, nešlo o žádný escort service – motivem dobrovolnického dne bylo umožnit skupině dívek z azylového centra prožít jeden docela obyčejný den s docela obyčejnými lidmi. Už během krátkého brífinku (kde jsem pochopil, že na celé akci budu jediný muž mezi samými ženami) nám asistentky – vychovatelky vysvětily, že jde o děvčata mezi 14 a 17 lety, z nichž část se do Německa dostala jako uprchlíci (dvě slečny z Afghánistánu a dvě z Afriky) a část se ne vlastním přičiněním dostala mimo rodinu a současně pro ně nepřicházela v úvahu žádná jiná varianta péče.

V den D jsme se v poklidu sešli v přízemí rozlehlé vily v poklidném prostředí mnichovského Pasingu a po rychlém pozdravení se společně s našimi svěřenkyněmi a dvěma asistentkami vypravili na vlak do Füssenu. Na okamžik to vypadalo, že dvě německé dívky si postavily hlavu a nikam nepojedou, ale vychovatelky asi použily nějaké zaklínadlo, a tak už za chvíli všechny seděly usazené ve vlaku s kelímkem kávy v ruce, aby jim cesta lépe ubíhala. Dívky se pochopitelně nejprve ostýchaly, ale když jsme po dvou hodinách vystupovaly na úbočí hor, bariéra mlčení už byla napůl prolomená a začalo se povídat o všem možném. Předchozí varování, že se na mě holky vrhnou, se naštěstí nenaplnilo, tak jsem se pokorně ujal gentlemanské role nosiče a pobaven funěním větší části výpravy s úsměvem vyběhl na kopec, kde nás čekal malý piknik. Přesněji řečeno čekat měl, protože již před branami pohádkového Neuschwansteinu, jenž byl toho dne naším cílem, prořízly potemnělou oblohu první kapky deště a zanedlouho už všichni hodovali schoulení pod deštníky.

O prohlídku zámku, která nám kvůli chybné informaci o čase málem utekla, nakonec ani tak nešlo – větší zážitek z ní podle mého měly spíš kolegyně z Telefóniky než samy dívky, ale když nic jiného, pomohla aspoň zahnat chmury ze studeného dne a umožnila odnést si kromě zážitku na památku i nějakou drobnost z obchodu se suvenýry. Zbytek výletu už se pak odehrál ve velmi přátelském duchu. Starší kolegyně si zahrály na maminky a dívky se jim mohly svěřit se svými starostmi a problémy, my ostatní jsme děvčatům povídali o práci, vlastních osudech, přáních i snech. Nakonec to byl paradoxně právě déšť, který nás všechny přivedl blíže k sobě, když jsme se společně schovávali pod deštníky. Žádné srdceryvné loučení se ale pochopitelně nekonalo. Dívky se po návratu do svého domova zase rozprchly rychlostí blesku a my jsme si aspoň s asistentkami slíbili společné posezení nad fotkami. Až se sejdeme, napíšu víc, pro teď se ale loučím a se zapadajícím sluncem ukrytým kdesi za mraky přeji pohodový víkend a také lidi ochotné pomoci, pokud se k Vám někdy v životě štěstí otočí zády.

Cestování a poskakování po Mnichově

Přesunování se z bodu A do bodu B odjakživa patřilo mezi moje oblíbená témata. Ostatně už odmala se řídím heslem, že i cesta může být cíl (za což mě mnozí po prodělané osobní zkušenosti proklínají). Pokud si mohu vybrat, nejraději k přesunům volím letadlo nebo (rychlo)vlak, kamarády za bdělého a střízlivého stavu také rád vozím autem (to ovšem pouze za předpokladu, že si nemusím dělat starosti s následným parkováním). Autobusy ani lodě mě nebaví, protože jsou příliš pomalé a zpravidla nenabízejí ani pěkný výhled.

Samostatnou kapitolou je městská doprava, jíž byla k mé velké radosti věnována rozsáhlá příloha v posledním dvojčísle Respektu. Metro a snad ještě o něco více tramvaje mě vždy přiváděly k úžasu a svou magickou mocí způsobovaly, že jsem se nejednou jen tak pro radost zajel podívat na dosud nepoznané místo na trati. Dost už ale toho obšírného uvozování: V Mnichově je totiž všechno jinak, přátelé, a podobně jako loni v Holandsku používám k dopravě po městě kolo. Přesněji řečeno, přesunování se po městě je vítanou pozitivní externalitou mého aktivního pohybu v sedle, protože jak jsem naznačil v jednom ze svých holandských blogpostů, nikdy nedopustím degradaci bicyklu na dopravní prostředek (o čemž asi nejlépe svědčí propocený dres na skříňce v kanceláři).

Proč si ale takhle komplikovat život, když mnichovská MHD vychází ze srovnání veřejné dopravy v evropských metropolích vítězně? Jednak proto, že mnichovské cyklostezky o mnoho nezaostávají, jednak proto, že tu nejsou kopce, které by člověka při každodenním šlapání po stejné trase otrávily, a zejména pak proto, že metrem to je jednoduše delší a dražší. Možná namítnete, že v zimě se mi nebude chtít venku mrznout a nakonec také podlehnu svodům vytápěnému salonu, ale já si zase říkám, že na sněhu jsem ještě mockrát nejel a mohlo by se z toho stát vítané zpestření všednodenního programu. A pak – člověk má při cestách na kole přesun a sportovní vyžití za jedny peníze. Na co zbytečně utrácet za posilovnu, když stačí šlápnout do pedálů a podle nálady a únavy zrychlit nebo zvolnit tempo?

Tolik ke kolu. Pěšky to jde samozřejmě také, ale trávit každý den dvakrát padesát minut ostrým pochodem po tvrdém povrchu mě kdovíjakým štěstím nenaplňuje – chůzi si raději schovám pro krátké přesuny po centru města, kde je všechno tak říkajíc za rohem. A auto? Při pravidelném dojíždění do práce by sice stále představovalo o polovinu levnější variantu než MHD, ale časově prohrává na celé čáře. Nedivil bych se, kdyby to byli Němci, kdo vymyslel pojem „zelená vlna“, žel ta v Mnichově funguje většinou jen v jednom směru a intervaly semaforů jsou k uzoufání dlouhé. A i když se kolem budovy Telefonicy dá na ulici parkovat bez placení, najít volné místo po osmé ráno se rovná malému zázraku, samozřejmě pokud nechcete jít čtvrt hodiny zpátky do kanceláře pěšky.

A tak vzdávám hold mnichovským dopravním plánovačům, zaříkávám všechny zbrklé řidiče, aby se při křížení cyklopruhů vždy pozorně dívali za sebe a všem rádoby cyklistům, kteří se na kole „jen dopravují“, doporučuji uvázat šátek přes pusu, aby se v oblaku prachu za mým strojem neudusili. Přece jen by to byla škoda. J

Věčné hledání inspirace

Baví mě psát. Někteří bystřejší už to poznali, jiní si možná stále myslí, že blog, kterým se právě probírají, je jen jistou formou exhibicionismu a nástrojem, který umožňuje efektně zabíjet čas, co by se dal jinak využít pro spoustu mnohem zajímavějších aktivit. Tak tedy, milí přátelé z druhé skupiny, pletete se . Blog je sice jen jedním z mnoha komunikačních kanálů, ale spíše než pro „externího“ čtenáře je tu pro mě – abych si urovnal myšlenky, abych nezapomněl česky, abych si pohrál se slovy a obraty a hlavně abych si zase po čase mohl připomenout zážitky, na které pomalu sedá prach. Pokud bych chtěl skutečně napsat něco velkolepého, pravděpodobně bych to nedělal po pracovní době v kanceláři, ale vzal si na rok dva neplacené volno a vyrazil někam, kde slunce nezapadá a kde lidé stále dokážou snít...

Fajn, možná si říkáte, proč jsem tedy pro tento příspěvek zvolil název téměř básnický, když žádnou inspiraci ve skutečnosti nehledám a jen popisuji, co jsem viděl a zažil. To byste ale byli zas vedle jak ta jedle. Inspirace je v současném světě hojnosti nedostatkovým zbožím – vždyť co to dá práce přesvědčit sebe sama, že má smysl každé ráno vstát a doufat, že nás život ještě něčím dokáže překvapit, natožpak si sám vymyslet nějaké dobrodružství a nedejbože ho i zažít. Nevím jak vy, ale já pro život nutně potřebuji inspiraci, jinak by měl pro mě pramalou cenu. V posledních pár letech ze všech stran slýchám o motivaci – pořád samé „lidi ze všeho nejvíc motivují peníze“ nebo „nejvíc mě žene dopředu možnost něco dokázat“. Dřív to se aspoň s motivací zacházelo opatrně a dávkovala se tak říkajíc po kapkách. Dobrých příkladů by se dala najít celá řada – vždyť co jiného je vrchlického „za trochu lásky šel bych světa kraj...“, ale dnes je to samá challenge, výzva nebo Herausforderung a kde nic tu nic. I proto říkám, že hledám inspiraci, ne motivaci. Ta už by u mladého a zdravého člověka měla přijít sama. Jinými slovy, potřebuji vědět „co“, nikoli „proč“ – na to už si umím odpovědět sám.

Mám za sebou první dva týdny v Německu a už vím, že život tady nebude jen o práci, cestování, přemýšlení a psaní blogu. Každý z nás má potřebu se asimilovat (a někteří asi milovat), čili jak se říká „splynout s kolektivem“. Čím dále na západ a na sever se v Evropě pohybujeme, tím to obvykle bývá těžší. A to nemluvím o hledání opravdového přátelství. Proto mi přejte hodně odvahy a prořízlou pusu, abych nečekal, až se o rozhovor se mnou přihlásí ostatní, ale sám se aktivně zasazoval o duševní obohacení svých německých kolegů. I na to budu potřebovat inspiraci. Jestli máte tipy, jak na to, sem s nimi! Vím, u piva jde všechno snáz, ale společné firemní veselení v rámci Oktoberfestu se plánuje až za tři týdny a jistě uznáte, že čekat tak dlouho by byla škoda. A tak hurá na víkend za inspirací do Prahy!!!

VV aneb víkendové výlety

Přemýšleli jste někdy, jak vzniklo slovo výlet? S přesvědčením hraničícím s jistotou si troufám tvrdit, že jeho původ je možné hledat u slovesa vyletět (vylétnout), případně jeho nedokonavé formy vylétat (vylétávat, vyletovat). Pro rýpaly bych ještě rád dodal, že diskuse o tom, co bylo dříve (ve stylu slepice nebo vejce) je v tomto případě lehce mimo mísu, neboť je zcela zjevné, že každému výletu nutně předchází vylétnutí. J

Podobně i já jsem se během uplynulého víkendu rozhodl vylétnout ze svého mnichovského hnízda. A to hned dvakrát, ačkoli mi ještě před prvním leteckým dnem byla přistřižena křídla. Oproti původnímu plánu totiž byla první mnichovská legionářská letecká peruť oslabena o svého nejlepšího ostrostřelce, a tak jsem byl nucen vyrazit sám. Plánování mi nedalo mnoho práce – stačilo vygooglovat výlety okolo Mnichova a hned se objevila stránka s tipy na jednodenní výšlapy po blízkých i vzdálenějších kopcích. Neomylně jsem prozkoumal čtyři navržená místa s vyšší obtížností a rozhodl se pro začátek zůstat na dostřel bavorské metropoli. A tak jsem v sobotu po hodině jízdy už před jedenáctou vyrážel z lázeňského městačka Kreuth u Tegernského jezera vstřív prvnímu vrcholu.

Nemá smysl popisovat malebnost (před)alpských údolí a majestátnost horských štítů, které se táhnou v pásu několika set kilometrů napříč několika zeměmi. Sluší se však poznamenat, že Wallberg (1722 m.n.m.), který je díky lanovkovému napaječi v hezkých dnech doslova obsypaný turisty, je nejen bránou do Alp skýtající dechberoucí výhledy na všechny strany (zasněžené vrcholky Tyrolských Alp, jezero v údolí i masiv Zugspitze), ale také oblíbeným startovacím bodem pro křídla a rogala. Ve „špičce“ to tu vypadalo doslova jako na nástupním můstku tobogánu a i v úvodu zmíněnému létání tedy bylo učiněno zadost. Oproti tomu protilehlý Rissekogel (1825 m.n.m.) nabízí mnohem klidnější atmosféru, která v pomalu zapadajícím slunci doslova velí ulehnout mezi krávy pasoucí se na vpravdě golfovém trávníku pod vrcholkem a počkat na první hvězdy.

Princezna Večernice mě však překvapila o den později a o dobrých 200 km dále na severovýchod na bavorsko-českém pomezí. Německá část Šumavy, správně Bavorský les, nenabízí úchvatné výhledy na bavorské štíty, zato však zahřeje u srdce, když vytrvalým výletníkům po dosažení vrcholu dovolí shlédnout na druhou stranu hranice a pozorovat poklidně plynoucí čas v české vlasti. Z Velkého Roklanu (1453 m.n.m) je krásně vidět na komunistickým režimem zneužitý Poledník ale i středověký hrad Kašperk. Kamenitý poklop Lužného (1373 m.n.m.) zase nabídne nádherný sešup do údolí podél říčky Kleine Ohe s jedinečnou lesní naučnou stezkou. Mám jen takový pocit, že našemu panu prezidentovi (brzy už bývalému) by tabule velebící přirozenou obnovu lesa po zásahu kůrovcovou kalamitou nebyla příliš po chuti. A panu předsedovi KČT jakbysmet, třebaže „jeho“ organizace na rozdíl od německých turistických spolků umí vyznačit stezky tak, aby se na nich člověk skutečně zorientoval a nemusel pak v opojení údajů o času potřebném ke zdolání vrcholů (jež praxe velí pro rychlonožky dělit dvěma) docházet za tmy.

Co dodat? Německo je krásná zem, zvlášť tam, kde se zvedá nad hladiny řek a jezer a  dovolí poutníkům pohlédnout za hranice všedních dnů. A tak na Vás, kamarádi, znovu apeluji: nebuďte líní, zvedněte svá něžná pozadí a pojďte ho objevovat společně se mnou!

First week is over!

Připadám si jako malý nezbedný žáček, který se raduje z toho, že přežil další týden ve škole a má před sebou víkend plný hraní a dovádění. Hurá, je to za mnou, mám chuť zakřičet na celé kolo! Pravda, kolegové by se asi hodně podivili, ale na druhou stranu není nic horšího než stereotyp, tak proč jim trošku nezpestřit páteční odpoledne. J

Nejsem velkým fanouškem dalekosáhlých závěrů, a tak se o ně nebudu pokoušet ani tentokrát, pár poznámek si však přesto neodpustím. Je tu fajn. Lidé jsou usměvaví, sdílní, otevření a až neněmecky příjemní – člověk má krátka chuť si s nimi popovídat, kdykoli se najde příležitost. Pracovní prostředí je také uvolněné – nikdo si tu zbytečně nehraje na ředitele zeměkoule, dodržuje se casual Friday (někteří mají pátek dokonce každý den) a nepřipadá v úvahu, že by někdo na oběd zůstal sám, natož že by se vrátil dřív než za tři čtvrtě hodiny. Jak trefně poznamenal jeden kolega, snaží se tu zkombinovat to lepší z obou firemních kultur – tedy té španělské a německé. Aneb vnes do chaosu pořádek, nech rozzářit kamenné tváře úsměvem a všechno půjde lépe.

Nadechnul jsem se k prvním pracovním úkolům. Nemůžu říct, že bych toho zatím mnoho udělal, ale poctivě se snažím nastudovat tržní reálie a pochopit systém služeb, cenotvorbu, infrastrukturní omezení i konkurenční tlaky. Jednomu by se z toho až zatočila hlava. Ve finále jsou navíc pro neznalého pozorovatele některé skutečnosti poměrně velkým překvapením. Zatímco trh mobilních služeb je ve srovnání s naším zamrzlým českým rybníčkem neuvěřitelně dynamický, stimulující rozvoj nových produktů a neustálý tlak na snižování cen, o fixních službách se to samé ani zdaleka říci nedá. Ba naopak, v dostupnosti pevného širokopásmového připojení máme mnohdy navrch.

Němci řeší zásadní otázku, zda investovat do dalšího rozšiřování dosahu VDSL nebo uvolnit více prostředků a snažit se pomalu zasíťovat celou zemi optikou. Ať tak či tak, bude to běh na dlouhou trať a kdo učiní špatné rozhodnutí teď, může na něj během pár let doplatit. Jisté je, že sám bez partnerů to nezvládne nikdo a stejně tak že mobilní sítě čtvrté generace vinou nedostatečné kapacity raketově rostoucí poptávku po rychlých datech samy neuspokojí. Jejich role zůstane doplňková a kdo si bude chtít užívat vysokých rychlostí, bude odkázaný na noční hodiny, kdy je síť jen málo zatížená.

Týden za mnou znamená i víkend přede mnou. Plány na výlet s kamarády se bohužel rozplynuly jako pára nad hrncem, a tak se (přesně jak jsem se bál) budu muset někde zničit sám. Kdo mě trochu zná, ví, že v mém případě „zničit se“ znamená téměř s jistotou druhý den nechodit, ale takový už bývá osud osamělých poutníků. A proto jestli mě máte aspoň trochu rádi, nenechávejte mě v tom. Nudy v Holandsku jsem si loni užil dost a dost a nemám ani za mák chuť v tom pokračovat. Bavorsko je krásný kout světa a byla by velká škoda nevyužít příležitosti to tu důkladně prozkoumat...

Mnichov s nadhledem

Pracuji z výšky. Shlížím na lidi, psy a automobily hluboko dole v ulicích a parcích. Kochám se poklidným plynutím mraků nad hradbou hor na obzoru. Mávám křídly, létám a vyhýbám se špičkám kostelních věží. Po vzoru Ikara vyzývám slunce na souboj.

Ne, nedejte se mýlit. Nestal jsem se bohem (alespoň prozatím) ani umývačem oken, pouze jsem ze třetího patra povýšil na třicáté druhé. Každý cesta do kanceláře je malým dobrodužstvím. Výtah se v přízemí neslyšně rozjede, aby zastavil nejdříve o pětadvacet pater výš, s trochou štěstí rovnou na tom mém. Připadám si jak na horské dráze – nejdřív mírné zhoupnutí a pak nevyhnutelné zalehnutí uší, pokud nestihnu vyrovnat tlak. Z nejvyššího, šestatřicátého patra je krásně vidět na oblohu – snad proto tam sídlí marketing a poslední schody se musejí vyběhnout pěšky. Prostor pro snění i hry.

Telefónica v Německu je na narozdíl od té naší tzv. market challengerem, tedy slabším hráčem, který se snaží dotahovat ostatní. Naše práce je vymyslet tu nejlepší cestu, jak v souladu s naší vizí a představami akcionářů pomalu ale jistě dotahovat. Nechceme se podbízet cenami ani líbivými řešeními, která přinášejí krátkodobé efekty. Proto na všechno musíme jít od lesa. A proto i já musím nejprve pochopit všechny tržní mechanismy a specifika německého prostředí, abych mohl přiložit ruku k dílu. Nepomáhá mi k tomu bůh, ale zatím hlavně milí kolegové, nekonečné zásoby latté a zeleného čaje a jeden stařičký počítač, na kterém se jako zázrakem rozběhly Office 2010 v angličtině. Prý se tomu říká Global Procurement – musíme srovnat úroveň s nejchudšími z našich trhů. J

Bydlení je silnou stránkou mého dosavadního pobytu. Maličký prostor skýtá neuvěřitelné množství skrýší naplněných nejrůznějšími překvapeními počínaje zásobou šamponů a ručníků, která by mi vystačila na dva roky, a kuchyňskou výbavou hodnou zkušeného armádního kuchaře konče. Škoda, že vaření jsem zatím považoval za ztrátu času. V duchu miniaturizace jsou laděna i parkovací místa v podzemní garáži pod domem, kam se sice krásně schovají sportovní Porsche, ale můj francouzský lev při každém entrée nejprve málem přijde o přední značku a následně o vyčnívající závit anténky. Pro tyto účely by se mi hodilo v kufru vozit dva pytle cementu a bylo by po problému.

Nejzajímavější je ale jako všude na Zemi svět tam venku. Po první dva dny se sice halí v mírném oparu, ale to nijak nebrání intenzivnímu nasávání atmosféry a sbírání dojmů. Na to, že supermarkety zavírají v osm večer, si asi zvyknu. Stejně jako na trpělivé a ohleduplné řidiče, kteří při odbočování doprava vždy musí nechat projet proud cyklistů. Hůře se však bude zvykat na tísnivý pocit, že se o své dojmy nemohu s nikým podělit. A tak neváhejte a naplánujte výlety. Autobus staví dvě minuty od mého bytu a pivní zahrádky už netrpělivě čekají na vyprahlé poutníky!

Die Floridahaiecke lebt! Eintrag eins, Destination München

Ne, nebojte se, přátelé. Nepřišel jsem o poslední zbytky rozumu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pouze jsem po roce poklidného života v české kotlině opět zvedl kotvy, osedlal mírně zaprášeného plechového oře a vydal se za kopečky vstříc novým dobrodružstvím. Možná se ptáte, co mě k tomu vede. Neměl bych snad raději spořádaně vysedávat doma, vytvářet materiální hodnoty a vůbec všemožně přispívat k blahu naší země? Vždyť už přece dávno nejsem nejmladší, světa si užil dost a dost a u nás beztak všechno víme nejlépe (aneb jak se praví v jedné památné reklamě: „Kam bys chodil? – Celý svět sem přijde za tebou...“).

Možná bych doma opravdu sedět měl, ale kdo mě zná, dobře ví, že moje cesty nikdy nebyly rovné a, třeba to bude znít nabubřele, rovné doufám ani nikdy nebudou. A také už vím, že žádný svět za mnou nikam nepřijde. Zkrátka a dobře, po čtyřech letech jdu zpátky do Němec, na nějakej čas. A hodlám si to tu užít! Kdo má chuť se přidat, toho přivítám vždy s otevřenou náručí, klidně ve tři v noci. A komu se to nelíbí, ať mi ... políbí nebo, lépe, ať se o své dojmy podělí v diskusi pod textem příspěvku. Na veškeré připomínky, námitky i otázky zkusím najít odpověď. O práci, životě, cílích a snech více zítra. Pro dnešek uzavírám: Mnichovu zdar, zápecnictví zmar!