O nekonečném cestování a (ne)komfortních autobusech

Také tak snadno podléháte vábení žlutých expresů Student Agency při představě pohodlných kožených křesel, pohledných stevardek, šálku voňavé kávy a pečlivého výběru domácího videa naservírovaného až pod nos? I já jsem kdysi podléhal, ale už to bude pěkných pár let. Vzpomínám si, jak má technicky založená duše přes značné porodní bolesti systému plesala nad internetovými rezervacemi po spuštění linky do Brna v roce 2004 a online čtečka kreditových jízdenek mi pak přišla jako totální scifi. Co na tom, že první autobusy Radima Jančury (Ayats) byly i v porovnání s devítistovkovými Karosami ošklivé a designivou reputaci si u mě firma spravila až nákupem Irizarů s čelem delfína (přesto je to stále neporovnatelně lacinější řešení než německá klasika Setra, Mercedes Benz nebo Neoplan). Postupem času však žluté autobusy zevšedněly i věčným dětem a Student Agency si to u mě na dlouho pokazila, když mně jako studentovi odmítla nadále poskytovat slevu (pravda, lví podíl na tom tehdy měla vláda ČSSD, která i soukromým dopravcům vnutila socialistický koncept žákovského a studentského jízdného, ale o povinnosti zrušit slevy ostatním studentům se v žádném zákoně nepsalo).

Světlým okamžikem v mé cestovní historii s SA se stalo období cenových válek s Asianou, kdy se dalo do Brna jezdit za pade. Přesto u mě vždycky výše na žebříčku kvality zůstaly společnosti provozující nové německé autobusy, ať už to byl Hotliner, Deutsche Bahn nebo nejtypičtěji Eurolines. Jejich služeb jsem si užil do sytosti během Erasmu v Kolíně a po delší odmlce jsem měl tu čest opět při včerejší cestě z Prahy do Holandska. A jaké byly pocity? Jednoznačně pozitivní! Autobus nestaví na každém fleku, řidiči se nestydí do cíle přijet třebas i o dvě hodiny dřív (pravda, musel jsem tím pádem počkat půl hodiny na první ranní vlak), při poslouchání hudby mi na rameno v jednom kuse neťuká stevardka, jestli náhodou nemám chuť na kafe, a tím pádem tam nehučí ani žádný automat, nemusím se dívat na přihlouplé filmy o amerických teenagerech, ale hlavně, a to je skutečně k nezaplacení (protože to žádná společnost čistě z ekonomické logiky dlouhodobě nezaplatí), je velmi malá pravděpodobnost, že budete muset sdílet dvousedačku s dalším cestujícím. Nezapomněl jsem na něco? Jo, taky vás řidič neprudí, že mu baťůžkem zastrčeným pod sedadlem urvete audiokabel zábavního systému, protože tam jednoduše žádný není. Bohužel elektrické zásuvky zatím pronikly jen na linku do Brna, takže vám ani sebeúspornější laptop zábavu na celou cestu nezajistí.

A proč vlastně celý tenhle příspěvek píšu? Abych připomněl zvrhlou východoevropskou zálibu v dálkovém cestování autobusy. Vždyť je to tak prosté: zadek vás po deseti nebo i více hodinách cesty bude bolet v sebepohodlnějším autubusu a i když se budete snažit sebevíc, stejně se cestou nevyspíte. Proto tam, kam ještě nevedou koleje vysokorychlostní železnice, dává největší smysl cestovat letadlem. Když bude chtít více lidí cestovat letadlem, linka bude rázem atraktivnější a přiláká konkurenci, a byla by hodně velká smůla, abyste pak při včasném nákupu nesehnali letenku za přijatelnou cenu. A pokud jde o mě, já si dodneška dělám čárky za každou cestu letadlem!

Lapálie s internetem

Kdo říká, že dneska dokáže efektivně fungovat bez internetu, kecá. Teda snad s výjimkou letních prázdnin. A ještě by se tak možná dalo dikskutovat o významu pojmu „efektivně“, ale tím to hasne. Tečka. Psát e-maily na mobilu bez QUERTY klávesnice prostě není ono, stejně tak se na něm špatně prohlížejí obrázky na facebooku, když nechcete utrácet za velké přenosy dat, o stahování aktuálních epizod oblíbených seriálů ani nemluvě. A pracovat na diplomce nebo na paperu bez přístupu k elektronickým databázím? Vyloučeno! (I když nepopírám, že to může být občas tak trochu výmluva:-))

Jak jsem napsal v postu o shánění postele, internet společně s ní a bicyklem představoval nejzásadnější nedostatky, které se mi nepodařilo vyřešit hned první den. Později se k nim bez mého přičinění přidala ještě bankovní karta, kterou sice už dávno mám, ale doteď je mi k ničemu, protože k ní jaksi nedorazil PIN kód. Občas se holt nezadaří, ale není třeba hned věšet hlavu.

Ale zpátky k internetu. Při prohlížení inzerátů s nabídkami bydlení byl internet úplně všude, tak mě ani nenapadlo, že by ho některý z majitelů mít zapojený nemusel. O to větší proto bylo mé překvapení, když jsem se před dvěma týdny ubytoval ve svém novém domově a internet nikde. Všude kolem sice spousta bezdrátových sítí, ale všechny zabezpečené. A tak jsem prvních pár dnů musel vydržet s mobilem (1 MB dat na mé předplacence stojí € 0,29 – přečíst si pár mailů a zpráv tak stojí nanejvýš padesátník), nebo dojít s laptopem do univerzitní knihovny TU/e, kde běží eduroam. V práci se pochopitelně nesurfuje a kdyby přece, Gmail a Facebook je tu stejně zablokobaný.

Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě, a proto jsem hned druhý den napsal domácímu, jestli by s tím nemohl něco udělat. Vzhledem k tomu, že přislíbil rychlou akci, jsem to nechal na pár dní plavat a spokojil se s provizoriem. Jeden večer se mi ale přece podařilo z mého pokoje připojit do jedné nezabezpečené bezdrátové sítě, a internet tak, byť s výpadky a pomalu, vybojovat. Konečně v pátek se v prázdném pokoji v prvním patře objevil blikající modem od UPC, a tak mi došlo, že je vyhráno.

Vzápětí jsem se ale přesvědčil, že zatím jen napůl. Modem sice vypadá na první pohled stejně jako výkonný model Cisco EPC3925, který UPC standardně dodává k superrychlému připojení v Česku a má v sobě zabudovaný wifi AP, ale zdání klame. Musel jsem se tedy spokojit s kabelem a židlí a jít si zaskypovat o patro níž. Druhý den jsme s Martijnem vymysleli zlepšovák v podobě 25m síťového kabelu, který byl z bůhvíjakého důvodu přiložený v samoinstalačním balíčku, a dočasný AP jsem úspěšně udělal ze svého laptopu. Marně jsem se ale snažil internet rozchodit na ADSL modemu s wifi, který dotáhla naše spolubydlící. Router je zkrátka router a modemy se pro podobné činnosti nehodí, byť by to teoreticky umět měly. A tak si možná nakonec přivezu router vlastní, aby to nebolelo. Do té doby budu muset skřípat síťový kabel ve dveřích...

P.S.: Začínám být docela dobrý v psaní na anglické klávesnici bez českých popisků. Ono je taky proč, vždyť psát bez diakritiky je barbarské a navíc se to špatně čte... (Možná jen pro vysvětlení – některé příspěvky píšu ve volných chvílích v práci. A to, že jich v posledních pár dnech bylo opravdu požehnaně, je jen předznamenáním toho, že se brzy opět odmlčím.)

O neposlušném požárním alarmu

Znáte pohádku o neposlušných kůzlátkách? Aby ne, když jste ji jako malí museli tolikrát poslouchat od maminek, babiček i z malých elpíček a ještě si při tom bláhově mysleli, jak ji máte rádi. Omyl! Kůzlátka by zasloužila nařezat na kýty a vytahat za růžky a jestli je vám někdo takový milý, rostete pro kriminál (nebo jste v něm měli už dávno skončit:-)! Stejně tak nelze mít rád požární alarmy. Pravda, mám teď sice v popisu práce je tak trochu prodávat, ale ve skutečnosti jsem nucený je nutit zákazníkům pod cenou. A proč? No právě proto že je nemá nikdo rád!

Moje pohádka o neposlušném požárním alarmu začala v sobotu, kdy jsem si v supermarketu koupil první balíček masa za tu dobu, co jsem tady. Sice jenom (s)prosté kuře, ale stejně jsem si ho hnedka musel usmažit k večeři, jaký jsem měl absťák. Vzal jsem pánev, rozpálil olej a milé maso se jal zprudka opákat. Olej párkrát blafnul, něco málo se zakouřilo a za chvíli už jsem měl večeři na talíři. A jak si ho tak nesu k sobě do pokoje, najednou hrozný kravál. Hm, to bude asi alarm. A najednou se přidá další a ještě jeden. Měl jsem pocit, že každou chvíli ohluchnu, ale zachránila mě duchapřítomná spolubydlící, která vyskočila na židli a rychlým grifem odpojila sirénu na stropě od přívodu proudu. Jaké štěstí, že zrovna byla doma, pomyslel jsem si. Ona mě však vzápětí uklidnila, že se to den předtím stalo i našemu třetímu spolubydlícímu Martijnovi a jen díky tomu věděla, co dělat. Zato v sobotu museli oba společně zavolat domácímu o pomoc. Ten si sice taky nevěděl rady, ale po konzultaci s odborníkem se nakonec dobrali řešení. Uf!

Řešení, jaképak je to řešení lézt na strop a odpojovat čidla po celém domě? Prý by měl za normálních okolností alarm přestat hned po zmáčknutí tlačítka na čidle, ale jak mu vysvětlit, že zakouřená místnost se prostě chvíli odvětrává. Stupid! Smířlivě jsem tedy namontoval všechny alarmy zpátky, za spolubydlící mezitím přišla na návštěvu kamarádka a po pár minutách siréna zničehonic spustila znovu. Asi ze setrvačnosti, krám jeden. Kámoška se zřejmě musela hodně divit, ale to ještě nezakusila to nejhorší...

Když se vrátil Martijn z práce (dělá barmana v luxusním hotelu Park Plaza), celou stórku jsem mu za jeho souvislého nadávání na adresu domácího pobaveně převyprávěl. V tu chvíli se zdálo, že je všemu konec. Ve dvě ráno jsem však vylezl ze zapařené sprchy, na což bleskurychle zareagoval dosud ztichlý alarm ve druhém patře a rodeo začalo nanovo. Tentokrát se ale pro jistotu spustilo všech asi devět sirén na všech třech patrech. A ani po vyvětrání nechtěly přestat, tak jsme je do rána museli nechat odpojené. A chudáka spolubydlící jsme honili na jakési narozeninové oslavě, protože jsme se kvůli alarmu museli přes balkón vloupat k ní do pokoje. Musí to být ale hodně dementní zákon, když Holanďanům přikazuje mít ve všech domech požární čidla, ale čidlům už neukládá, aby neprudila při běžných činnostech. Doufám jen, že měří všem stejně a zdejší kuřáci díky tomu mají aspoň o něco pestřejší život!

A jak jsem se z toho všeho poučil? Při včerejším vaření jsem hned zavřel dveře do kuchyně a naopak otevřel všechna okna, co jsem jen našel. A ještě jedno jsem si neodpustil: z protestu proti nedobrovolnému šplhání po stropě jsem jako heslo do naší nové wifi sítě nastavil „fuckingfirealarm“- kdybyste náhodou někdy šli po Karel de Grotelaan a potřebovali internet, jistě se vám tato informace bude hodit.

O cyklostezkách, ježdění na kole i padání z něj

Jako dneska si pamatuju, když jsme v prváku na gymplu skládali s naším zeměpisářem a tělocvikářem Michalem „řidičák“ z jízdy na kole. V kopcích Vysočiny jsme dělali smyky na loukách, škrábali se do rozbahněných svahů, na které byly i ty nejlehčí převody krátké, a učili se i to, jak podjet překážku, která by nám jinak bezpečně sťala hlavu. Někomu se dařilo lépe, někomu hůře, ale řidičák si nakonec už jen za tu snahu zpátky do Prahy odvezli všichni. Nejdůležitějším poznáním ale bylo to, že jezdit na kole bez helmy je blbost a v provozu je docela dobré dodržovat dopravní předpisy, o čemž se někteří rovnou přesvědčili v praxi.

Když se teď přenesu časem o necelých dvanáct let dopředu a vzduchem o několik set kilometrů na západ, říkám si, že Michal by se tu jistě dobře uživil. V Eindhovenu s helmou nejezdí nikdo, červená je pouze informativní signál a do kopce místní taky jezdit neumí, protože tady žádné nejsou (empiricky ověřeno). Často Holanďany obdivuju za to, že jsou ochotní a hlavně schopní jezdit na těch svých tunových vykopávkách s několika málo převody a neprakticky tvarovaným rámem. Ba co víc – oni si je ještě dobrovolně kupují i v roce 2011. Nejlevnější model značky Gazela (která svými proporcemi spíš připomíná toho lva, co by ji rád k večeři) přitom stojí kolem 500 eur, za což si můžete v Česku pořídit solidní krosové kolo, zmíněnou helmu a ještě vám zbude na kofolu v hospodě na výletě. Kdyby to snad někomu pořád nešlo do hlavy, nejlepší důkaz, že fakt nekecám, je nehasnoucí zájem o tato kola mezi zloději. Což mi připomíná, jak mi Ondra, který mi pomáhal s převozem věcí při první návštěvě IKEY, radil, ať večer na ulici dám nějakému černochovi deset éček a kolo můžu mít hned…

A jak to tedy na silnicích vypadá? Předně, drtivá většina Holanďanů kolo považuje za dopravní prostředek, a veškerý emocionální náboj tak jde rázem stranou. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč jezdí tak ukrutně pomalu a nezdráhají si nad sebou při dešti otevřít deštník. Já věren svým zvyklostem však kolo považuju za sportovní vybavení a podle toho se také snažím jezdit. Kecal bych, kdybych tvrdil, že čekám na každém semaforu na zelenou – tohle mírné porušování pravidel v rámci předpisů jsem od místních odkoukal hned první den. Ono to totiž na cestách po městě neskutečně zdržuje a v mých očích je docela zásadní rozdíl, jestli mi cesta do práce zabere minut deset nebo třináct. Snažím se ale poctivě jezdit se zapnutými blikačkami a s očima na stopkách, abych se vyvaroval nevyžádaných kontaktů (pořád si říkám, jaký asi přehled o dění kolem sebe můžou mít jezdci na zde docela oblíbených lehokolech).

Když jsem v předchozím odstavci naznačil, že se tu jezdí na silnicích, dopustil jsem se vědomě malé nepřesnosti. V devadesáti pěti procentech případů to totiž na kole pojedete po oddělených stezkách, v úzkých ulicích pak nejhůř po zřetelnými pruhy oddělené krajnici. Snahou je pochopitelně předcházet nehodám, kterých se tu však přesto stává velmi mnoho. Aby také ne, když cyklostezky často fungují jako tramvajový pás, což si při odbočování (na rozdíl od přejíždění tramvajového pásu, který je uprostřed, jde v tomto případě pochopitelně o odbočování vpravo) spousta řidičů neuvědomí. Cyklisti se někdy řídí panáčky pro chodce, na části křižovatek pak mají svůj vlastní semafor, který ovšem vůbec nemusí korespondovat se signály bezprostředně sousedícího přechodu, a tak i z pohledu jezdce samotného chvíli trvá, než si na všechno zvykne. Jízda na červenou je někdy kvůli špatnému nastavení signálů doslova nutnou obranou, holandským eltoďákům však slouží ke cti, že u poptávkově ovládaných semaforů klidně zelená naskočí hned a ne až v dalším cyklu. V Praze byste v podobném případě měli smůlu.

Konečně bych měl pochválit i kvalitu povrchů. V centru města je pochopitelně spousta dlážděných ulic a zpomalovacích prahů s vystřelovacím efektem, ale na to se dá zvyknout. Oddělené cyklostezky však oproti tomu zpravidla zdobí hladký červený asfalt s minimem kanálů a jiných rušivých prvků a nenarazíte tady ani na pražskými lenochy neuklízený posypový štěrk, který je velkým nepřítelem všech brzdících a zatáčejících cyklistů. Už se těším, až si tu vyzkouším kolečkové brusle, které budou na červené dráze taky klouzat jako po másle! A o dálkových cyklotrasách propojujících jednotlivá města a vedoucích malebnou stálezelenou krajinou si po dnešním prvním malém výletě určitě nechám zdát.

P.S.: Kdybyste náhodou měli pocit, že v dosavadních příspěvcích chybějí obrázky, je to realita. Příští týden si ale z Prahy přivezu foťák, tak se opět můžete těšit na oblíbené fotoreportáže:-)!

Nakupování a tak vůbec

Jak se v Holandsku nakupuje? Inu, tak jako všude jinde. Vyberete si zboží a než vyjdete z obchodu, musíte zaplatit. Ale nedejte se zmýlit. Nakupování je věda a každý správný marketér i salesman ví, že samotná transakce, kdy dochází ke směně výrobku nebo služby za peníze je jen pomyslnou třešničkou na dortu. Nemám teď na mysli tanečky v obchodě typu smlouvání o cenu po vzoru arabských zemí nebo ostříží zkoumání kvality provedení, jak to mají ve zvyku Číňané. Nakupování totiž dělá všechno kolem, co mu pomáhá, a z pohledu času předchází i následuje.

Kdo jste aspoň nějaký ten čas pobyli v Česku (což se z faktu, že rozumíte tomuto textu, dá přepokládat o 99 % z vás), nebudete místními specifiky vesměs překvapení. Přesto se pár rozdílů najde. Albert se tu jmenuje Albert Heijn [čti Hajn] a neprodává se v něm holandské kakao, prošlé maso ani zvadlá zelenina. Naopak tu najdete spoustu zajímavých věcí od čerstvých květin až po nepřeberný sortiment holandského pečiva a mořských potvor. Mě možná pro někoho překvapivě zaujala skromná nabídka bioproduktů a litrová balení všech myslitelných mléčných výrobků. Na jogurtu, tvarohu nebo vanilkovém krému se tu zkrátka ujíždí ve velkém.

Není divu, když vám z toho všeho trochu začne přecházet zrak a nevíte, co popadnout dřív. Proto se může hodit, že ačkoli jste s vidinou skromného nákupu minuli vozíky a sáhli po košíku, má i on, světě div se, na spodní straně kolečka a na čele prodlouženou rukojeť, za kterou ho můžete tahat. A opravdu to není myšleno jako hračka pro děti. Nepříjemné překvapení vás však může potkat, když po dlouhém vybírání konečně dorazíte k pokladně. „May I pay with my VISA?,“ zeptáte se při pohledu na částku k uhrazení a pokladní vám mile odpoví „Only with a PIN card.“. No však, vždyť každá VISA už je dneska s čipem a k ověření platby je třeba zadat PIN, tak o co jako jde?

Omyl, Holanďani zřejmě nechtěli zůstat pozadu za svými východními (a našimi západními) sousedy a po vzoru jejich karet s EC čipem si vymysleli PIN karty (možná si vybavíte loňský průšvih, kdy kvůli vadným čipům, které nedokázaly rozpoznat rok 2010, přestalo správně fungovat na 30 milionů těchto německých karet). Většinou jsou to hloupá Maestra, která nemají ani embosování ani unikátní šestnáctimístné číslo, ale to je vám jaksi k ničemu. Nemáš PIN, tak sol cash. Jestli se někdy podaří dotáhnout švédský nápad, že by se mohla úplně zrušit hotovost, tak pánbůh s námi…

A další specifika? V Eindhovenu nepotkáte Billu ani Tesco, zato je zde všudypřítomný Lidl a jeho ještě o něco morbidnější paralela jménem Aldi. Podstatnější může být informace, že kromě supermarketů zavírají všechny obchody ve všední den s výjimkou pátku v šest, takže žádné honění nákupů oblečení před desátou tady nehrozí. A taky se tu ctí neděle. Každé město si ale může určit, že sedm vybraných nedělí v roce bude otevřeno. To je pak logicky nejčastěji kolem Vánoc.

Čím to uzavřít? Bohužel žádná vtipná pointa se nekoná, jen smutný povzdech, že na rozdíl od Česka tu slevy skutečně znamenají slevy. Jinak bych si dneska býval nemohl koupit troje super kalhoty po devíti eurech a luxusní košili za sedm k tomu navrch. Kdy už se konečně přestaneme dát okrádat? Vzhledem k tomu, že Holandsko má šestnáct milionů obyvatel a mnohdy jednotně řízený česko-slovenský trh patnáct, s argumentem o nedostatečné velikosti našeho trhu se řetězce mohou jít vycpat. Pokud ovšem budou mít čím, protože v Česku jsou vycpávky patřičně oceněné. Howgh!

Kultura jééé...

Kultura podle wikipedie a Johanna Wolfganga von Goethe zahranuje celou šíři lidského žití a konání historií a zvyky počínaje, přes umění a vědu, a hospodářstvím a politikou konče. Kultura podle Milana Richtera a staronových pražských radních (kteří, jak doufám, budou brzy už jen starostaří) je, řekněme, velmi složitý mechanismus, ale především znamená dobře zaplacenou „zábavu“, kde se pro samou řachtandu a kýč vytrácí skutečný půvab her s fantazií, hloubkou myšlenek a mnohovrstevnatámi přesahy. A co kultura v Eindhovenu? O tom jsem se sám měl jedinečnou příležitost přesvědčit v pondělí a v úterý. A pokaždé z jiného pohledu.

V pondělí byla moje role jednoduchá. S předem zakoupenou vstupenkou jsem se vypravil na koncert Holandského studentského orchestru (www.nso.nl), do zdejšího velmi kvalitního koncertního sálu ve Frits Philips Muziekgebouw. Je sice fakt, že chvilku před koncertem mě vyděsil nápis na vstupence, že koncert se koná v Airport Zaal – při zdejším odlišném chápání reality bych se totiž vůbec nedivil, kdyby měli koncertní sál i na letišti – ale pohled na internetové stánky s adresou mě vzápětí uklidnil. Největší překvapení pro mě se konalo hned na úvod – takový nátřesk na koncertě jsem zažil jen několikrát při produkcích v rámci Pražského jara, ale co víc, tady byla návštěva akce z velké části rodinnou záležitostí. Rodiny s dětmi seděly u stolů kolem prostorného dvoupatrového atria před vstupem do sálu, hloučky přátel postávaly se skleničkou vína volně po prostoru a zahanbit se nenechali ani zástupy čiperně vyhlížejících a elegantně oděných důchodců (rozuměj, nikoli jak je zvykem u nás – tedy ve svém maturitním kostýmu resp. v šatech jako na vlastní pohřeb). Téměř idylka.

Koncert samotný byl plný energie a s výjimkou velmi alternativního prvního krátkého čísla šlo o přehlídku velmi kvalitních výkonů. Přímo exkluzivní byl sólový part sympatického mladíka ve Koncertě pro violoncello e-moll, op. 85 Edwarda Elgara. O přestávce se pak jako pozornost podniku (každý týden zde mají jiné lákadlo) podávala sklenka vína zdarma, která navodila atmosféru pro závěrečnou symfonickou báseň Ein Heldenleben Richarda Strausse. Aby se sponzor koncertního sálu Philips blýskl v tom nejlepším světle, na varhanní empoře (která je tu ovšem bez varhan) byla nainstalovaná sestava barevných světel, které s každou částí změnily barvu a navodily odlišnou náladu.

Nevím, zda jsou zdejší posluchači takto vycvičení nebo jen prahnou po jakémkoli kulturním zážitku, ale na závěr každé části koncertu se konalo standing ovation. Po prvních povstanuvších se nikdo moc nedal pobízet a brzy byl na nohou celý sál. Zajímavé. Orchestr si pak na samotný závěr připravil ještě malé překvapení a přídavek v jednom, kdy na sebe muzinanti navlékli kostýmy Zorra, princezen, andělů a dalších a spustili variaci na předchozí hrdinské téma. I když jsem ještě nikdy nic takového neviděl, rozhodně to byla sranda a vážnosti a kvalitě celého vystoupení nijak neubrala.

Druhá kapitola dnešního postu se (snad to tak můžu říct) začala psát v úterý. Opět jsem se vypravil do Bunkeru, sídla studentských organizací, kde se měl konat taneční večer. Jinými slovy demo taneční školy, která se prostřednictvím půlhodinových bloků s různými tanci snažila nalákat nové ovečky do svých kurzů. Když jsem ale po sedmé dorazil, zjistil jsem, že jdu nejspíš příliš brzy, protože v tanečním sále se v rytmu hudby pohupovaly jenom holky. A tak jsem si řekl, že si počkám na klasiku, která měla začínat po deváté, a šel se podívat hned vedle na zkoušku sboru. Už mě vůbec nepřekvapilo, že sbormistr vedl sbor rovnou v angličtině – co kdyby tam náhodou byl nějaký cizinec nebo exchange.

A tak jsem si zavzpomínal na naše nesmělé gymnazijní pokusy s Vítkem Kubánkem. Ne že bych se někdy pořádně naučil zpívat podle not (tedy zvládám bezepčně přechody o půltón, o celý tón a o oktávu, a to prosím nahoru i dolů), ale nějaký základ to byl. Tady jsem se ale po pravdě moc nechytal. Možná to bylo tím, že jsem si bůvhíproč sedl k basu, možná proto, že vedle mě seděli další, kteří party viděli poprvé, zatímco ostatní už delší dobu pilně zkoušeli, možná mi prostě jen nesedl výběr zpěvů. Nevím. Ale říkám si, že to zkusím aspoň ještě jednou, abych o něco nepřišel. Mail adresovaný mísntímu studentskému orchestru totiž zatím zůstal bez odpovědi a sedět doma každý večer rozhodně nehodlám. No a když nic jiného, je tu ještě filmový klub, tak uvidíme, co z toho bude...

Jak jsem vláčel na hrbu postel přes půl města

Znáte lepší program na páteční večer, než si jet autobusem na druhý konec města koupit postel do IKEY? Já tedy ne! Jak říkám, tak se také stalo, minulý pátek jsem po rozloučení v práci vyrazil na daleký severní okraj Eindhovenu. Ani nechci počítat, kolika jsem se za celý večer dopustil chyb, ale když to vezmu pěkně popořádku, možná to nakonec spočítáte za mě. A nakonec jsem to všechno přežil a to je hlavní věc, ne?

Na úvod si dovolám krátkou poznámku ke zdejšímu systému veřejné dopravy. Eindhovenskou MHD reprezentují tak trochu nudně pouze autobusy. Ale zase ne jen tak ledajaké, a tak se s trochou fantazie dá říct, že tu kromě autobusů jezdí i metrobusy. Jak takový stroj vypadá, si můžete prohlédnout na obrázku v prvním příspěvku, prostě sci-fi. Systém s výjimkou občasných záseků na světelných křižovatek funguje spolehlivě, autobusy jsou vesměs jen pár let staré a velmi čisté, řidiči milí a patřičně jazykově vybavení. Na každé zastávce je navíc displej informující o čase příjezdu podle skutečné polohy spoje na trase, takže se vám nestane, že byste bez informací hodinu čekali v pozici rukojmího dopravního podniku, jak to jistě sami znáte z Prahy.

Ďábel tedy musí být zakonitě skrytý někde jinde: je to výše jízdného. Ne nadarmo se říká, že po Holandsku se má jezdit na kole – všechno ostatní vám totiž udělá pořádnou díru do peněženky. Za parkování auta musíte platit i před vlastním domem, natož v centru města, lístek na autobus vyjde podle vzdálenosti na 2 – 3 eura a levné časové jízdné is but a dream. O cenách vlakových jízdenek raději úplně pomlčím. Jedinou schůdnou variantou je tak cestovat po deváté hodině ráno, odkdy si můžete koupit celodenní síťovou jízdenku pro celé Severní Brabantsko za stejná 3 éčka a na vlak si pořídit za 55 euro slevovou kartu, která vám opět po deváté umožní nakupovat jízdenky se 40 % slevou. A komu se to nelíbí, má smůlu. Respektive si ve vlastním zájmu pořídí OV-chipkaart, což je jakási předplacená peněženka, se kterou se dá cestovat napříč spoji různých dopravců po celé zemi. Jen se vždycky při nástupu musíte čeknout u řidiče a při výstupu odčeknout, jinak přijdete o 4 eura, i kdyby to bylo třeba na konečné a systému muselo být jasné, že už dál jet nemůžete.

Já jsem ten den jel autobusem zbaběle i ráno do práce, abych si ušetřil ostrou půlhodinovou procházku, a tak jsem si říkal, že na cestu do IKEY a zpět se mi tříeurová jízdenka už určitě nevyplatí. Omyl. Jízdné se totiž počítá podle ujetých kilometrů přirážkou k nástupní sazbě, a tak když jedete hodně daleko, jednoduše se to nemůže vyplatit. Přesnou vzdálenost jsem samozřejmě přesně neznal, a tak jsem se nakonec dostal na 2,98 eura. Skutečná úspora, řekli byste. Ale co jí všechno předcházelo!

V IKEE mě totiž hned na úvod čekala dvě překvapení. Lehký laminátový rošt do rámu postele, který jsem si předtím vyhlédl na internetu, byl zrovna vyprodaný, a tak jsem se musel spokojit s deseti kily dřevěných latí. Nu což, to by ještě nebyl takový problém. Horší bylo, že pro samotnou postel jsem musel kvůli přestavbě parkoviště pochodovat kamsi půl kilometru do tmy a když jsem konečně tašku s latěmi nandal na rameno a útlou dvanáctikilovou krabici s postelí na druhé, nemohl jsem najít autobusovou zastávku ve směru zpět. Naproti té, kde jsem vystoupil, prostě nebyla. Tak jsem se i se svým nákladem vydal zpět po trase a než jsem narazil na první zastávku ve svém směru, autobus mi mezitím ujel. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že další pojede až za hodinu, ačkoli do té doby měla linka čtvrthodinový interval!

A tak jsem se v silném větru vydal dál s nadějí, že cestou po trase narazím na nějakou další linku. Zkrátím to – v silném větru jsem nakonec ušel asi čtyři kilometry, aby mi druhá linka nakonec před nosem ujela a já si tak počkal zbylou čtvrthodinku na autobus, kterým jsem mohl pohodlně jet už od krámu. Řidič mě chtěl s postelí nejdřív vyhodit, ale když jsem mu zdvořile anglicky řekl, že jsem exchange student a nemám, jak bych se jinak s postelí dostal domů, vzal mě na palubu. Když jsem však vystoupil na terminálu u vlakového nádraží, který slouží jako centrální přestupní bod, došlo mi, že na své chipkaart už nemám minimální potřebný čtyřeurový kredit pro další cestu a taky se mi nechtělo překecávat dalšího řidiče, tak jsem si dal pro jisototu i zbytek cesty pěšky. Přesněji další tři a půl kilometru. Tři a půl kilometru rozjuchaným pátečněvečerním městem, které je každý jiný večer totálně alibisticky totálně mrtvé. A tak jsem se mohl při proplétání se davy se svým zvláštním nákladem štěstí konejšit snad jen tím, co jsem právě předvedl: takový malý sportovní výkon. Ale ušetřil jsem celé dva centy:-)!

Když jsem pak postel hbitě sestavil a jako zaslouženou odměnu si chtěl k filmu dát cider z IKEY, čekal mě poslední podraz pátečního večera. Švédský cider je totiž bez alkoholu, a tak jsem si stejně tak dobře mohl koupit obyčejný džus a smíchat ho s minerálkou. No jo, když se nedaří, tak se prostě nedaří, co naplat. Ale první z velkých tří popříjezdových úkolů – totiž sehnat postel, internet a kolo – tím byl konečně splněn!

První setkání s Erasmáky

Při vymýšlení originálního názvu pro tento příspěvek jsem se v první chvíli bránil pokušení pojmenovat jej „První setkání s Eskymáky“, ale vzápětí mi došlo, že by to v tomto případě bylo příslovečné „kdo to říká, ten to je“. Ano, sám si tu zatím připadám trochu chladný a ke svému okolí netečný, a tak byl nejvyšší čas podniknout první aktivní krok a něco s tím udělat. A taky bych křivdil Eskymákům (nebo chcete-li Inuitům), kteří jsou podle všeho velmi přátelskými a pohostinnými lidmi. Tak tedy, ve čtvrtek jsem přijal pozvání Petra Kosnara, který mi ze všech kontaktů na facebooku do té doby věnoval nejvíc pozornosti, a zvědavě se vypravil na Game Night do jednoho z útočišť místních četných studentských organizací, do Common Roomu. Už jen probojovat se dovnitř se nezdálo snadné, protože studentské kluby se scházejí převážně pod jednou střechou tzv. Bunkeru, od kterého má každý člen či pravidelný návštěvník vstupní kartu. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo tam měl ten večer namířeno, a tak stačilo jen počkat, až někdo půjde kolem.

Samotný Common Room ve skutečnosti sestává ze dvou nevelkých místností s několika stoly, křesly a spoustou židlí, je v něm k dispozici kuchyňský kout a projektor s plátnem pro hraní her na wii. Programem čtvrtečního večera ovšem měly být hlavně karetní a stolní hry. Pro mě, starého gamblera samozřejmě nic nového pod sluncem. Hrají tu UNO, Dominion, Domino i různé další menší i větší hry. Musím říct, že pro mě bylo moc příjemným překvapením potkat pár (desítek) lidí, kteří spolu večer tráví společným hraním a povídám spíš než bezduchým trsáním na hlasitou „hudbu“, pro kterou neslyšíte vlastní slovo. Nakonec jsem si ale nejlíp popovídal s Petrovou přítelkyní Dominikou, která má hodně zajímavý osud a s Petrem se seznámila právě v Holandsku. Ve zkratce se z průmyslovky v pošumaví vydala na vlastní pěst do Anglie, kde si hlídáním dětí vydělala na bakalářské studium a při hledání magisterského oboru si pro nesporné kvality programu vybrala industriální design tady v Eindhovenu. Fakt respekt!

O ostatních jsem se tedy bohužel moc nedozvěděl, až na to, že jsou tu všichni od Němců, přes Řeky, Indy, Číňany až po Američany. TU/e asi fakt musí mít něco do sebe, ale to já se svým zaměřením těžko pochytím. Každopádně jsem se přesvědčil o tom, že Common Room za další návštěvu určitě stojí, a tak se nejspíš hned zítra vydám na koncert jedné mladé australské písničkářky, která si tu prý hraním vydělává na živobytí. Tedy pokud nakonec nedám přednost pravidelnému setkání expat komunity. Však se ještě uvidí...

Do práce, na úřad, nakoupit, domů a spát

Vstát v sedm, o půl deváté zasednout v kanceláři, s krátkou přestávkou na oběd tam vydržet do půl šesté, pak prošacovat nekonečné regály v supermarketu, pokusit se o rychlou večeři, odpovědět na pár mailů, vyčistit zuby, vyčůrat a spát. Tomu že se říká život? Já teda nevím, kde jste na tom byli, přátelé, ale mě to přestalo bavit hned první den. Tedy abych byl upřímný, hlavně to ranní vstávání. Začátky totiž většinou bývají zábavné, a pokud nejsou v rychlém sledu následovány koncem, dá se říct, že i docela poučné.

Můj první ofiko full time den v práci byl vskutku jako vystřižený ze žurnálu. Tolik nových lidí, tolik záhadných nastavení a registrací na počítači, tolik rozhovorů s technickou podporou a tolik nechápavých výrazů ve své vlastní tváři jsem opravdu ještě nezažil. Ale celkem vzato pozitivní dojem. Naproti mně sympatický Theo s originálním účesem a rozvádějící se manželkou, který se vším ochotně poradí a sarkasmy nešetří - prostě parťák do nepohody. Šéf, který s Theem sdílel až do konce ledna společnou kancelář, mi přenechal svoji židli a čistý stůl, ale taky výhled na betonovou zeď sousední kancelářské budovy. A momentálně mrzne na služební cestě v Moskvě. Je prima, když si můžete dát kdykoli kafe z automatu zadarmo, trochu však zamrzí, když po prvním loku ztratíte chuť na další. Inu, život není černobílý a všechno má své výhody a nevýhody. Stejně tak nakonec i moje práce, která se postupně rozvíjí a komplikuje, a proto o ní raději napíšu až někdy příště, abych ji postihnul v celé její šíři a rozmanitosti.

Život kancelářské krysy se na první pohled může zdát jednoduchý, protože na vás nikde nečíhají žádné kočky, na druhou stranu malých pastí a pastiček je na každém kroku víc než dost. A to nemluvím o pocitu, když se po devíti hodinách konečně zvednete z polstrované židle. Na paragraf se mnou! Tedy teď už vlastně rovnou na kolo a efekty se rázem vyruší. Systém cyklostezek v Eindhovenu (nebo možná spíš cyklosilnic a autostezek) také vydá na samostatný příspěvek. Stejně tak zajímavé body na mé každodenní trase, mezi jejichž vrcholy patří Philips Stadion mistra nejmistrovatějšího PSV Eindhoven. A nakonec i to bloudění mezi regály, čůrání a čištění zubů. Ale abych jen nesliboval, že to či ono bude, vrátím se ke svému nuznému životu pracujícího člověka. I kdybyste sami neměli nic do úst, ten pocit, že na rozdíl od pomíjivých efektů studia vytváříte nějaké hmatatelné hodnoty, je prostě k nezaplacení. Tak se těším, co přijde dál.

Co víc? Inu, vzhledem k tomu, že zítra musím zase do práce a ještě jsem se nedodíval na svůj film za odměnu za další vybojovaný den, vám přeju hezký zbytek večera a dobrou noc!

Den první – náhodné setkání v IKEE

Malá obrázková série z wikisource předznamenala velký návrat. Ano, přátelé, Floridské žralokénko je zpátky v plné kráse! Kdo tento projekt pohřbíval a věštil mu brzkou klinickou smrt, nechť se jde zahrabat sám. Ve Fort Lauderdale je písku stále dost. Teď jsem však na nějaký čas v Holandsku a Vy máte jedinečnou příležitost být tu na dálku se mnou. Dost řečí a pusťme se do vyprávění. To je stejně vždycky moje nejoblíbenější část programu…



Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!



A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.



Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.



A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.

A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…

Floridské žralokénko už brzy zpátky online! Tentokrát z Holandska...

A máte se rozhodně na co těšit!