Když se zpětně dívám na název předchozího příspěvku, říkám si, jestli jsem pro něj neměl zvolit raději nějaký s trochu neutrálnějším nábojem. Extrémní emoce typu lásky a nenávisti možná v souvislosti se zemí nejsou na místě, obojí už v minulosti vedlo k mnoha nepříjemnostem. Ale co, stalo se, a tak budu ve stejné linii pokračovat i v odpovědi. A ano, moje hypotéza se potvrdila – to pozitivní se mi na Holandsku hledalo mnohem hůře. Na druhou stranu už není třeba další komentář...
1. Všude je perfektní pořádek
2. Vlaky jsou čisté a jezdí včas
3. Spousta příkladů dobrého designu v budovách i na ulicích
4. Kvalitní a dostupné mléčné výrobky
5. Promyšlený systém cyklostezek
6. Stálezelená zeleň
7. Voda a kanály
8. Nízká kriminalita, žádní žebráci a pobudové
9. Holanďani jsou hrdí na svoji zemi
10. Přece jen ta angličtina
středa 8. června 2011
pondělí 30. května 2011
Deset důvodů, proč nenávidět Holandsko
Přemýšleli jste někdy o tom, co vám nejvíc vadí na zemi, ve které žijete? Asi mi dáte za pravdu, že to často nejsou takové ty podstatné věci spoluurčující národní identitu, ale spousta malých drobností, které, když se sejdou, vám spolehlivě zkazí den. Dovolte mi tedy pár švestiček z mé vlastní tulipánové zahrádky:
1. Styl řízení holandských řidičů
Snad každá země má svůj vlastní specifický styl řízení, na který sice většina místních obvykle nadává, ale vzhledem ke každodenní praxi se s ním dokáže bez větších problémů vypořádat. Tak jako mě totálně fascinoval dokonalý řidičský chaos v Íránu, skútrové peklo v Itálii a nekompromisní jízda středem silnice v Kostarice, dokážou mě občas totálně odrovnat i Holanďani. Jejich problém je ale někde jinde. Ve snaze dodržovat předpisy vždy a všude totiž paradoxně často ohrožují ostatní, zejména pokud ti nejsou na tento styl jízdy zvyklí. Ve městě to hodnotím veskrze pozitivně, problém však přichází na dálnici. Tak jako se v Česku možná až přehnaně držíme v levém „rychlém“ pruhu a jeho opuštění bereme téměř jako osobní prohru, tak se Holanďani zuby nehty drží vpravo. Přesněji řečeno tlačí se doprava. Na pětiproudé dálnici u Amsterdamu to pak v noci často vypadá tak, že dva pruhy napravo jsou plné jako v dopravní špičce zatímco zbylé tři pruhy zůstávají zcela prázdné. To je ale ta lepší situace, protože si můžete udržet bezpečný odstup jednoho volného pruhu a stále ještě můžete v případě potřeby předjíždět. Pravé nebezpečí ovšem přichází, když se takový urputný Holanďan po předjížděcím manévru rozhodne zařadit do malé škvíry těsně před nebo za vámi a nebo nedejbože na tři sekundy z levého pruhu přejede doprava, aby ve chvíli, kdy už jste ho téměř předjeli, opět nečekaně vybočil doleva. Když jsem se na Velikonoce vracel do Prahy, jedu si takhle klidně v Německu v pravém pruhu a najednou se na mě začne tlačit někdo zleva. Evidentně mě neviděl. A můžete hádat, odkud dotyčný řidič pocházel...
2. Všude je příliš mnoho lidí
Tohle snad nepotřebuje komentář. Holanďanů je prostě moc na příliš malou zemi. Nevysvětlujte si to, prosím, špatně, ale občas si říkám, že by to tu chtělo trochu pročistit. Ať jste, kde jste, jste v civilizaci a když už se konečně uprostřed lesa zaradujete, že jste chvíli nikoho nepotkali, určitě je nějaký Holanďan na stromě nad vámi.
3. Nedá se tu zaplatit normální bankovní kartou
Zlatá Amerika. Na co nosit hotovost, když můžeme platební transakci sfouknout stejně rychle přes karetní terminál? Pravda, v Čechách to stále ještě mnozí nepochopili a snad i proto si pokladní v supermarketu pečlivě schovávají kopii každého lístečku a taky se stále ještě často tváří, že je tím děsně zdržujeme. Holanďani však našli ještě lepší způsob a vymysleli si karty vlastní, tak zvané PIN. Nezaměňujte je, prosím, s PIN kódem pro autorizaci transakcí, jak jej známe u našich karet, ten to používají samozřejmě taky, jen mu asi říkají jinak. Ale zase abych Holanďanům nekřivdil, nad stejnou podivností (EC kartami) jsem ohrnoval nos i v Německu (a jak se jim to loni vymstilo, když si čipy ve všech EC kartách postavily hlavu). Moje rada tedy zní: do hospody ani do supermarketu bez PIN karty nebo bez hotovosti nelez.
4. Prapodivné slevy typu druhý kus za polovic
Taky máte rádi slevy vyjádřené v procentech z původní ceny zboží? Případně v absolutních číslech? Tak to si v Holandsku moc neškrtnete. Oblíbený model je totiž „druhý kus s padesátiprocentní slevou“. Pokud to u vás vyvolává dojem supervýhodného nákupu, nedejte se taktikou obchodníků zmást. Za dva kusy zaplatíte cenu jednoho a půl, výsledná sleva je tedy 25%, nikoli 33%, jak by se mohlo zdát. Že je tahle hra na schovávanou baví...
5. Uměle vyšponované ceny u služeb a některých druhů zboží
Na čem je založená holandská ekonomika? Na předražování všeho, co se nedá koupit v mezinárodních řetězcích. Proč za městké kolo – šunku bez přehazovačky a brzd s patnáctikilovým rámem – zaplatil sto euro, když můžeme zaplatit i pět set? Proč dát za oběd v restauraci eur deset, když může stát i dvacet? Proč nakupovat na internetu, když to jen vede ke zbytečným slevám? Holanďani jsou zkrátka v tomhle směru neefektivní skrblíci a moc bych jim přál zdravou konkurenci, která je běžná na východ i na západ od jejich hranic.
6. Nedobré pivo, navíc se tu nedá koupit pivo české
Už jste někdy pili pivo v Holandsku? A chutnalo vám? Tak to asi bylo pivo belgické. Může mi někdo vysvětlit, proč je jedním z nejprodávanějších exportních piv na světě Heineken? Snad proto, že jeho jméno zní německy? A proč se asi nejlepší ze standardních holandských konzumních piv jmenuje Bavaria? Co mi ale vrtá hlavou ze všeho nejvíc, nikde se tu v obchodě nedá koupit pivo české. Holandská pivní lobby se totiž zřejmě bojí, že by pak nic ze své domácí produkce neprodala...
7. Vlasatí, ulízaní, nagelovaní a uniformně oblečení chlapi
Holanďana poznáte na sto honů. Vysoká, štíhlá postava, rozhalená košile a ulíznutá patka s tunou gelu. Jasně, námořnický outfit není a priori špatný, ale když ho tu má každý druhý? A jak bezpečně poznáte Holanďana mimo domovinu – zeptejte se ho, jestli někdy byl v Praze. Pokud uslyšíte „Prrrách?,“ jste doma.
8. Ničím neomračující holky
OK, ačkoli jsou si Holanďani jako vejce vejci, pořád jsou to docela elegáni. Zato jejich holky... Ne že by na nich bylo něco vyloženě špatně, ale taky tu není nic navíc. Holanďanky prostě nemají šťávu. Teda pokud nemají něco z cizí krve, to je pak jiná.
9. Neochota mluvit anglicky a taky téměř žádné cedule, nápisy a webové stránky v angličtině
Jeden z oblíbených stereotypů, co se o Holandsku v Čechách rozšířil jako morová nákaza, je, že všichni umí bezvadně anglicky. Jistě, díky sledování amerických filmů a seriálů bez dabingu již od útlého dětství se Holanďani nemají problém dorozumět, ale troufnu si tvrdit, že průměrný český absolvent gymnázia na tom s aktivní schopností komunikovat bude lépe. Byť co do výslovnosti si s šišlavými a chrochtavými Holanďany asi moc nezadáme. Není tu proto jediný důvod, aby místní blahosklonně kašlali na překlad webových stránek do nějakého srozumitelnějšího a libozvučnějšího jazyka. Schválně se podívejte na stránky českých bank nebo mobilních operátorů a zjistíte, že v naprosté většině případů je kromě povinné angličtiny k dispozici minimálně ještě jedna nebo dvě další mutace. A v Holandsku? Tak maximálně obecný úvod? Proč musím k sakru v aplikaci internetbankingu druhé největší holandské banky luštit popisky v chrochravštině? A k té neochotě mluvit anglicky – možná je to mnou, ale až podezřele často se mi stává, že pokud je se mnou v místnosti víc než jeden Holanďan, bez ohledu na mě mluví svojí řečí. Troufám si tvrdit, že tohle jsem se svými českými kamarády a spolužáky nikomu z cizinců bez znalosti češtiny nedělal.
10. Žádná pořádná vlastní hudba
Chcete poslouchat holandskou hudbu? Tak se vypravte do Německa na karneval a zkuste si texty veselicových odrhovaček trochu víc zachrochtat. Ne, teď asi trochu přeháním, ale je to podobná bída jako u nás. Místní hvězdy zpívají zásadně v angličtině (ono by to holandsky asi moc dobře neznělo, protože „rrr“ není zrovna dvakrát zpěvné, pokud pominu Nohavicům magahit „Metro pro krtky“) a stejně tak místní rádia zdejší tvorbu častějším zařazením do playlistů taky dvakrát nepodporují.
11. Obědová sendvičová (ne)kultura
Zlaté české kantýny, školní jídelny a obědové restaurace jedoucí na stravenky. Možná si říkáte, že na sendvičích není nic špatného. Zajisté ne, ale i ten nejlepší sendvič se časem přejí. Speciálně když víte, že za jeho cenu byste v Praze dostali teplé jídlo s polévkou a pitím. Inu, možná proto nechodí Holanďani na oběd do restaurace a i ty sendviče si raději nosí z domova.
12. Nefungují tu SMS doručenky
Jedna z drobností, kterou vnímáte jako něco samozřejmého. A tak když chybí, dost to nasere, speciálně když máte něco důležitého na srdci a potřebujete se ujistit, že zpráva dorazila. Možná proto mají místní tak rádi iPhony, které doručenky taky neumí.
13. Kolo tu většina lidí považuje za prachsprostý dopravní prostředek
Naprostá degradace jízdního kola. Vraťme se zpátky na stromy! Ale když se podíváte na průměrný holandský bicykl, dojde vám, že na těch prehistoricky vyhlížejících monstrech se snad ani sportovně-rekreačním stylem jezdit nedá.
14. S tou oranžovou to často přehánějí
Staletá tradice, s tím nic nenaděláte. Oranžská dynastie má své místo v srdci každého Holanďana a asi mají být na co hrdí. Ale česká asociace se socany je prostě příliš silná...
15. Všude se platí za parkování, často i před vlastním domem
Proč mít předplatné na rok, když můžete platit každý den znovu? Další typický případ stupidity. Když člověk potřebuje zaparkovat auto před svým vlastním domem v pondělí, asi ho bude chtít zaparkovat i po zbytek týdne, ne? Ale jen ať platí, když to mají tak rádi.
16. Na malých skútrech se tu smí jezdit i po cyklostezkách
Viz jeden z mých předchozích příspěvků. Bohužel tohle nejsou typičtí dárci orgánů, a proto se jich tak jednoduše nezbavíte. A proto jim vyhlašuji boj.
17. Všude jsou strmé schody
Nenapadá mě jiný důvod, než že Holanďani potřebují ospravedlnění pro své tradiční háky na štítech domů. Když hlavní schodiště v domě vypadá jako žebřík na půdu, jak bude asi vypadat ten? Jako horolezecká stěna?
18. Chabá termoregulace v budovách
V zimě má být zima, v létě vedro, to je asi filosofie většiny místních architektů. A o důvod míň, proč si pořizovat topení a klimatizaci, protože kvůli všudypřítomnému průvanu a oknům orientovaným na jih by stejně moc platné nebyly.
19. Celková pohodlnost, usedlost a neakčnost
Kam zmizel Bludný (chcete-li Létající) Holanďan? Kde jsou ty časy námořních dobrodružství, velkých bitev a každodenních bojů o přežití? Voda stojí, vzduch se nehýbe, odvaha zemřela.
20. A hlavně nikde žádné hory!!!
Plochá země, plochá duše. A zkuste mít nadhled, když z vlastní střechy nevidíte dál než na konec ulice. Dobrá zpráva je to snad jedině pro české vlekaře, protože pro Holanďany Krkonoše asi navždy budou velehory.
Možná se ptáte, kde se ve mně vzalo tolik nenávisti, že jsem místo původně avizovaných „deseti důvodů“ dal dohromady rovnou dvacet. Inu, každý si občas potřebuje ulevit a nakonec mně už to dlouho trápit nebude. Schválně si někdy příště zkusím cvičmo sepsat deset důvodů, proč Holandsko milovat:-).
čtvrtek 12. května 2011
Jak zážitky přerůstají přes hlavu
OK, máte pravdu. Být tenhle blog živý tvor, tak už dávno umřel. Sypu si písek na hlavu, kaju se, spínám ruce vzhůru k nebi s prosbou o odpuštění. Teda ne že bych udělal něco špatného, ale pokud by se tu náhodou našel někdo, kdo si moje zápisky občas přečetl, přes nesporně nadprůměrnou délku dosavadních příspěvků už by neměl asi hezkou chvilku co dalšího číst. A proč tohle všechno píšu? Abych si ospravedlnil, že blog jako druhořadá priorita musel jít stranou? Nebo abych sám sebe ujistil o tom, že jsem ještě nezapomněl česky? Nevím, mám tak trochu dojem, že sám nevím, kde po tak dlouhé době navázat, když se toho tolik událo...
Tak předně – život v Holandsku mě stále překvapuje. Na tom se od posledního postu nic nezměnilo. Ať už jsou to všemožné oslavy Holanďanů jako Queen’s Day, Liberation Day nebo třeba výročí univerzity, oranžoví si to všechno dokážou užít ve velkém stylu a za svoje výstřelky a nepřístojnosti se rozhodně nestydí (nebo si je spíš druhý den už nepamatují). Ono je vlastně docela těžké po oslavách zaregistrovat, že se vůbec něco velkého schumelilo, protože organizace úklidu je na tak špičkové úrovni, že nejpozději druhý den po obědě je všechno na svém původním místě. Jenom ulice nebývají tak přecpané lidmi jako obvykle.
Dál bych mohl pokračovat třeba o tom, jak jarní květy změnily mnohá šedivá města a místa téměř k nepoznání. Všechno tu najednou zazářilo barvami, lidé grilují, posedávají na lavičkách před domy, a to prosím klidně i jen tak na ulici, když nemají předzahrádku, a často se potom ani nenamáhají uklízet křesla zpátky do domů. Kdo by je kradl, že? Nějak mi to s tou deklarovanou vysokou kriminalitou v Eindhovenu (na holandské poměry, pochopitelně) nejde dohromady. Ale rozhodně netrvám na tom, že bych ji nutně musel poznat na vlastní kůži:-).
A můj čas zatím plyne. Už mám za sebou víc než půlku ze své stáže a ať už vyplňuju přihlášky na graduate programy, hraju na klarinet, jezdím na kole, běhám s muzikanty štafetu nebo vymýšlím, kam bych se ještě podíval, pořád mám neodbytný pocit, že nestíhám ani čtvrtinu z toho, co bych si přál. A to nemluvím o zanedbávaných školních povinnostech, na které v pracovním procesu člověk zapomíná ze včeho nejsnáze a snad i nejraději. Vždyť ještě ani všechny fotky z cest jsem nestihnul upravit a nasdílet na internetu, všechny plány na léto spříst dohromady, vidět se se všemi kamarády, co jich tu kolem je (díky bohu mají úplně stejný problém s časem jako já, což mě trochu uklidňuje:-).
A tak si před zítřejším výletem do Prahy dám alespoň jeden skromný cíl: pokud se podaří našim hokejistům obhájit mistrovský titul z loňska, přestanu už konečně dělat „blbosti“ a začnu se zase věnovat vážným věcem. I když v nacházení výmluv pro dělání jiných věcí bych se mohl stát mistrem sám. A když náhodou nevyhrajou? Tak si ještě v pondělí večer pustím poslední film. A tím nejspíš skončí i moje chvilkové platonické vzplanutí k Ellen Page, protože těch filmů zatím příliš natočit nestihla:-p.
Tak předně – život v Holandsku mě stále překvapuje. Na tom se od posledního postu nic nezměnilo. Ať už jsou to všemožné oslavy Holanďanů jako Queen’s Day, Liberation Day nebo třeba výročí univerzity, oranžoví si to všechno dokážou užít ve velkém stylu a za svoje výstřelky a nepřístojnosti se rozhodně nestydí (nebo si je spíš druhý den už nepamatují). Ono je vlastně docela těžké po oslavách zaregistrovat, že se vůbec něco velkého schumelilo, protože organizace úklidu je na tak špičkové úrovni, že nejpozději druhý den po obědě je všechno na svém původním místě. Jenom ulice nebývají tak přecpané lidmi jako obvykle.
Dál bych mohl pokračovat třeba o tom, jak jarní květy změnily mnohá šedivá města a místa téměř k nepoznání. Všechno tu najednou zazářilo barvami, lidé grilují, posedávají na lavičkách před domy, a to prosím klidně i jen tak na ulici, když nemají předzahrádku, a často se potom ani nenamáhají uklízet křesla zpátky do domů. Kdo by je kradl, že? Nějak mi to s tou deklarovanou vysokou kriminalitou v Eindhovenu (na holandské poměry, pochopitelně) nejde dohromady. Ale rozhodně netrvám na tom, že bych ji nutně musel poznat na vlastní kůži:-).
A můj čas zatím plyne. Už mám za sebou víc než půlku ze své stáže a ať už vyplňuju přihlášky na graduate programy, hraju na klarinet, jezdím na kole, běhám s muzikanty štafetu nebo vymýšlím, kam bych se ještě podíval, pořád mám neodbytný pocit, že nestíhám ani čtvrtinu z toho, co bych si přál. A to nemluvím o zanedbávaných školních povinnostech, na které v pracovním procesu člověk zapomíná ze včeho nejsnáze a snad i nejraději. Vždyť ještě ani všechny fotky z cest jsem nestihnul upravit a nasdílet na internetu, všechny plány na léto spříst dohromady, vidět se se všemi kamarády, co jich tu kolem je (díky bohu mají úplně stejný problém s časem jako já, což mě trochu uklidňuje:-).
A tak si před zítřejším výletem do Prahy dám alespoň jeden skromný cíl: pokud se podaří našim hokejistům obhájit mistrovský titul z loňska, přestanu už konečně dělat „blbosti“ a začnu se zase věnovat vážným věcem. I když v nacházení výmluv pro dělání jiných věcí bych se mohl stát mistrem sám. A když náhodou nevyhrajou? Tak si ještě v pondělí večer pustím poslední film. A tím nejspíš skončí i moje chvilkové platonické vzplanutí k Ellen Page, protože těch filmů zatím příliš natočit nestihla:-p.
pátek 1. dubna 2011
O hraní a koncertování
Myslím, že v předchozích příspěvcích už jsem párkrát naznačil, že Eindhoven je sám o sobě šedé a v podstatě docela nudné město a pokud si tu člověk chce užít trochu legrace, musí vyrazit svému štěstí vstříc. Ať už do parků či do přírody anebo do společnosti stejně naladěných lidí, kteří se však na rozdíl od lesů, luk a strání jen tak naslepo hledají dost špatně. Sám na takové hledání žádný tajný recept nemám, ale přesto se mi podařilo jednu správnou partu najít a dokonce se do ní tak trochu infiltrovat. Následující řádky věnuji popisu toho, jak jsem se dostal mezi muzikanty studentského orchestru Auletes a jak jsem si s nimi minulou neděli zahrál na super koncertě v Tilburgu. A předem můžu prozradit, že stejně naladění jsme opravdu byli.
Historie hledání začala vlastně už loni v prosinci, kdy jsem se večer po interview v Boschi sám v místní univerzitní knihovně bavil spamováním českých erasmáků studujících na TU/e. Ke kýženému ubytování v Eindhovenu mě to nakonec moc nepřiblížilo, ale získal jsem tak aspoň pár kontaktů, což mi později pomohlo k jízdnímu kolu a taky k pozvání do studentského klubu Bunker, kde se sdružují téměř všechny zajímavé aktivity místní početné studentské komunity. Nazývat toto mnohoúčelové zařízení klubem by však bylo trochu zavádějící – trefnější by asi byl „Dům dětí a mládeže pro vysokoškoláky“. Vždyť i prvním večerním programem, na který jsem se šel podívat, bylo hraní deskových her a následně akustický a velmi komorní koncert jedné potulné australské písničkářky.
K orchestru mě však nejvíc ze všeho posunul večer s tancem, kde se prostřednictvím otevřené hodiny místní taneční škola snažila nalákat studenty do kurzů. K mé smůle nebo možná štěstí jsem dorazil zrovna ve chvíli, kdy byla na programu zumba či něco podobně uhozeného – zkrátka exkluzivní zábava pro slečny, a tak jsem zůstal koukat na chodbě a přemýšlel, co dál. O kousek dál se pomalu začala shlukovat skupina dalších studentů, kteří se, jak jsem vzápětí zjistil, chystali na zkoušku sboru. Přes počáteční ostych jsem se k nim zvědavě přidal, ale vícehlasy na programu mě dvakrát neuchvátily, a tak když jsem se dozvěděl, že jeden ze zkoušených kusů bude doprovázet velký dechový orchestr, který navíc zkouší pod stejnou střechou, nemusel mě nikdo dvakrát přesvědčovat, abych změnil dres, přesněji vyměnil hlas za nástroj.
Na zkoušku Auletes jsem se tak zašel podívat hned následující týden a za další týden se už aktivně připojil s klarinetem, který jsem si mezitím přivezl z Prahy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že party, které jsem dostal jako přípravu na blížící se koncert, byly jednoduché, a to mluvím o sprostém třetím klarinetu. Na rychlé pasáže o několika řádcích dvaatřicetin jsem zkrátka a dobře z minulosti nebyl zvyklý a už vůbec ne připravený, tak to občas byla trochu improvizace, ale myslím, že to nakonec stálo za to. Koncert pětadevadesátihlavého orchestru se sólistou na trombon ve dvou skladbách a se sborem ve velmi moderní a alternativní symfonii, kterou jsme hráli ve světové premiéře, sklidil před zaplněným sálem velký úspěch. A já jsem díky tomu poznal několik skvělých muzikantů, se kterými se možná v květnu vydám i na sailing kolem Fríských ostrovů a skoro určitě si nenechám ujít červnový koncert na plovoucím pódiu v Eindhovenu.
Včera na zkoušce jsme si poprvé zkusili z listu střelit program příštího koncertu a už teď můžu říct, že to bude pořádný mazec. Zdánlivě jednoduché notové zápisy se totiž pod taktovkou dirigenta Jose postupně měnily v hotové peklo, ať už zásluhou nenápadných změn rytmu na alla breve nebo změní předznamenání na začátku notové osnovy u vybraných řádků, kterým pracovně říkám vrchařská prémie. Korunou programu bude zřejmě Chačaturjanův Šavlový tanec, při kterém jsem se včera kapku zadusil. Z Junioru jsem byl totiž zvyklý slýchat přiznávky naproti ze žesťové sekce a to ještě tak maximálně v polovičním tempu. No uvidíme, bude to výzva:-)!
Historie hledání začala vlastně už loni v prosinci, kdy jsem se večer po interview v Boschi sám v místní univerzitní knihovně bavil spamováním českých erasmáků studujících na TU/e. Ke kýženému ubytování v Eindhovenu mě to nakonec moc nepřiblížilo, ale získal jsem tak aspoň pár kontaktů, což mi později pomohlo k jízdnímu kolu a taky k pozvání do studentského klubu Bunker, kde se sdružují téměř všechny zajímavé aktivity místní početné studentské komunity. Nazývat toto mnohoúčelové zařízení klubem by však bylo trochu zavádějící – trefnější by asi byl „Dům dětí a mládeže pro vysokoškoláky“. Vždyť i prvním večerním programem, na který jsem se šel podívat, bylo hraní deskových her a následně akustický a velmi komorní koncert jedné potulné australské písničkářky.
K orchestru mě však nejvíc ze všeho posunul večer s tancem, kde se prostřednictvím otevřené hodiny místní taneční škola snažila nalákat studenty do kurzů. K mé smůle nebo možná štěstí jsem dorazil zrovna ve chvíli, kdy byla na programu zumba či něco podobně uhozeného – zkrátka exkluzivní zábava pro slečny, a tak jsem zůstal koukat na chodbě a přemýšlel, co dál. O kousek dál se pomalu začala shlukovat skupina dalších studentů, kteří se, jak jsem vzápětí zjistil, chystali na zkoušku sboru. Přes počáteční ostych jsem se k nim zvědavě přidal, ale vícehlasy na programu mě dvakrát neuchvátily, a tak když jsem se dozvěděl, že jeden ze zkoušených kusů bude doprovázet velký dechový orchestr, který navíc zkouší pod stejnou střechou, nemusel mě nikdo dvakrát přesvědčovat, abych změnil dres, přesněji vyměnil hlas za nástroj.
Na zkoušku Auletes jsem se tak zašel podívat hned následující týden a za další týden se už aktivně připojil s klarinetem, který jsem si mezitím přivezl z Prahy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že party, které jsem dostal jako přípravu na blížící se koncert, byly jednoduché, a to mluvím o sprostém třetím klarinetu. Na rychlé pasáže o několika řádcích dvaatřicetin jsem zkrátka a dobře z minulosti nebyl zvyklý a už vůbec ne připravený, tak to občas byla trochu improvizace, ale myslím, že to nakonec stálo za to. Koncert pětadevadesátihlavého orchestru se sólistou na trombon ve dvou skladbách a se sborem ve velmi moderní a alternativní symfonii, kterou jsme hráli ve světové premiéře, sklidil před zaplněným sálem velký úspěch. A já jsem díky tomu poznal několik skvělých muzikantů, se kterými se možná v květnu vydám i na sailing kolem Fríských ostrovů a skoro určitě si nenechám ujít červnový koncert na plovoucím pódiu v Eindhovenu.
Včera na zkoušce jsme si poprvé zkusili z listu střelit program příštího koncertu a už teď můžu říct, že to bude pořádný mazec. Zdánlivě jednoduché notové zápisy se totiž pod taktovkou dirigenta Jose postupně měnily v hotové peklo, ať už zásluhou nenápadných změn rytmu na alla breve nebo změní předznamenání na začátku notové osnovy u vybraných řádků, kterým pracovně říkám vrchařská prémie. Korunou programu bude zřejmě Chačaturjanův Šavlový tanec, při kterém jsem se včera kapku zadusil. Z Junioru jsem byl totiž zvyklý slýchat přiznávky naproti ze žesťové sekce a to ještě tak maximálně v polovičním tempu. No uvidíme, bude to výzva:-)!
pátek 18. března 2011
Registrační značky na tisíc způsobů
Také Vám při toulkách po Evropě občas probleskne hlavou, proč mají v každé zemi docela jiné poznávací značky, ačkoli auta samotná se až na drobné detaily v ničem neliší? Nechci teď obviňovat úředníky a policisty národních států ze sabotování uměleckých děl vzešlých z rýsovacích prken automobilových designérů, ale proč musí mít někde značky žluté, jinde černé a téměř všude pak totálně zohyzděné speciálním fontem vylisovaných písmen a číslic, když už hezkých pár let všechny beztak respektují jednotný rozměr a modrý proužek s evropskými hvězdičkami? V Americe, kde má každý stát také svůj vlastní design, tomu alespoň dodali šťávu obrázky a přezdívkami, díky kterým se neznalý člověk rychle dozví, s kým že má tu čest.
Kdybyste se mě zeptali na názor, která evropská země má nejhezčí espézetky, bez dlouhého váhání bych odpověděl, že ta naše. Jednoduché a čisté linie písmen i číslic, nerušivé bílé pozadí, přiměřeně reflexní podklad s perleťovým efektem. Ostře řezané linie německého fontu, zbytečně veliké znaky v Polsku a ani ruské cedule připomínají ze všeho nejvíc výrobní štítek jaderné ponorky z dob studené války mi nikdy k srdci nepřirostly. Vždycky se mi pro svoji vzešenost neopak líbily značky švýcarské, nepřehlédnutelné invertní značky lichtenštejnské a v poslední době u mě získávají body za eleganci v Dánsku a Norsku. U poslední ze jmenovaných zemí obzvlášť oceňuji originalitu provedení (pro Nory předpokládám nepovinného) modrého proužku s národní vlaječkou. Že jsme v Evropě, je stejně každému jasné, tak proč všude cpát hvězdičky, které beztak dávno nereflektují aktuální počet členů?
A jak jsou na tom v Holandsku? Sýrově žluté nizozemské cedulky jsou z českých silnic všem dobře známé, málokdo však už bude vědět, že počáteční písmena slouží jako kódy provincií, že taxíky mají značky modré a pomněnkovou se vyznačují i značky pro malé mopedy a skútry s dovolenou rychlostí do 25 km/h. Tyhle vynálezy jsou zde mimochodem velmi oblíbené, protože jejich řidiči nemusejí na hlavě vozit neforemnou přilbu a navíc můžou využívat mnohem lépe průjezdné cyklopruhy a cyklostezky. Na druhou stranu snorfiets („snor“ znamená holandsky knír, „snoren“ chrápat - tak nevím, co z toho si vybrat) zdaleka nejezdí jen předpisovou pětadvacetikilometrovou rychlostí a už vůbec nevypdají jako jízdní kola s pomocným motorem, jak by jeden mohl nabýt falešného dojmu z wikipedie.
Nejzáhadnější pro mě v každém případě zůstává možnost volby, zda si na svůj vůz pořídíte klasickou celoplechovou značku s vylisovaným reliéfem, nebo si za trojnásobnou cenu auto ozdobíte cedulí s reliéfní kresbou z čehosi připomínajího tvrdý černý plast. Neříkám, že 3D písmenka a číslíčka nevypadají hezky, ale není už to přece jen trochu přehnané? Tahle libůstka také pochopitelně neodolá vlivům ohnutí při žďuchancích a nehodách, kdy lze plechové cedulky bez problému narovnat vyklepáním. Plastová písmenka se pak ráda odlupují a občas taky úplně odpadnou. Napadá mě snad jediné vysvětlení, proč jsou tyhle značky tak oblíbené: řidiči zkrátka chtějí ukázat, že na to mají. Pro každého, kdo v Holandsku někdy platil daň z motorového vozidla nebo každodenní parkovné před vlastním domem, totiž bude pár tisícovek navíc vskutku zanedbatelnou položkou.
pátek 4. března 2011
O sběru tříděných papírových krabic a netříděných sáčků od čaje
Lidé po světě sbírají nejrůznější věci, aby se jimi mohli chlubit před ostatními, navzájem se předhánět, kdo má cennější a pestřejší sbírku, aby je mohli oprašovat, nebo své předměty zájmu shraňují prostě jen tak nezištně a pro radost. V Česku se za poslední dvě dekády většina z nás stala, ať už dobrovolně či nedobrovolně, sběrateli tříděného odpadu, což z ekonomického a zejména ekologického hlediska dává mnohem větší smysl. Ekonom má radost, že se nikde bez užitku nehromadí cenné zdroje, ekolog má naopak radost, že se hromadí cenné suroviny vhodné pro recyklaci. My ostatní si o tom můžeme myslet své, ale když to těm dvěma dělá dobře a nás to stojí jen pár kroků navíc na čerstvém vzduchu...
V minulých letech se podle různých zdrojů Česko umísťovalo na čelných příčkách v rámci Evropy ve statistikách podílu vytříděného odpadu. Pravda, nikdo už moc nezkoumal, jestli jsou suroviny následně skutečně recyklovány, ale bude-li existovat poptávka, neměl by to být problém. Evropskou jedničkou je podle některých průzkumů Německo, jiní dávají na první místo Nizozemsko. Proto by mohlo být zajímavé podívat se na místní systém třídění odpadů, zda by nám také nemohl nabídnout nějakou inspiraci a poučení.
Začnu nejdříve u sebe, protože kritizovat ostatní je mnohem jednodušší. Běžný komunální odpad se tu vyváží na různých místech s různou frekvencí. V Eindhovenu pak existují tři možnosti, jak ho naservírovat popelářům – buď ve speciálních černých pytlích nebo v klasických popelnicích, které pod hrozbou pokuty smíte dát před dům jen v den svozu, anebo odpad v pytli rovnou hodíte do speciálního podzemního kontejneru s malým komínkem na povrchu (ty ale známe i z Prahy – viz odkaz). Nebylo by to však Holandsko, aby se systém neovládal čipovou kartou a uživatelským rozhraním s dotykovým displejem – inu i vynášení odpadků může být zábava (bohužel jako všechno ostatní zde dost draze zaplacená).
Já nemám ani černé pytle, ani vlastní popelnici a už vůbec ne čipovou kartu, proto se musím v tomto směru spolehnout na ochotu svých spolubydlících a domácího, ale zatím s tím nebyl problém. A pokud jde o recyklovatelný materiál, PET lahve jsem doteď likvidovat nemusel, papír v podstatě také ne a sklo zatím úspěšně vymývám a hromadím s úmyslem ho později s gustem rozbít dobře mířenou ranou do kontejneru. Ano, popelnice na sklo tady mají podobně jako u nás téměř v každé ulici, stejně tak kontejnery na starý textil. Systém zálohování nápojových obalů jsem zatím příliš nepochopil, ale podle všeho tu také existuje. Marně byste však v Eindhovenu hledali kontejnery na starý papír. Dneska ráno cestou do práce mě tak čekala zábavná podívaná na přehlídku kartonových krabic naplněných novinami a letáky před každým domem. Popelařina tady asi musí být zatraceně dobře zaplacená, protože posbírat všechny ty krabice musí být pořádná makačka.
Ale přejme jim to. Systém podle mého kolegy úspěšně funguje už pár desítek let a zjevně nebyla potřeba na něm nic měnit. Starý papír se taky asi začal sbírat podstatně dříve než ostatní suroviny pro recyklaci. Napadá mě, že když se nějakému šťastlivci po letech podaří na půdě najít archivní tisk, bude to tady asi pořádný poklad! Byť já bych ho až zase tak moc neocenil, jak už jsem naznačil v úvodu. A co vy? Máte nějaké sběratelské nebo recyklátorské historky:-)?
V minulých letech se podle různých zdrojů Česko umísťovalo na čelných příčkách v rámci Evropy ve statistikách podílu vytříděného odpadu. Pravda, nikdo už moc nezkoumal, jestli jsou suroviny následně skutečně recyklovány, ale bude-li existovat poptávka, neměl by to být problém. Evropskou jedničkou je podle některých průzkumů Německo, jiní dávají na první místo Nizozemsko. Proto by mohlo být zajímavé podívat se na místní systém třídění odpadů, zda by nám také nemohl nabídnout nějakou inspiraci a poučení.
Začnu nejdříve u sebe, protože kritizovat ostatní je mnohem jednodušší. Běžný komunální odpad se tu vyváží na různých místech s různou frekvencí. V Eindhovenu pak existují tři možnosti, jak ho naservírovat popelářům – buď ve speciálních černých pytlích nebo v klasických popelnicích, které pod hrozbou pokuty smíte dát před dům jen v den svozu, anebo odpad v pytli rovnou hodíte do speciálního podzemního kontejneru s malým komínkem na povrchu (ty ale známe i z Prahy – viz odkaz). Nebylo by to však Holandsko, aby se systém neovládal čipovou kartou a uživatelským rozhraním s dotykovým displejem – inu i vynášení odpadků může být zábava (bohužel jako všechno ostatní zde dost draze zaplacená).
Já nemám ani černé pytle, ani vlastní popelnici a už vůbec ne čipovou kartu, proto se musím v tomto směru spolehnout na ochotu svých spolubydlících a domácího, ale zatím s tím nebyl problém. A pokud jde o recyklovatelný materiál, PET lahve jsem doteď likvidovat nemusel, papír v podstatě také ne a sklo zatím úspěšně vymývám a hromadím s úmyslem ho později s gustem rozbít dobře mířenou ranou do kontejneru. Ano, popelnice na sklo tady mají podobně jako u nás téměř v každé ulici, stejně tak kontejnery na starý textil. Systém zálohování nápojových obalů jsem zatím příliš nepochopil, ale podle všeho tu také existuje. Marně byste však v Eindhovenu hledali kontejnery na starý papír. Dneska ráno cestou do práce mě tak čekala zábavná podívaná na přehlídku kartonových krabic naplněných novinami a letáky před každým domem. Popelařina tady asi musí být zatraceně dobře zaplacená, protože posbírat všechny ty krabice musí být pořádná makačka.
Ale přejme jim to. Systém podle mého kolegy úspěšně funguje už pár desítek let a zjevně nebyla potřeba na něm nic měnit. Starý papír se taky asi začal sbírat podstatně dříve než ostatní suroviny pro recyklaci. Napadá mě, že když se nějakému šťastlivci po letech podaří na půdě najít archivní tisk, bude to tady asi pořádný poklad! Byť já bych ho až zase tak moc neocenil, jak už jsem naznačil v úvodu. A co vy? Máte nějaké sběratelské nebo recyklátorské historky:-)?
pondělí 21. února 2011
O nekonečném cestování a (ne)komfortních autobusech
Také tak snadno podléháte vábení žlutých expresů Student Agency při představě pohodlných kožených křesel, pohledných stevardek, šálku voňavé kávy a pečlivého výběru domácího videa naservírovaného až pod nos? I já jsem kdysi podléhal, ale už to bude pěkných pár let. Vzpomínám si, jak má technicky založená duše přes značné porodní bolesti systému plesala nad internetovými rezervacemi po spuštění linky do Brna v roce 2004 a online čtečka kreditových jízdenek mi pak přišla jako totální scifi. Co na tom, že první autobusy Radima Jančury (Ayats) byly i v porovnání s devítistovkovými Karosami ošklivé a designivou reputaci si u mě firma spravila až nákupem Irizarů s čelem delfína (přesto je to stále neporovnatelně lacinější řešení než německá klasika Setra, Mercedes Benz nebo Neoplan). Postupem času však žluté autobusy zevšedněly i věčným dětem a Student Agency si to u mě na dlouho pokazila, když mně jako studentovi odmítla nadále poskytovat slevu (pravda, lví podíl na tom tehdy měla vláda ČSSD, která i soukromým dopravcům vnutila socialistický koncept žákovského a studentského jízdného, ale o povinnosti zrušit slevy ostatním studentům se v žádném zákoně nepsalo).
Světlým okamžikem v mé cestovní historii s SA se stalo období cenových válek s Asianou, kdy se dalo do Brna jezdit za pade. Přesto u mě vždycky výše na žebříčku kvality zůstaly společnosti provozující nové německé autobusy, ať už to byl Hotliner, Deutsche Bahn nebo nejtypičtěji Eurolines. Jejich služeb jsem si užil do sytosti během Erasmu v Kolíně a po delší odmlce jsem měl tu čest opět při včerejší cestě z Prahy do Holandska. A jaké byly pocity? Jednoznačně pozitivní! Autobus nestaví na každém fleku, řidiči se nestydí do cíle přijet třebas i o dvě hodiny dřív (pravda, musel jsem tím pádem počkat půl hodiny na první ranní vlak), při poslouchání hudby mi na rameno v jednom kuse neťuká stevardka, jestli náhodou nemám chuť na kafe, a tím pádem tam nehučí ani žádný automat, nemusím se dívat na přihlouplé filmy o amerických teenagerech, ale hlavně, a to je skutečně k nezaplacení (protože to žádná společnost čistě z ekonomické logiky dlouhodobě nezaplatí), je velmi malá pravděpodobnost, že budete muset sdílet dvousedačku s dalším cestujícím. Nezapomněl jsem na něco? Jo, taky vás řidič neprudí, že mu baťůžkem zastrčeným pod sedadlem urvete audiokabel zábavního systému, protože tam jednoduše žádný není. Bohužel elektrické zásuvky zatím pronikly jen na linku do Brna, takže vám ani sebeúspornější laptop zábavu na celou cestu nezajistí.
A proč vlastně celý tenhle příspěvek píšu? Abych připomněl zvrhlou východoevropskou zálibu v dálkovém cestování autobusy. Vždyť je to tak prosté: zadek vás po deseti nebo i více hodinách cesty bude bolet v sebepohodlnějším autubusu a i když se budete snažit sebevíc, stejně se cestou nevyspíte. Proto tam, kam ještě nevedou koleje vysokorychlostní železnice, dává největší smysl cestovat letadlem. Když bude chtít více lidí cestovat letadlem, linka bude rázem atraktivnější a přiláká konkurenci, a byla by hodně velká smůla, abyste pak při včasném nákupu nesehnali letenku za přijatelnou cenu. A pokud jde o mě, já si dodneška dělám čárky za každou cestu letadlem!
Světlým okamžikem v mé cestovní historii s SA se stalo období cenových válek s Asianou, kdy se dalo do Brna jezdit za pade. Přesto u mě vždycky výše na žebříčku kvality zůstaly společnosti provozující nové německé autobusy, ať už to byl Hotliner, Deutsche Bahn nebo nejtypičtěji Eurolines. Jejich služeb jsem si užil do sytosti během Erasmu v Kolíně a po delší odmlce jsem měl tu čest opět při včerejší cestě z Prahy do Holandska. A jaké byly pocity? Jednoznačně pozitivní! Autobus nestaví na každém fleku, řidiči se nestydí do cíle přijet třebas i o dvě hodiny dřív (pravda, musel jsem tím pádem počkat půl hodiny na první ranní vlak), při poslouchání hudby mi na rameno v jednom kuse neťuká stevardka, jestli náhodou nemám chuť na kafe, a tím pádem tam nehučí ani žádný automat, nemusím se dívat na přihlouplé filmy o amerických teenagerech, ale hlavně, a to je skutečně k nezaplacení (protože to žádná společnost čistě z ekonomické logiky dlouhodobě nezaplatí), je velmi malá pravděpodobnost, že budete muset sdílet dvousedačku s dalším cestujícím. Nezapomněl jsem na něco? Jo, taky vás řidič neprudí, že mu baťůžkem zastrčeným pod sedadlem urvete audiokabel zábavního systému, protože tam jednoduše žádný není. Bohužel elektrické zásuvky zatím pronikly jen na linku do Brna, takže vám ani sebeúspornější laptop zábavu na celou cestu nezajistí.
A proč vlastně celý tenhle příspěvek píšu? Abych připomněl zvrhlou východoevropskou zálibu v dálkovém cestování autobusy. Vždyť je to tak prosté: zadek vás po deseti nebo i více hodinách cesty bude bolet v sebepohodlnějším autubusu a i když se budete snažit sebevíc, stejně se cestou nevyspíte. Proto tam, kam ještě nevedou koleje vysokorychlostní železnice, dává největší smysl cestovat letadlem. Když bude chtít více lidí cestovat letadlem, linka bude rázem atraktivnější a přiláká konkurenci, a byla by hodně velká smůla, abyste pak při včasném nákupu nesehnali letenku za přijatelnou cenu. A pokud jde o mě, já si dodneška dělám čárky za každou cestu letadlem!
pondělí 14. února 2011
Lapálie s internetem
Kdo říká, že dneska dokáže efektivně fungovat bez internetu, kecá. Teda snad s výjimkou letních prázdnin. A ještě by se tak možná dalo dikskutovat o významu pojmu „efektivně“, ale tím to hasne. Tečka. Psát e-maily na mobilu bez QUERTY klávesnice prostě není ono, stejně tak se na něm špatně prohlížejí obrázky na facebooku, když nechcete utrácet za velké přenosy dat, o stahování aktuálních epizod oblíbených seriálů ani nemluvě. A pracovat na diplomce nebo na paperu bez přístupu k elektronickým databázím? Vyloučeno! (I když nepopírám, že to může být občas tak trochu výmluva:-))
Jak jsem napsal v postu o shánění postele, internet společně s ní a bicyklem představoval nejzásadnější nedostatky, které se mi nepodařilo vyřešit hned první den. Později se k nim bez mého přičinění přidala ještě bankovní karta, kterou sice už dávno mám, ale doteď je mi k ničemu, protože k ní jaksi nedorazil PIN kód. Občas se holt nezadaří, ale není třeba hned věšet hlavu.
Ale zpátky k internetu. Při prohlížení inzerátů s nabídkami bydlení byl internet úplně všude, tak mě ani nenapadlo, že by ho některý z majitelů mít zapojený nemusel. O to větší proto bylo mé překvapení, když jsem se před dvěma týdny ubytoval ve svém novém domově a internet nikde. Všude kolem sice spousta bezdrátových sítí, ale všechny zabezpečené. A tak jsem prvních pár dnů musel vydržet s mobilem (1 MB dat na mé předplacence stojí € 0,29 – přečíst si pár mailů a zpráv tak stojí nanejvýš padesátník), nebo dojít s laptopem do univerzitní knihovny TU/e, kde běží eduroam. V práci se pochopitelně nesurfuje a kdyby přece, Gmail a Facebook je tu stejně zablokobaný.
Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě, a proto jsem hned druhý den napsal domácímu, jestli by s tím nemohl něco udělat. Vzhledem k tomu, že přislíbil rychlou akci, jsem to nechal na pár dní plavat a spokojil se s provizoriem. Jeden večer se mi ale přece podařilo z mého pokoje připojit do jedné nezabezpečené bezdrátové sítě, a internet tak, byť s výpadky a pomalu, vybojovat. Konečně v pátek se v prázdném pokoji v prvním patře objevil blikající modem od UPC, a tak mi došlo, že je vyhráno.
Vzápětí jsem se ale přesvědčil, že zatím jen napůl. Modem sice vypadá na první pohled stejně jako výkonný model Cisco EPC3925, který UPC standardně dodává k superrychlému připojení v Česku a má v sobě zabudovaný wifi AP, ale zdání klame. Musel jsem se tedy spokojit s kabelem a židlí a jít si zaskypovat o patro níž. Druhý den jsme s Martijnem vymysleli zlepšovák v podobě 25m síťového kabelu, který byl z bůhvíjakého důvodu přiložený v samoinstalačním balíčku, a dočasný AP jsem úspěšně udělal ze svého laptopu. Marně jsem se ale snažil internet rozchodit na ADSL modemu s wifi, který dotáhla naše spolubydlící. Router je zkrátka router a modemy se pro podobné činnosti nehodí, byť by to teoreticky umět měly. A tak si možná nakonec přivezu router vlastní, aby to nebolelo. Do té doby budu muset skřípat síťový kabel ve dveřích...
P.S.: Začínám být docela dobrý v psaní na anglické klávesnici bez českých popisků. Ono je taky proč, vždyť psát bez diakritiky je barbarské a navíc se to špatně čte... (Možná jen pro vysvětlení – některé příspěvky píšu ve volných chvílích v práci. A to, že jich v posledních pár dnech bylo opravdu požehnaně, je jen předznamenáním toho, že se brzy opět odmlčím.)
Jak jsem napsal v postu o shánění postele, internet společně s ní a bicyklem představoval nejzásadnější nedostatky, které se mi nepodařilo vyřešit hned první den. Později se k nim bez mého přičinění přidala ještě bankovní karta, kterou sice už dávno mám, ale doteď je mi k ničemu, protože k ní jaksi nedorazil PIN kód. Občas se holt nezadaří, ale není třeba hned věšet hlavu.
Ale zpátky k internetu. Při prohlížení inzerátů s nabídkami bydlení byl internet úplně všude, tak mě ani nenapadlo, že by ho některý z majitelů mít zapojený nemusel. O to větší proto bylo mé překvapení, když jsem se před dvěma týdny ubytoval ve svém novém domově a internet nikde. Všude kolem sice spousta bezdrátových sítí, ale všechny zabezpečené. A tak jsem prvních pár dnů musel vydržet s mobilem (1 MB dat na mé předplacence stojí € 0,29 – přečíst si pár mailů a zpráv tak stojí nanejvýš padesátník), nebo dojít s laptopem do univerzitní knihovny TU/e, kde běží eduroam. V práci se pochopitelně nesurfuje a kdyby přece, Gmail a Facebook je tu stejně zablokobaný.
Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě, a proto jsem hned druhý den napsal domácímu, jestli by s tím nemohl něco udělat. Vzhledem k tomu, že přislíbil rychlou akci, jsem to nechal na pár dní plavat a spokojil se s provizoriem. Jeden večer se mi ale přece podařilo z mého pokoje připojit do jedné nezabezpečené bezdrátové sítě, a internet tak, byť s výpadky a pomalu, vybojovat. Konečně v pátek se v prázdném pokoji v prvním patře objevil blikající modem od UPC, a tak mi došlo, že je vyhráno.
Vzápětí jsem se ale přesvědčil, že zatím jen napůl. Modem sice vypadá na první pohled stejně jako výkonný model Cisco EPC3925, který UPC standardně dodává k superrychlému připojení v Česku a má v sobě zabudovaný wifi AP, ale zdání klame. Musel jsem se tedy spokojit s kabelem a židlí a jít si zaskypovat o patro níž. Druhý den jsme s Martijnem vymysleli zlepšovák v podobě 25m síťového kabelu, který byl z bůhvíjakého důvodu přiložený v samoinstalačním balíčku, a dočasný AP jsem úspěšně udělal ze svého laptopu. Marně jsem se ale snažil internet rozchodit na ADSL modemu s wifi, který dotáhla naše spolubydlící. Router je zkrátka router a modemy se pro podobné činnosti nehodí, byť by to teoreticky umět měly. A tak si možná nakonec přivezu router vlastní, aby to nebolelo. Do té doby budu muset skřípat síťový kabel ve dveřích...
P.S.: Začínám být docela dobrý v psaní na anglické klávesnici bez českých popisků. Ono je taky proč, vždyť psát bez diakritiky je barbarské a navíc se to špatně čte... (Možná jen pro vysvětlení – některé příspěvky píšu ve volných chvílích v práci. A to, že jich v posledních pár dnech bylo opravdu požehnaně, je jen předznamenáním toho, že se brzy opět odmlčím.)
O neposlušném požárním alarmu
Znáte pohádku o neposlušných kůzlátkách? Aby ne, když jste ji jako malí museli tolikrát poslouchat od maminek, babiček i z malých elpíček a ještě si při tom bláhově mysleli, jak ji máte rádi. Omyl! Kůzlátka by zasloužila nařezat na kýty a vytahat za růžky a jestli je vám někdo takový milý, rostete pro kriminál (nebo jste v něm měli už dávno skončit:-)! Stejně tak nelze mít rád požární alarmy. Pravda, mám teď sice v popisu práce je tak trochu prodávat, ale ve skutečnosti jsem nucený je nutit zákazníkům pod cenou. A proč? No právě proto že je nemá nikdo rád!
Moje pohádka o neposlušném požárním alarmu začala v sobotu, kdy jsem si v supermarketu koupil první balíček masa za tu dobu, co jsem tady. Sice jenom (s)prosté kuře, ale stejně jsem si ho hnedka musel usmažit k večeři, jaký jsem měl absťák. Vzal jsem pánev, rozpálil olej a milé maso se jal zprudka opákat. Olej párkrát blafnul, něco málo se zakouřilo a za chvíli už jsem měl večeři na talíři. A jak si ho tak nesu k sobě do pokoje, najednou hrozný kravál. Hm, to bude asi alarm. A najednou se přidá další a ještě jeden. Měl jsem pocit, že každou chvíli ohluchnu, ale zachránila mě duchapřítomná spolubydlící, která vyskočila na židli a rychlým grifem odpojila sirénu na stropě od přívodu proudu. Jaké štěstí, že zrovna byla doma, pomyslel jsem si. Ona mě však vzápětí uklidnila, že se to den předtím stalo i našemu třetímu spolubydlícímu Martijnovi a jen díky tomu věděla, co dělat. Zato v sobotu museli oba společně zavolat domácímu o pomoc. Ten si sice taky nevěděl rady, ale po konzultaci s odborníkem se nakonec dobrali řešení. Uf!
Řešení, jaképak je to řešení lézt na strop a odpojovat čidla po celém domě? Prý by měl za normálních okolností alarm přestat hned po zmáčknutí tlačítka na čidle, ale jak mu vysvětlit, že zakouřená místnost se prostě chvíli odvětrává. Stupid! Smířlivě jsem tedy namontoval všechny alarmy zpátky, za spolubydlící mezitím přišla na návštěvu kamarádka a po pár minutách siréna zničehonic spustila znovu. Asi ze setrvačnosti, krám jeden. Kámoška se zřejmě musela hodně divit, ale to ještě nezakusila to nejhorší...
Když se vrátil Martijn z práce (dělá barmana v luxusním hotelu Park Plaza), celou stórku jsem mu za jeho souvislého nadávání na adresu domácího pobaveně převyprávěl. V tu chvíli se zdálo, že je všemu konec. Ve dvě ráno jsem však vylezl ze zapařené sprchy, na což bleskurychle zareagoval dosud ztichlý alarm ve druhém patře a rodeo začalo nanovo. Tentokrát se ale pro jistotu spustilo všech asi devět sirén na všech třech patrech. A ani po vyvětrání nechtěly přestat, tak jsme je do rána museli nechat odpojené. A chudáka spolubydlící jsme honili na jakési narozeninové oslavě, protože jsme se kvůli alarmu museli přes balkón vloupat k ní do pokoje. Musí to být ale hodně dementní zákon, když Holanďanům přikazuje mít ve všech domech požární čidla, ale čidlům už neukládá, aby neprudila při běžných činnostech. Doufám jen, že měří všem stejně a zdejší kuřáci díky tomu mají aspoň o něco pestřejší život!
A jak jsem se z toho všeho poučil? Při včerejším vaření jsem hned zavřel dveře do kuchyně a naopak otevřel všechna okna, co jsem jen našel. A ještě jedno jsem si neodpustil: z protestu proti nedobrovolnému šplhání po stropě jsem jako heslo do naší nové wifi sítě nastavil „fuckingfirealarm“- kdybyste náhodou někdy šli po Karel de Grotelaan a potřebovali internet, jistě se vám tato informace bude hodit.
Moje pohádka o neposlušném požárním alarmu začala v sobotu, kdy jsem si v supermarketu koupil první balíček masa za tu dobu, co jsem tady. Sice jenom (s)prosté kuře, ale stejně jsem si ho hnedka musel usmažit k večeři, jaký jsem měl absťák. Vzal jsem pánev, rozpálil olej a milé maso se jal zprudka opákat. Olej párkrát blafnul, něco málo se zakouřilo a za chvíli už jsem měl večeři na talíři. A jak si ho tak nesu k sobě do pokoje, najednou hrozný kravál. Hm, to bude asi alarm. A najednou se přidá další a ještě jeden. Měl jsem pocit, že každou chvíli ohluchnu, ale zachránila mě duchapřítomná spolubydlící, která vyskočila na židli a rychlým grifem odpojila sirénu na stropě od přívodu proudu. Jaké štěstí, že zrovna byla doma, pomyslel jsem si. Ona mě však vzápětí uklidnila, že se to den předtím stalo i našemu třetímu spolubydlícímu Martijnovi a jen díky tomu věděla, co dělat. Zato v sobotu museli oba společně zavolat domácímu o pomoc. Ten si sice taky nevěděl rady, ale po konzultaci s odborníkem se nakonec dobrali řešení. Uf!
Řešení, jaképak je to řešení lézt na strop a odpojovat čidla po celém domě? Prý by měl za normálních okolností alarm přestat hned po zmáčknutí tlačítka na čidle, ale jak mu vysvětlit, že zakouřená místnost se prostě chvíli odvětrává. Stupid! Smířlivě jsem tedy namontoval všechny alarmy zpátky, za spolubydlící mezitím přišla na návštěvu kamarádka a po pár minutách siréna zničehonic spustila znovu. Asi ze setrvačnosti, krám jeden. Kámoška se zřejmě musela hodně divit, ale to ještě nezakusila to nejhorší...
Když se vrátil Martijn z práce (dělá barmana v luxusním hotelu Park Plaza), celou stórku jsem mu za jeho souvislého nadávání na adresu domácího pobaveně převyprávěl. V tu chvíli se zdálo, že je všemu konec. Ve dvě ráno jsem však vylezl ze zapařené sprchy, na což bleskurychle zareagoval dosud ztichlý alarm ve druhém patře a rodeo začalo nanovo. Tentokrát se ale pro jistotu spustilo všech asi devět sirén na všech třech patrech. A ani po vyvětrání nechtěly přestat, tak jsme je do rána museli nechat odpojené. A chudáka spolubydlící jsme honili na jakési narozeninové oslavě, protože jsme se kvůli alarmu museli přes balkón vloupat k ní do pokoje. Musí to být ale hodně dementní zákon, když Holanďanům přikazuje mít ve všech domech požární čidla, ale čidlům už neukládá, aby neprudila při běžných činnostech. Doufám jen, že měří všem stejně a zdejší kuřáci díky tomu mají aspoň o něco pestřejší život!
A jak jsem se z toho všeho poučil? Při včerejším vaření jsem hned zavřel dveře do kuchyně a naopak otevřel všechna okna, co jsem jen našel. A ještě jedno jsem si neodpustil: z protestu proti nedobrovolnému šplhání po stropě jsem jako heslo do naší nové wifi sítě nastavil „fuckingfirealarm“- kdybyste náhodou někdy šli po Karel de Grotelaan a potřebovali internet, jistě se vám tato informace bude hodit.
neděle 13. února 2011
O cyklostezkách, ježdění na kole i padání z něj
Jako dneska si pamatuju, když jsme v prváku na gymplu skládali s naším zeměpisářem a tělocvikářem Michalem „řidičák“ z jízdy na kole. V kopcích Vysočiny jsme dělali smyky na loukách, škrábali se do rozbahněných svahů, na které byly i ty nejlehčí převody krátké, a učili se i to, jak podjet překážku, která by nám jinak bezpečně sťala hlavu. Někomu se dařilo lépe, někomu hůře, ale řidičák si nakonec už jen za tu snahu zpátky do Prahy odvezli všichni. Nejdůležitějším poznáním ale bylo to, že jezdit na kole bez helmy je blbost a v provozu je docela dobré dodržovat dopravní předpisy, o čemž se někteří rovnou přesvědčili v praxi.
Když se teď přenesu časem o necelých dvanáct let dopředu a vzduchem o několik set kilometrů na západ, říkám si, že Michal by se tu jistě dobře uživil. V Eindhovenu s helmou nejezdí nikdo, červená je pouze informativní signál a do kopce místní taky jezdit neumí, protože tady žádné nejsou (empiricky ověřeno). Často Holanďany obdivuju za to, že jsou ochotní a hlavně schopní jezdit na těch svých tunových vykopávkách s několika málo převody a neprakticky tvarovaným rámem. Ba co víc – oni si je ještě dobrovolně kupují i v roce 2011. Nejlevnější model značky Gazela (která svými proporcemi spíš připomíná toho lva, co by ji rád k večeři) přitom stojí kolem 500 eur, za což si můžete v Česku pořídit solidní krosové kolo, zmíněnou helmu a ještě vám zbude na kofolu v hospodě na výletě. Kdyby to snad někomu pořád nešlo do hlavy, nejlepší důkaz, že fakt nekecám, je nehasnoucí zájem o tato kola mezi zloději. Což mi připomíná, jak mi Ondra, který mi pomáhal s převozem věcí při první návštěvě IKEY, radil, ať večer na ulici dám nějakému černochovi deset éček a kolo můžu mít hned…
A jak to tedy na silnicích vypadá? Předně, drtivá většina Holanďanů kolo považuje za dopravní prostředek, a veškerý emocionální náboj tak jde rázem stranou. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč jezdí tak ukrutně pomalu a nezdráhají si nad sebou při dešti otevřít deštník. Já věren svým zvyklostem však kolo považuju za sportovní vybavení a podle toho se také snažím jezdit. Kecal bych, kdybych tvrdil, že čekám na každém semaforu na zelenou – tohle mírné porušování pravidel v rámci předpisů jsem od místních odkoukal hned první den. Ono to totiž na cestách po městě neskutečně zdržuje a v mých očích je docela zásadní rozdíl, jestli mi cesta do práce zabere minut deset nebo třináct. Snažím se ale poctivě jezdit se zapnutými blikačkami a s očima na stopkách, abych se vyvaroval nevyžádaných kontaktů (pořád si říkám, jaký asi přehled o dění kolem sebe můžou mít jezdci na zde docela oblíbených lehokolech).
Když jsem v předchozím odstavci naznačil, že se tu jezdí na silnicích, dopustil jsem se vědomě malé nepřesnosti. V devadesáti pěti procentech případů to totiž na kole pojedete po oddělených stezkách, v úzkých ulicích pak nejhůř po zřetelnými pruhy oddělené krajnici. Snahou je pochopitelně předcházet nehodám, kterých se tu však přesto stává velmi mnoho. Aby také ne, když cyklostezky často fungují jako tramvajový pás, což si při odbočování (na rozdíl od přejíždění tramvajového pásu, který je uprostřed, jde v tomto případě pochopitelně o odbočování vpravo) spousta řidičů neuvědomí. Cyklisti se někdy řídí panáčky pro chodce, na části křižovatek pak mají svůj vlastní semafor, který ovšem vůbec nemusí korespondovat se signály bezprostředně sousedícího přechodu, a tak i z pohledu jezdce samotného chvíli trvá, než si na všechno zvykne. Jízda na červenou je někdy kvůli špatnému nastavení signálů doslova nutnou obranou, holandským eltoďákům však slouží ke cti, že u poptávkově ovládaných semaforů klidně zelená naskočí hned a ne až v dalším cyklu. V Praze byste v podobném případě měli smůlu.
Konečně bych měl pochválit i kvalitu povrchů. V centru města je pochopitelně spousta dlážděných ulic a zpomalovacích prahů s vystřelovacím efektem, ale na to se dá zvyknout. Oddělené cyklostezky však oproti tomu zpravidla zdobí hladký červený asfalt s minimem kanálů a jiných rušivých prvků a nenarazíte tady ani na pražskými lenochy neuklízený posypový štěrk, který je velkým nepřítelem všech brzdících a zatáčejících cyklistů. Už se těším, až si tu vyzkouším kolečkové brusle, které budou na červené dráze taky klouzat jako po másle! A o dálkových cyklotrasách propojujících jednotlivá města a vedoucích malebnou stálezelenou krajinou si po dnešním prvním malém výletě určitě nechám zdát.
P.S.: Kdybyste náhodou měli pocit, že v dosavadních příspěvcích chybějí obrázky, je to realita. Příští týden si ale z Prahy přivezu foťák, tak se opět můžete těšit na oblíbené fotoreportáže:-)!
Když se teď přenesu časem o necelých dvanáct let dopředu a vzduchem o několik set kilometrů na západ, říkám si, že Michal by se tu jistě dobře uživil. V Eindhovenu s helmou nejezdí nikdo, červená je pouze informativní signál a do kopce místní taky jezdit neumí, protože tady žádné nejsou (empiricky ověřeno). Často Holanďany obdivuju za to, že jsou ochotní a hlavně schopní jezdit na těch svých tunových vykopávkách s několika málo převody a neprakticky tvarovaným rámem. Ba co víc – oni si je ještě dobrovolně kupují i v roce 2011. Nejlevnější model značky Gazela (která svými proporcemi spíš připomíná toho lva, co by ji rád k večeři) přitom stojí kolem 500 eur, za což si můžete v Česku pořídit solidní krosové kolo, zmíněnou helmu a ještě vám zbude na kofolu v hospodě na výletě. Kdyby to snad někomu pořád nešlo do hlavy, nejlepší důkaz, že fakt nekecám, je nehasnoucí zájem o tato kola mezi zloději. Což mi připomíná, jak mi Ondra, který mi pomáhal s převozem věcí při první návštěvě IKEY, radil, ať večer na ulici dám nějakému černochovi deset éček a kolo můžu mít hned…
A jak to tedy na silnicích vypadá? Předně, drtivá většina Holanďanů kolo považuje za dopravní prostředek, a veškerý emocionální náboj tak jde rázem stranou. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč jezdí tak ukrutně pomalu a nezdráhají si nad sebou při dešti otevřít deštník. Já věren svým zvyklostem však kolo považuju za sportovní vybavení a podle toho se také snažím jezdit. Kecal bych, kdybych tvrdil, že čekám na každém semaforu na zelenou – tohle mírné porušování pravidel v rámci předpisů jsem od místních odkoukal hned první den. Ono to totiž na cestách po městě neskutečně zdržuje a v mých očích je docela zásadní rozdíl, jestli mi cesta do práce zabere minut deset nebo třináct. Snažím se ale poctivě jezdit se zapnutými blikačkami a s očima na stopkách, abych se vyvaroval nevyžádaných kontaktů (pořád si říkám, jaký asi přehled o dění kolem sebe můžou mít jezdci na zde docela oblíbených lehokolech).
Když jsem v předchozím odstavci naznačil, že se tu jezdí na silnicích, dopustil jsem se vědomě malé nepřesnosti. V devadesáti pěti procentech případů to totiž na kole pojedete po oddělených stezkách, v úzkých ulicích pak nejhůř po zřetelnými pruhy oddělené krajnici. Snahou je pochopitelně předcházet nehodám, kterých se tu však přesto stává velmi mnoho. Aby také ne, když cyklostezky často fungují jako tramvajový pás, což si při odbočování (na rozdíl od přejíždění tramvajového pásu, který je uprostřed, jde v tomto případě pochopitelně o odbočování vpravo) spousta řidičů neuvědomí. Cyklisti se někdy řídí panáčky pro chodce, na části křižovatek pak mají svůj vlastní semafor, který ovšem vůbec nemusí korespondovat se signály bezprostředně sousedícího přechodu, a tak i z pohledu jezdce samotného chvíli trvá, než si na všechno zvykne. Jízda na červenou je někdy kvůli špatnému nastavení signálů doslova nutnou obranou, holandským eltoďákům však slouží ke cti, že u poptávkově ovládaných semaforů klidně zelená naskočí hned a ne až v dalším cyklu. V Praze byste v podobném případě měli smůlu.
Konečně bych měl pochválit i kvalitu povrchů. V centru města je pochopitelně spousta dlážděných ulic a zpomalovacích prahů s vystřelovacím efektem, ale na to se dá zvyknout. Oddělené cyklostezky však oproti tomu zpravidla zdobí hladký červený asfalt s minimem kanálů a jiných rušivých prvků a nenarazíte tady ani na pražskými lenochy neuklízený posypový štěrk, který je velkým nepřítelem všech brzdících a zatáčejících cyklistů. Už se těším, až si tu vyzkouším kolečkové brusle, které budou na červené dráze taky klouzat jako po másle! A o dálkových cyklotrasách propojujících jednotlivá města a vedoucích malebnou stálezelenou krajinou si po dnešním prvním malém výletě určitě nechám zdát.
P.S.: Kdybyste náhodou měli pocit, že v dosavadních příspěvcích chybějí obrázky, je to realita. Příští týden si ale z Prahy přivezu foťák, tak se opět můžete těšit na oblíbené fotoreportáže:-)!
sobota 12. února 2011
Nakupování a tak vůbec
Jak se v Holandsku nakupuje? Inu, tak jako všude jinde. Vyberete si zboží a než vyjdete z obchodu, musíte zaplatit. Ale nedejte se zmýlit. Nakupování je věda a každý správný marketér i salesman ví, že samotná transakce, kdy dochází ke směně výrobku nebo služby za peníze je jen pomyslnou třešničkou na dortu. Nemám teď na mysli tanečky v obchodě typu smlouvání o cenu po vzoru arabských zemí nebo ostříží zkoumání kvality provedení, jak to mají ve zvyku Číňané. Nakupování totiž dělá všechno kolem, co mu pomáhá, a z pohledu času předchází i následuje.
Kdo jste aspoň nějaký ten čas pobyli v Česku (což se z faktu, že rozumíte tomuto textu, dá přepokládat o 99 % z vás), nebudete místními specifiky vesměs překvapení. Přesto se pár rozdílů najde. Albert se tu jmenuje Albert Heijn [čti Hajn] a neprodává se v něm holandské kakao, prošlé maso ani zvadlá zelenina. Naopak tu najdete spoustu zajímavých věcí od čerstvých květin až po nepřeberný sortiment holandského pečiva a mořských potvor. Mě možná pro někoho překvapivě zaujala skromná nabídka bioproduktů a litrová balení všech myslitelných mléčných výrobků. Na jogurtu, tvarohu nebo vanilkovém krému se tu zkrátka ujíždí ve velkém.
Není divu, když vám z toho všeho trochu začne přecházet zrak a nevíte, co popadnout dřív. Proto se může hodit, že ačkoli jste s vidinou skromného nákupu minuli vozíky a sáhli po košíku, má i on, světě div se, na spodní straně kolečka a na čele prodlouženou rukojeť, za kterou ho můžete tahat. A opravdu to není myšleno jako hračka pro děti. Nepříjemné překvapení vás však může potkat, když po dlouhém vybírání konečně dorazíte k pokladně. „May I pay with my VISA?,“ zeptáte se při pohledu na částku k uhrazení a pokladní vám mile odpoví „Only with a PIN card.“. No však, vždyť každá VISA už je dneska s čipem a k ověření platby je třeba zadat PIN, tak o co jako jde?
Omyl, Holanďani zřejmě nechtěli zůstat pozadu za svými východními (a našimi západními) sousedy a po vzoru jejich karet s EC čipem si vymysleli PIN karty (možná si vybavíte loňský průšvih, kdy kvůli vadným čipům, které nedokázaly rozpoznat rok 2010, přestalo správně fungovat na 30 milionů těchto německých karet). Většinou jsou to hloupá Maestra, která nemají ani embosování ani unikátní šestnáctimístné číslo, ale to je vám jaksi k ničemu. Nemáš PIN, tak sol cash. Jestli se někdy podaří dotáhnout švédský nápad, že by se mohla úplně zrušit hotovost, tak pánbůh s námi…
A další specifika? V Eindhovenu nepotkáte Billu ani Tesco, zato je zde všudypřítomný Lidl a jeho ještě o něco morbidnější paralela jménem Aldi. Podstatnější může být informace, že kromě supermarketů zavírají všechny obchody ve všední den s výjimkou pátku v šest, takže žádné honění nákupů oblečení před desátou tady nehrozí. A taky se tu ctí neděle. Každé město si ale může určit, že sedm vybraných nedělí v roce bude otevřeno. To je pak logicky nejčastěji kolem Vánoc.
Čím to uzavřít? Bohužel žádná vtipná pointa se nekoná, jen smutný povzdech, že na rozdíl od Česka tu slevy skutečně znamenají slevy. Jinak bych si dneska býval nemohl koupit troje super kalhoty po devíti eurech a luxusní košili za sedm k tomu navrch. Kdy už se konečně přestaneme dát okrádat? Vzhledem k tomu, že Holandsko má šestnáct milionů obyvatel a mnohdy jednotně řízený česko-slovenský trh patnáct, s argumentem o nedostatečné velikosti našeho trhu se řetězce mohou jít vycpat. Pokud ovšem budou mít čím, protože v Česku jsou vycpávky patřičně oceněné. Howgh!
Kdo jste aspoň nějaký ten čas pobyli v Česku (což se z faktu, že rozumíte tomuto textu, dá přepokládat o 99 % z vás), nebudete místními specifiky vesměs překvapení. Přesto se pár rozdílů najde. Albert se tu jmenuje Albert Heijn [čti Hajn] a neprodává se v něm holandské kakao, prošlé maso ani zvadlá zelenina. Naopak tu najdete spoustu zajímavých věcí od čerstvých květin až po nepřeberný sortiment holandského pečiva a mořských potvor. Mě možná pro někoho překvapivě zaujala skromná nabídka bioproduktů a litrová balení všech myslitelných mléčných výrobků. Na jogurtu, tvarohu nebo vanilkovém krému se tu zkrátka ujíždí ve velkém.
Není divu, když vám z toho všeho trochu začne přecházet zrak a nevíte, co popadnout dřív. Proto se může hodit, že ačkoli jste s vidinou skromného nákupu minuli vozíky a sáhli po košíku, má i on, světě div se, na spodní straně kolečka a na čele prodlouženou rukojeť, za kterou ho můžete tahat. A opravdu to není myšleno jako hračka pro děti. Nepříjemné překvapení vás však může potkat, když po dlouhém vybírání konečně dorazíte k pokladně. „May I pay with my VISA?,“ zeptáte se při pohledu na částku k uhrazení a pokladní vám mile odpoví „Only with a PIN card.“. No však, vždyť každá VISA už je dneska s čipem a k ověření platby je třeba zadat PIN, tak o co jako jde?
Omyl, Holanďani zřejmě nechtěli zůstat pozadu za svými východními (a našimi západními) sousedy a po vzoru jejich karet s EC čipem si vymysleli PIN karty (možná si vybavíte loňský průšvih, kdy kvůli vadným čipům, které nedokázaly rozpoznat rok 2010, přestalo správně fungovat na 30 milionů těchto německých karet). Většinou jsou to hloupá Maestra, která nemají ani embosování ani unikátní šestnáctimístné číslo, ale to je vám jaksi k ničemu. Nemáš PIN, tak sol cash. Jestli se někdy podaří dotáhnout švédský nápad, že by se mohla úplně zrušit hotovost, tak pánbůh s námi…
A další specifika? V Eindhovenu nepotkáte Billu ani Tesco, zato je zde všudypřítomný Lidl a jeho ještě o něco morbidnější paralela jménem Aldi. Podstatnější může být informace, že kromě supermarketů zavírají všechny obchody ve všední den s výjimkou pátku v šest, takže žádné honění nákupů oblečení před desátou tady nehrozí. A taky se tu ctí neděle. Každé město si ale může určit, že sedm vybraných nedělí v roce bude otevřeno. To je pak logicky nejčastěji kolem Vánoc.
Čím to uzavřít? Bohužel žádná vtipná pointa se nekoná, jen smutný povzdech, že na rozdíl od Česka tu slevy skutečně znamenají slevy. Jinak bych si dneska býval nemohl koupit troje super kalhoty po devíti eurech a luxusní košili za sedm k tomu navrch. Kdy už se konečně přestaneme dát okrádat? Vzhledem k tomu, že Holandsko má šestnáct milionů obyvatel a mnohdy jednotně řízený česko-slovenský trh patnáct, s argumentem o nedostatečné velikosti našeho trhu se řetězce mohou jít vycpat. Pokud ovšem budou mít čím, protože v Česku jsou vycpávky patřičně oceněné. Howgh!
pátek 11. února 2011
Kultura jééé...
Kultura podle wikipedie a Johanna Wolfganga von Goethe zahranuje celou šíři lidského žití a konání historií a zvyky počínaje, přes umění a vědu, a hospodářstvím a politikou konče. Kultura podle Milana Richtera a staronových pražských radních (kteří, jak doufám, budou brzy už jen starostaří) je, řekněme, velmi složitý mechanismus, ale především znamená dobře zaplacenou „zábavu“, kde se pro samou řachtandu a kýč vytrácí skutečný půvab her s fantazií, hloubkou myšlenek a mnohovrstevnatámi přesahy. A co kultura v Eindhovenu? O tom jsem se sám měl jedinečnou příležitost přesvědčit v pondělí a v úterý. A pokaždé z jiného pohledu.
V pondělí byla moje role jednoduchá. S předem zakoupenou vstupenkou jsem se vypravil na koncert Holandského studentského orchestru (www.nso.nl), do zdejšího velmi kvalitního koncertního sálu ve Frits Philips Muziekgebouw. Je sice fakt, že chvilku před koncertem mě vyděsil nápis na vstupence, že koncert se koná v Airport Zaal – při zdejším odlišném chápání reality bych se totiž vůbec nedivil, kdyby měli koncertní sál i na letišti – ale pohled na internetové stánky s adresou mě vzápětí uklidnil. Největší překvapení pro mě se konalo hned na úvod – takový nátřesk na koncertě jsem zažil jen několikrát při produkcích v rámci Pražského jara, ale co víc, tady byla návštěva akce z velké části rodinnou záležitostí. Rodiny s dětmi seděly u stolů kolem prostorného dvoupatrového atria před vstupem do sálu, hloučky přátel postávaly se skleničkou vína volně po prostoru a zahanbit se nenechali ani zástupy čiperně vyhlížejících a elegantně oděných důchodců (rozuměj, nikoli jak je zvykem u nás – tedy ve svém maturitním kostýmu resp. v šatech jako na vlastní pohřeb). Téměř idylka.
Koncert samotný byl plný energie a s výjimkou velmi alternativního prvního krátkého čísla šlo o přehlídku velmi kvalitních výkonů. Přímo exkluzivní byl sólový part sympatického mladíka ve Koncertě pro violoncello e-moll, op. 85 Edwarda Elgara. O přestávce se pak jako pozornost podniku (každý týden zde mají jiné lákadlo) podávala sklenka vína zdarma, která navodila atmosféru pro závěrečnou symfonickou báseň Ein Heldenleben Richarda Strausse. Aby se sponzor koncertního sálu Philips blýskl v tom nejlepším světle, na varhanní empoře (která je tu ovšem bez varhan) byla nainstalovaná sestava barevných světel, které s každou částí změnily barvu a navodily odlišnou náladu.
Nevím, zda jsou zdejší posluchači takto vycvičení nebo jen prahnou po jakémkoli kulturním zážitku, ale na závěr každé části koncertu se konalo standing ovation. Po prvních povstanuvších se nikdo moc nedal pobízet a brzy byl na nohou celý sál. Zajímavé. Orchestr si pak na samotný závěr připravil ještě malé překvapení a přídavek v jednom, kdy na sebe muzinanti navlékli kostýmy Zorra, princezen, andělů a dalších a spustili variaci na předchozí hrdinské téma. I když jsem ještě nikdy nic takového neviděl, rozhodně to byla sranda a vážnosti a kvalitě celého vystoupení nijak neubrala.
Druhá kapitola dnešního postu se (snad to tak můžu říct) začala psát v úterý. Opět jsem se vypravil do Bunkeru, sídla studentských organizací, kde se měl konat taneční večer. Jinými slovy demo taneční školy, která se prostřednictvím půlhodinových bloků s různými tanci snažila nalákat nové ovečky do svých kurzů. Když jsem ale po sedmé dorazil, zjistil jsem, že jdu nejspíš příliš brzy, protože v tanečním sále se v rytmu hudby pohupovaly jenom holky. A tak jsem si řekl, že si počkám na klasiku, která měla začínat po deváté, a šel se podívat hned vedle na zkoušku sboru. Už mě vůbec nepřekvapilo, že sbormistr vedl sbor rovnou v angličtině – co kdyby tam náhodou byl nějaký cizinec nebo exchange.
A tak jsem si zavzpomínal na naše nesmělé gymnazijní pokusy s Vítkem Kubánkem. Ne že bych se někdy pořádně naučil zpívat podle not (tedy zvládám bezepčně přechody o půltón, o celý tón a o oktávu, a to prosím nahoru i dolů), ale nějaký základ to byl. Tady jsem se ale po pravdě moc nechytal. Možná to bylo tím, že jsem si bůvhíproč sedl k basu, možná proto, že vedle mě seděli další, kteří party viděli poprvé, zatímco ostatní už delší dobu pilně zkoušeli, možná mi prostě jen nesedl výběr zpěvů. Nevím. Ale říkám si, že to zkusím aspoň ještě jednou, abych o něco nepřišel. Mail adresovaný mísntímu studentskému orchestru totiž zatím zůstal bez odpovědi a sedět doma každý večer rozhodně nehodlám. No a když nic jiného, je tu ještě filmový klub, tak uvidíme, co z toho bude...
V pondělí byla moje role jednoduchá. S předem zakoupenou vstupenkou jsem se vypravil na koncert Holandského studentského orchestru (www.nso.nl), do zdejšího velmi kvalitního koncertního sálu ve Frits Philips Muziekgebouw. Je sice fakt, že chvilku před koncertem mě vyděsil nápis na vstupence, že koncert se koná v Airport Zaal – při zdejším odlišném chápání reality bych se totiž vůbec nedivil, kdyby měli koncertní sál i na letišti – ale pohled na internetové stánky s adresou mě vzápětí uklidnil. Největší překvapení pro mě se konalo hned na úvod – takový nátřesk na koncertě jsem zažil jen několikrát při produkcích v rámci Pražského jara, ale co víc, tady byla návštěva akce z velké části rodinnou záležitostí. Rodiny s dětmi seděly u stolů kolem prostorného dvoupatrového atria před vstupem do sálu, hloučky přátel postávaly se skleničkou vína volně po prostoru a zahanbit se nenechali ani zástupy čiperně vyhlížejících a elegantně oděných důchodců (rozuměj, nikoli jak je zvykem u nás – tedy ve svém maturitním kostýmu resp. v šatech jako na vlastní pohřeb). Téměř idylka.
Koncert samotný byl plný energie a s výjimkou velmi alternativního prvního krátkého čísla šlo o přehlídku velmi kvalitních výkonů. Přímo exkluzivní byl sólový part sympatického mladíka ve Koncertě pro violoncello e-moll, op. 85 Edwarda Elgara. O přestávce se pak jako pozornost podniku (každý týden zde mají jiné lákadlo) podávala sklenka vína zdarma, která navodila atmosféru pro závěrečnou symfonickou báseň Ein Heldenleben Richarda Strausse. Aby se sponzor koncertního sálu Philips blýskl v tom nejlepším světle, na varhanní empoře (která je tu ovšem bez varhan) byla nainstalovaná sestava barevných světel, které s každou částí změnily barvu a navodily odlišnou náladu.
Nevím, zda jsou zdejší posluchači takto vycvičení nebo jen prahnou po jakémkoli kulturním zážitku, ale na závěr každé části koncertu se konalo standing ovation. Po prvních povstanuvších se nikdo moc nedal pobízet a brzy byl na nohou celý sál. Zajímavé. Orchestr si pak na samotný závěr připravil ještě malé překvapení a přídavek v jednom, kdy na sebe muzinanti navlékli kostýmy Zorra, princezen, andělů a dalších a spustili variaci na předchozí hrdinské téma. I když jsem ještě nikdy nic takového neviděl, rozhodně to byla sranda a vážnosti a kvalitě celého vystoupení nijak neubrala.
Druhá kapitola dnešního postu se (snad to tak můžu říct) začala psát v úterý. Opět jsem se vypravil do Bunkeru, sídla studentských organizací, kde se měl konat taneční večer. Jinými slovy demo taneční školy, která se prostřednictvím půlhodinových bloků s různými tanci snažila nalákat nové ovečky do svých kurzů. Když jsem ale po sedmé dorazil, zjistil jsem, že jdu nejspíš příliš brzy, protože v tanečním sále se v rytmu hudby pohupovaly jenom holky. A tak jsem si řekl, že si počkám na klasiku, která měla začínat po deváté, a šel se podívat hned vedle na zkoušku sboru. Už mě vůbec nepřekvapilo, že sbormistr vedl sbor rovnou v angličtině – co kdyby tam náhodou byl nějaký cizinec nebo exchange.
A tak jsem si zavzpomínal na naše nesmělé gymnazijní pokusy s Vítkem Kubánkem. Ne že bych se někdy pořádně naučil zpívat podle not (tedy zvládám bezepčně přechody o půltón, o celý tón a o oktávu, a to prosím nahoru i dolů), ale nějaký základ to byl. Tady jsem se ale po pravdě moc nechytal. Možná to bylo tím, že jsem si bůvhíproč sedl k basu, možná proto, že vedle mě seděli další, kteří party viděli poprvé, zatímco ostatní už delší dobu pilně zkoušeli, možná mi prostě jen nesedl výběr zpěvů. Nevím. Ale říkám si, že to zkusím aspoň ještě jednou, abych o něco nepřišel. Mail adresovaný mísntímu studentskému orchestru totiž zatím zůstal bez odpovědi a sedět doma každý večer rozhodně nehodlám. No a když nic jiného, je tu ještě filmový klub, tak uvidíme, co z toho bude...
čtvrtek 10. února 2011
Jak jsem vláčel na hrbu postel přes půl města
Znáte lepší program na páteční večer, než si jet autobusem na druhý konec města koupit postel do IKEY? Já tedy ne! Jak říkám, tak se také stalo, minulý pátek jsem po rozloučení v práci vyrazil na daleký severní okraj Eindhovenu. Ani nechci počítat, kolika jsem se za celý večer dopustil chyb, ale když to vezmu pěkně popořádku, možná to nakonec spočítáte za mě. A nakonec jsem to všechno přežil a to je hlavní věc, ne?
Na úvod si dovolám krátkou poznámku ke zdejšímu systému veřejné dopravy. Eindhovenskou MHD reprezentují tak trochu nudně pouze autobusy. Ale zase ne jen tak ledajaké, a tak se s trochou fantazie dá říct, že tu kromě autobusů jezdí i metrobusy. Jak takový stroj vypadá, si můžete prohlédnout na obrázku v prvním příspěvku, prostě sci-fi. Systém s výjimkou občasných záseků na světelných křižovatek funguje spolehlivě, autobusy jsou vesměs jen pár let staré a velmi čisté, řidiči milí a patřičně jazykově vybavení. Na každé zastávce je navíc displej informující o čase příjezdu podle skutečné polohy spoje na trase, takže se vám nestane, že byste bez informací hodinu čekali v pozici rukojmího dopravního podniku, jak to jistě sami znáte z Prahy.
Ďábel tedy musí být zakonitě skrytý někde jinde: je to výše jízdného. Ne nadarmo se říká, že po Holandsku se má jezdit na kole – všechno ostatní vám totiž udělá pořádnou díru do peněženky. Za parkování auta musíte platit i před vlastním domem, natož v centru města, lístek na autobus vyjde podle vzdálenosti na 2 – 3 eura a levné časové jízdné is but a dream. O cenách vlakových jízdenek raději úplně pomlčím. Jedinou schůdnou variantou je tak cestovat po deváté hodině ráno, odkdy si můžete koupit celodenní síťovou jízdenku pro celé Severní Brabantsko za stejná 3 éčka a na vlak si pořídit za 55 euro slevovou kartu, která vám opět po deváté umožní nakupovat jízdenky se 40 % slevou. A komu se to nelíbí, má smůlu. Respektive si ve vlastním zájmu pořídí OV-chipkaart, což je jakási předplacená peněženka, se kterou se dá cestovat napříč spoji různých dopravců po celé zemi. Jen se vždycky při nástupu musíte čeknout u řidiče a při výstupu odčeknout, jinak přijdete o 4 eura, i kdyby to bylo třeba na konečné a systému muselo být jasné, že už dál jet nemůžete.
Já jsem ten den jel autobusem zbaběle i ráno do práce, abych si ušetřil ostrou půlhodinovou procházku, a tak jsem si říkal, že na cestu do IKEY a zpět se mi tříeurová jízdenka už určitě nevyplatí. Omyl. Jízdné se totiž počítá podle ujetých kilometrů přirážkou k nástupní sazbě, a tak když jedete hodně daleko, jednoduše se to nemůže vyplatit. Přesnou vzdálenost jsem samozřejmě přesně neznal, a tak jsem se nakonec dostal na 2,98 eura. Skutečná úspora, řekli byste. Ale co jí všechno předcházelo!
V IKEE mě totiž hned na úvod čekala dvě překvapení. Lehký laminátový rošt do rámu postele, který jsem si předtím vyhlédl na internetu, byl zrovna vyprodaný, a tak jsem se musel spokojit s deseti kily dřevěných latí. Nu což, to by ještě nebyl takový problém. Horší bylo, že pro samotnou postel jsem musel kvůli přestavbě parkoviště pochodovat kamsi půl kilometru do tmy a když jsem konečně tašku s latěmi nandal na rameno a útlou dvanáctikilovou krabici s postelí na druhé, nemohl jsem najít autobusovou zastávku ve směru zpět. Naproti té, kde jsem vystoupil, prostě nebyla. Tak jsem se i se svým nákladem vydal zpět po trase a než jsem narazil na první zastávku ve svém směru, autobus mi mezitím ujel. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že další pojede až za hodinu, ačkoli do té doby měla linka čtvrthodinový interval!
A tak jsem se v silném větru vydal dál s nadějí, že cestou po trase narazím na nějakou další linku. Zkrátím to – v silném větru jsem nakonec ušel asi čtyři kilometry, aby mi druhá linka nakonec před nosem ujela a já si tak počkal zbylou čtvrthodinku na autobus, kterým jsem mohl pohodlně jet už od krámu. Řidič mě chtěl s postelí nejdřív vyhodit, ale když jsem mu zdvořile anglicky řekl, že jsem exchange student a nemám, jak bych se jinak s postelí dostal domů, vzal mě na palubu. Když jsem však vystoupil na terminálu u vlakového nádraží, který slouží jako centrální přestupní bod, došlo mi, že na své chipkaart už nemám minimální potřebný čtyřeurový kredit pro další cestu a taky se mi nechtělo překecávat dalšího řidiče, tak jsem si dal pro jisototu i zbytek cesty pěšky. Přesněji další tři a půl kilometru. Tři a půl kilometru rozjuchaným pátečněvečerním městem, které je každý jiný večer totálně alibisticky totálně mrtvé. A tak jsem se mohl při proplétání se davy se svým zvláštním nákladem štěstí konejšit snad jen tím, co jsem právě předvedl: takový malý sportovní výkon. Ale ušetřil jsem celé dva centy:-)!
Když jsem pak postel hbitě sestavil a jako zaslouženou odměnu si chtěl k filmu dát cider z IKEY, čekal mě poslední podraz pátečního večera. Švédský cider je totiž bez alkoholu, a tak jsem si stejně tak dobře mohl koupit obyčejný džus a smíchat ho s minerálkou. No jo, když se nedaří, tak se prostě nedaří, co naplat. Ale první z velkých tří popříjezdových úkolů – totiž sehnat postel, internet a kolo – tím byl konečně splněn!
Na úvod si dovolám krátkou poznámku ke zdejšímu systému veřejné dopravy. Eindhovenskou MHD reprezentují tak trochu nudně pouze autobusy. Ale zase ne jen tak ledajaké, a tak se s trochou fantazie dá říct, že tu kromě autobusů jezdí i metrobusy. Jak takový stroj vypadá, si můžete prohlédnout na obrázku v prvním příspěvku, prostě sci-fi. Systém s výjimkou občasných záseků na světelných křižovatek funguje spolehlivě, autobusy jsou vesměs jen pár let staré a velmi čisté, řidiči milí a patřičně jazykově vybavení. Na každé zastávce je navíc displej informující o čase příjezdu podle skutečné polohy spoje na trase, takže se vám nestane, že byste bez informací hodinu čekali v pozici rukojmího dopravního podniku, jak to jistě sami znáte z Prahy.
Ďábel tedy musí být zakonitě skrytý někde jinde: je to výše jízdného. Ne nadarmo se říká, že po Holandsku se má jezdit na kole – všechno ostatní vám totiž udělá pořádnou díru do peněženky. Za parkování auta musíte platit i před vlastním domem, natož v centru města, lístek na autobus vyjde podle vzdálenosti na 2 – 3 eura a levné časové jízdné is but a dream. O cenách vlakových jízdenek raději úplně pomlčím. Jedinou schůdnou variantou je tak cestovat po deváté hodině ráno, odkdy si můžete koupit celodenní síťovou jízdenku pro celé Severní Brabantsko za stejná 3 éčka a na vlak si pořídit za 55 euro slevovou kartu, která vám opět po deváté umožní nakupovat jízdenky se 40 % slevou. A komu se to nelíbí, má smůlu. Respektive si ve vlastním zájmu pořídí OV-chipkaart, což je jakási předplacená peněženka, se kterou se dá cestovat napříč spoji různých dopravců po celé zemi. Jen se vždycky při nástupu musíte čeknout u řidiče a při výstupu odčeknout, jinak přijdete o 4 eura, i kdyby to bylo třeba na konečné a systému muselo být jasné, že už dál jet nemůžete.
Já jsem ten den jel autobusem zbaběle i ráno do práce, abych si ušetřil ostrou půlhodinovou procházku, a tak jsem si říkal, že na cestu do IKEY a zpět se mi tříeurová jízdenka už určitě nevyplatí. Omyl. Jízdné se totiž počítá podle ujetých kilometrů přirážkou k nástupní sazbě, a tak když jedete hodně daleko, jednoduše se to nemůže vyplatit. Přesnou vzdálenost jsem samozřejmě přesně neznal, a tak jsem se nakonec dostal na 2,98 eura. Skutečná úspora, řekli byste. Ale co jí všechno předcházelo!
V IKEE mě totiž hned na úvod čekala dvě překvapení. Lehký laminátový rošt do rámu postele, který jsem si předtím vyhlédl na internetu, byl zrovna vyprodaný, a tak jsem se musel spokojit s deseti kily dřevěných latí. Nu což, to by ještě nebyl takový problém. Horší bylo, že pro samotnou postel jsem musel kvůli přestavbě parkoviště pochodovat kamsi půl kilometru do tmy a když jsem konečně tašku s latěmi nandal na rameno a útlou dvanáctikilovou krabici s postelí na druhé, nemohl jsem najít autobusovou zastávku ve směru zpět. Naproti té, kde jsem vystoupil, prostě nebyla. Tak jsem se i se svým nákladem vydal zpět po trase a než jsem narazil na první zastávku ve svém směru, autobus mi mezitím ujel. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že další pojede až za hodinu, ačkoli do té doby měla linka čtvrthodinový interval!
A tak jsem se v silném větru vydal dál s nadějí, že cestou po trase narazím na nějakou další linku. Zkrátím to – v silném větru jsem nakonec ušel asi čtyři kilometry, aby mi druhá linka nakonec před nosem ujela a já si tak počkal zbylou čtvrthodinku na autobus, kterým jsem mohl pohodlně jet už od krámu. Řidič mě chtěl s postelí nejdřív vyhodit, ale když jsem mu zdvořile anglicky řekl, že jsem exchange student a nemám, jak bych se jinak s postelí dostal domů, vzal mě na palubu. Když jsem však vystoupil na terminálu u vlakového nádraží, který slouží jako centrální přestupní bod, došlo mi, že na své chipkaart už nemám minimální potřebný čtyřeurový kredit pro další cestu a taky se mi nechtělo překecávat dalšího řidiče, tak jsem si dal pro jisototu i zbytek cesty pěšky. Přesněji další tři a půl kilometru. Tři a půl kilometru rozjuchaným pátečněvečerním městem, které je každý jiný večer totálně alibisticky totálně mrtvé. A tak jsem se mohl při proplétání se davy se svým zvláštním nákladem štěstí konejšit snad jen tím, co jsem právě předvedl: takový malý sportovní výkon. Ale ušetřil jsem celé dva centy:-)!
Když jsem pak postel hbitě sestavil a jako zaslouženou odměnu si chtěl k filmu dát cider z IKEY, čekal mě poslední podraz pátečního večera. Švédský cider je totiž bez alkoholu, a tak jsem si stejně tak dobře mohl koupit obyčejný džus a smíchat ho s minerálkou. No jo, když se nedaří, tak se prostě nedaří, co naplat. Ale první z velkých tří popříjezdových úkolů – totiž sehnat postel, internet a kolo – tím byl konečně splněn!
První setkání s Erasmáky
Při vymýšlení originálního názvu pro tento příspěvek jsem se v první chvíli bránil pokušení pojmenovat jej „První setkání s Eskymáky“, ale vzápětí mi došlo, že by to v tomto případě bylo příslovečné „kdo to říká, ten to je“. Ano, sám si tu zatím připadám trochu chladný a ke svému okolí netečný, a tak byl nejvyšší čas podniknout první aktivní krok a něco s tím udělat. A taky bych křivdil Eskymákům (nebo chcete-li Inuitům), kteří jsou podle všeho velmi přátelskými a pohostinnými lidmi. Tak tedy, ve čtvrtek jsem přijal pozvání Petra Kosnara, který mi ze všech kontaktů na facebooku do té doby věnoval nejvíc pozornosti, a zvědavě se vypravil na Game Night do jednoho z útočišť místních četných studentských organizací, do Common Roomu. Už jen probojovat se dovnitř se nezdálo snadné, protože studentské kluby se scházejí převážně pod jednou střechou tzv. Bunkeru, od kterého má každý člen či pravidelný návštěvník vstupní kartu. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo tam měl ten večer namířeno, a tak stačilo jen počkat, až někdo půjde kolem.
Samotný Common Room ve skutečnosti sestává ze dvou nevelkých místností s několika stoly, křesly a spoustou židlí, je v něm k dispozici kuchyňský kout a projektor s plátnem pro hraní her na wii. Programem čtvrtečního večera ovšem měly být hlavně karetní a stolní hry. Pro mě, starého gamblera samozřejmě nic nového pod sluncem. Hrají tu UNO, Dominion, Domino i různé další menší i větší hry. Musím říct, že pro mě bylo moc příjemným překvapením potkat pár (desítek) lidí, kteří spolu večer tráví společným hraním a povídám spíš než bezduchým trsáním na hlasitou „hudbu“, pro kterou neslyšíte vlastní slovo. Nakonec jsem si ale nejlíp popovídal s Petrovou přítelkyní Dominikou, která má hodně zajímavý osud a s Petrem se seznámila právě v Holandsku. Ve zkratce se z průmyslovky v pošumaví vydala na vlastní pěst do Anglie, kde si hlídáním dětí vydělala na bakalářské studium a při hledání magisterského oboru si pro nesporné kvality programu vybrala industriální design tady v Eindhovenu. Fakt respekt!
O ostatních jsem se tedy bohužel moc nedozvěděl, až na to, že jsou tu všichni od Němců, přes Řeky, Indy, Číňany až po Američany. TU/e asi fakt musí mít něco do sebe, ale to já se svým zaměřením těžko pochytím. Každopádně jsem se přesvědčil o tom, že Common Room za další návštěvu určitě stojí, a tak se nejspíš hned zítra vydám na koncert jedné mladé australské písničkářky, která si tu prý hraním vydělává na živobytí. Tedy pokud nakonec nedám přednost pravidelnému setkání expat komunity. Však se ještě uvidí...
Samotný Common Room ve skutečnosti sestává ze dvou nevelkých místností s několika stoly, křesly a spoustou židlí, je v něm k dispozici kuchyňský kout a projektor s plátnem pro hraní her na wii. Programem čtvrtečního večera ovšem měly být hlavně karetní a stolní hry. Pro mě, starého gamblera samozřejmě nic nového pod sluncem. Hrají tu UNO, Dominion, Domino i různé další menší i větší hry. Musím říct, že pro mě bylo moc příjemným překvapením potkat pár (desítek) lidí, kteří spolu večer tráví společným hraním a povídám spíš než bezduchým trsáním na hlasitou „hudbu“, pro kterou neslyšíte vlastní slovo. Nakonec jsem si ale nejlíp popovídal s Petrovou přítelkyní Dominikou, která má hodně zajímavý osud a s Petrem se seznámila právě v Holandsku. Ve zkratce se z průmyslovky v pošumaví vydala na vlastní pěst do Anglie, kde si hlídáním dětí vydělala na bakalářské studium a při hledání magisterského oboru si pro nesporné kvality programu vybrala industriální design tady v Eindhovenu. Fakt respekt!
O ostatních jsem se tedy bohužel moc nedozvěděl, až na to, že jsou tu všichni od Němců, přes Řeky, Indy, Číňany až po Američany. TU/e asi fakt musí mít něco do sebe, ale to já se svým zaměřením těžko pochytím. Každopádně jsem se přesvědčil o tom, že Common Room za další návštěvu určitě stojí, a tak se nejspíš hned zítra vydám na koncert jedné mladé australské písničkářky, která si tu prý hraním vydělává na živobytí. Tedy pokud nakonec nedám přednost pravidelnému setkání expat komunity. Však se ještě uvidí...
středa 9. února 2011
Do práce, na úřad, nakoupit, domů a spát
Vstát v sedm, o půl deváté zasednout v kanceláři, s krátkou přestávkou na oběd tam vydržet do půl šesté, pak prošacovat nekonečné regály v supermarketu, pokusit se o rychlou večeři, odpovědět na pár mailů, vyčistit zuby, vyčůrat a spát. Tomu že se říká život? Já teda nevím, kde jste na tom byli, přátelé, ale mě to přestalo bavit hned první den. Tedy abych byl upřímný, hlavně to ranní vstávání. Začátky totiž většinou bývají zábavné, a pokud nejsou v rychlém sledu následovány koncem, dá se říct, že i docela poučné.
Můj první ofiko full time den v práci byl vskutku jako vystřižený ze žurnálu. Tolik nových lidí, tolik záhadných nastavení a registrací na počítači, tolik rozhovorů s technickou podporou a tolik nechápavých výrazů ve své vlastní tváři jsem opravdu ještě nezažil. Ale celkem vzato pozitivní dojem. Naproti mně sympatický Theo s originálním účesem a rozvádějící se manželkou, který se vším ochotně poradí a sarkasmy nešetří - prostě parťák do nepohody. Šéf, který s Theem sdílel až do konce ledna společnou kancelář, mi přenechal svoji židli a čistý stůl, ale taky výhled na betonovou zeď sousední kancelářské budovy. A momentálně mrzne na služební cestě v Moskvě. Je prima, když si můžete dát kdykoli kafe z automatu zadarmo, trochu však zamrzí, když po prvním loku ztratíte chuť na další. Inu, život není černobílý a všechno má své výhody a nevýhody. Stejně tak nakonec i moje práce, která se postupně rozvíjí a komplikuje, a proto o ní raději napíšu až někdy příště, abych ji postihnul v celé její šíři a rozmanitosti.
Život kancelářské krysy se na první pohled může zdát jednoduchý, protože na vás nikde nečíhají žádné kočky, na druhou stranu malých pastí a pastiček je na každém kroku víc než dost. A to nemluvím o pocitu, když se po devíti hodinách konečně zvednete z polstrované židle. Na paragraf se mnou! Tedy teď už vlastně rovnou na kolo a efekty se rázem vyruší. Systém cyklostezek v Eindhovenu (nebo možná spíš cyklosilnic a autostezek) také vydá na samostatný příspěvek. Stejně tak zajímavé body na mé každodenní trase, mezi jejichž vrcholy patří Philips Stadion mistra nejmistrovatějšího PSV Eindhoven. A nakonec i to bloudění mezi regály, čůrání a čištění zubů. Ale abych jen nesliboval, že to či ono bude, vrátím se ke svému nuznému životu pracujícího člověka. I kdybyste sami neměli nic do úst, ten pocit, že na rozdíl od pomíjivých efektů studia vytváříte nějaké hmatatelné hodnoty, je prostě k nezaplacení. Tak se těším, co přijde dál.
Co víc? Inu, vzhledem k tomu, že zítra musím zase do práce a ještě jsem se nedodíval na svůj film za odměnu za další vybojovaný den, vám přeju hezký zbytek večera a dobrou noc!
Můj první ofiko full time den v práci byl vskutku jako vystřižený ze žurnálu. Tolik nových lidí, tolik záhadných nastavení a registrací na počítači, tolik rozhovorů s technickou podporou a tolik nechápavých výrazů ve své vlastní tváři jsem opravdu ještě nezažil. Ale celkem vzato pozitivní dojem. Naproti mně sympatický Theo s originálním účesem a rozvádějící se manželkou, který se vším ochotně poradí a sarkasmy nešetří - prostě parťák do nepohody. Šéf, který s Theem sdílel až do konce ledna společnou kancelář, mi přenechal svoji židli a čistý stůl, ale taky výhled na betonovou zeď sousední kancelářské budovy. A momentálně mrzne na služební cestě v Moskvě. Je prima, když si můžete dát kdykoli kafe z automatu zadarmo, trochu však zamrzí, když po prvním loku ztratíte chuť na další. Inu, život není černobílý a všechno má své výhody a nevýhody. Stejně tak nakonec i moje práce, která se postupně rozvíjí a komplikuje, a proto o ní raději napíšu až někdy příště, abych ji postihnul v celé její šíři a rozmanitosti.
Život kancelářské krysy se na první pohled může zdát jednoduchý, protože na vás nikde nečíhají žádné kočky, na druhou stranu malých pastí a pastiček je na každém kroku víc než dost. A to nemluvím o pocitu, když se po devíti hodinách konečně zvednete z polstrované židle. Na paragraf se mnou! Tedy teď už vlastně rovnou na kolo a efekty se rázem vyruší. Systém cyklostezek v Eindhovenu (nebo možná spíš cyklosilnic a autostezek) také vydá na samostatný příspěvek. Stejně tak zajímavé body na mé každodenní trase, mezi jejichž vrcholy patří Philips Stadion mistra nejmistrovatějšího PSV Eindhoven. A nakonec i to bloudění mezi regály, čůrání a čištění zubů. Ale abych jen nesliboval, že to či ono bude, vrátím se ke svému nuznému životu pracujícího člověka. I kdybyste sami neměli nic do úst, ten pocit, že na rozdíl od pomíjivých efektů studia vytváříte nějaké hmatatelné hodnoty, je prostě k nezaplacení. Tak se těším, co přijde dál.
Co víc? Inu, vzhledem k tomu, že zítra musím zase do práce a ještě jsem se nedodíval na svůj film za odměnu za další vybojovaný den, vám přeju hezký zbytek večera a dobrou noc!
pondělí 7. února 2011
Den první – náhodné setkání v IKEE
Malá obrázková série z wikisource předznamenala velký návrat. Ano, přátelé, Floridské žralokénko je zpátky v plné kráse! Kdo tento projekt pohřbíval a věštil mu brzkou klinickou smrt, nechť se jde zahrabat sám. Ve Fort Lauderdale je písku stále dost. Teď jsem však na nějaký čas v Holandsku a Vy máte jedinečnou příležitost být tu na dálku se mnou. Dost řečí a pusťme se do vyprávění. To je stejně vždycky moje nejoblíbenější část programu…
Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!
A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.
Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.
A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.
A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…
Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!
A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.
Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.
A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.
A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…
středa 2. února 2011
Floridské žralokénko už brzy zpátky online! Tentokrát z Holandska...
A máte se rozhodně na co těšit!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Více na 
